Poprchává
Novoroèní úvaha z minula
Další rok za námi. Další pøed námi. Mo¾ná. Tøeba ménì. Má krásná neteø má vrásky. Na èele. Zatím jen. Jsou vidìt pouhým okem i bez optiky. Je jí pøes ètyøicet, stále je krásná, jen má ty vrásky. Hloupá a krutá spravedlnost. Poprchává. Èas. Nevím, zda jako déš», nebo zda utíká pøed námi. Jen poprchává. Zase ho mám v hlavì a zase je v té hlavì dìdiènost. Letos bych mìl umøít. Matematicky. Statisticky, geneticky. Kašlu na strach. Kašlu na smrt. A budu u¾ odteï pravdivý. Zkusím to. Pravdivý podle vzoru mladý, a proto tvrdý. Zase mi ty myšlenky skáèou…. Mršky! Poskakují a text je tím trochu nepøehledný. Ale stejnì! Pravdiví jako mladí. Ti všichni mladí. Proè my je uèíme lhát tak záhy?! ®e, ty naše roèní Markétko? Proè my do nich podsouváme další osoby. Tou naší “správnou” výchovou. Morální já, skuteèné já, vysnìné já, ïábelské já, andìlské já… Mám pokraèovat?
Nebudu. Nemá to cenu. Všechna ta já tvoøí vlastnì v èlovìku èlovìka. To zvíøe v nás je povinná výbava ka¾dého ¾ivoèicha. Nezbavíme se jí ani silou vùle. Nikdy ne zcela a úplnì. Pokud pøe¾ijeme výchovu v dìtství, máme v sobì mnoho já. Pøijde v nás k nám pak obèas to zvíøe. Neèekanì. Pøekvapí nás, zaskoèí. Taky dostane, pøemù¾e, zvítìzí a my jsme z toho v šoku. Máme pocit, ¾e jsme jen málo lidmi. Tøeba taková sexualita. To je ale ú¾asná vìc! Ú¾asnì jiná u mu¾ù a ú¾asnì jiná u ¾en. Mìli bychom nenávidìt své sny? Urèitì ne! Nejú¾asnìjší sny jsem mìl s tìmi nastupujícími vráskami. Vím, to se pøece nesmí. Je to nemorální. Ale proè tím vlastnì unavuji vás? Proto¾e v televizi byla hra na pravdu. Nazývá se to realityšou a pak se to jen trochu upøesní a odliší, abyste si nemysleli, ¾e to je nìco jiného, ne¾ to je. Kdy¾ to není. Byl tam jeden z tìch, co si na ni hrál. Na tu pravdu. Prohrál, chudák malá! Na nìèem o trošku jiném, ne¾ o èem budu psát potom, ale prohrál. Mìl tam svoji soutì¾ní spolutaneènici. Mnì pøipadala nejen hezká, ale i moudrá. Nevím sice tak úplnì proè, ale myslím si to. M¾iky èasto jen napoví a byl to jen spatøený m¾ik. Mo¾ná trochu vytr¾ený z kontextu. Vidìl jsem, víceménì náhodou, jen jeden díl. Pak tam byla taky jeho sestøenice. Pravá a skuteèná sestøenice. Jako jeho podpùrná a fandící osoba. Dvì fandící ¾eny. Hra na pravdu je jenom hra. Díky bohu za to. Jemu se ale s ní, tou pravou sestøenicí, zdály erotické sny. A on, proto¾e to byla hra na pravdu, to pøiznal. Šlo pøece o pìt melounù. Sestøenice z toho byla úplnì v šoku. Chudák malá. Mo¾ná jen v té televizi a televiznì. Tøeba. I kdy¾ si myslím, ¾e nejen v ní. Cítila to jako zradu na své osobì. Trochu jako podlost.
To u¾ nebyla hra. To u¾ byl ¾ivot. Mo¾ná to ta sestøenice mohla vzít tak, ¾e ten její bratranec je vlastnì frajer. ®e ji neobtì¾uje sexuálními èiny, ba ani vyprávìním svých snù a ¾e nebýt tìch pìti mo¾ných milionù, ¾e by jí to nikdy neøekl. Nevypadala na to, ¾e by to tak mohla brát. To další jeho podpùrná osoba, taneènice, se stále krásnì usmívala i po tom, co pøiznal, ¾e nìkdy zatou¾il po tom, aby byla mladší. Aha, proto mo¾ná mám pocit, ¾e byla moudrá. Vidíte, to veøejnì nepøiznal. Jenom pøedtím na papír. Museli to na nìj prásknout v té televizi. Radši pøed ní lhal a vypadl tím ze soutì¾e. Pøišel o peníze, mo¾ná i o sestøenici a ta mo¾ná o iluze o bratranci. Doufám, ¾e nepøišel o pøátelství s taneènicí. Kdy¾ jí vlastnì zalhal. To by myslím byla škoda. Pøiznal u sestøenice, ¾e pøi snech je obèas jen to zvíøe a nejen ten fantastický bratranec. Zajímavé priority pro miliony.
Morálka je hrozná èarodìjnice. Umí s námi taková kouzla, ¾e vìøíme i l¾ím. Oficiálnì. A rádi. U¾ tøi lidé ¾ijící spolu v jednom bytì, si musí urèit pravidla. Rùznopohlavní lidé. Aby nebyli zvíøaty. Dovoluje jim to, zdánlivì, aby pøe¾ili další noc èi i víc nocí. Ale je to ta správná morálka? Co tøeba islám? To je pøece jiný svìt, ¾e! Morálka je taky trochu mor. Budu vám teï vyprávìt malý pøíbìh. Ten, který se skuteènì stal. Tak tedy - byli, ¾ili kdysi dávno tøi lidé. Pravda, kolem nich, tìch tøí lidí tedy, bylo moc ostatních lidí. Vlastnì celý svìt lidí. Ale byli ona, on a on. Ona a její man¾el a její milenec. Asi tak ètyøicetiletí. Milenec to s ní myslel opravdu vá¾nì. I man¾el to s ní myslel úplnì vá¾nì. Nebude tomu vìøit, ale i ona to s nimi myslela úplnì vá¾nì. Oni dva mu¾i, aby to nebylo zas tak moc jednoduché, byli spolupracovníci. Ka¾dý na jiné smìnì, ale u jednoho energetického zaøízení. Jeden byl tedy zrovna v práci, druhý s ní byl tedy doma. Vydr¾elo jim to dlouho. Fantasticky dlouho. Skoro deset let. Je to pøece jenom u¾ trochu dávný pøíbìh. Dnes ji¾ jsou všichni tøi mrtví. A jejich dìti jsou normálnì morální. ®ijí normálnì, ba i svoje dìti vychovávají úplnì normálnì. Normálnì morálnì a standardnì. Ten vztah jejich rodièù na nich nezanechal nejmenší stopy.
Je to ú¾asné a takøka neuvìøitelné, ale ti tøi byli spolu doopravdy š»astní. Alespoò tedy jako ta lidská zvíøata. Jestli to ta èarodìjnice morálka nevidìla, nebo byla zrovna nemocná, nebo duchem nepøítomná, tak to nevím. Lidi si mìli o èem povídat, cítili se morálnì a rozkrádali spoleènì majetek v socialistickém vlastnictví. Spali se sousedkou èi sousedem takøka tajnì, opíjeli se nìkdy i úplnì veøejnì, bili svoje dìti tak rùznì napolo a lhali èasto pøeèasto. Byli to pøece jenom lidé, ne? Ale byli rádi, ¾e rozhodnì nejsou jako ti tøi “Turci“. Všichni ti ostatní pøece byli socialistiètí køes»ané. Jako právnì uvìdomìlí socialistiètí køes»ané. Ti tøi ne. Chovali se jako divoši v d¾ungli. Jako primitivové z d¾ungle……..
Stále nám poprchává èas. Padá spravedlivì na všechny a pøed všemi prchá. Ztrácí se nám v dáli na horizontu. Dává nám iluzi o úèasti, o bytí a èasto i o výjimeènosti. Neexistuje doopravdická výjimeènost. Myslím. Musí být aspoò trochu prùmìrná, abychom ji pochopili. To se nám jen zdá v té naší kra»ouèké souèasné souèasnosti, ¾e existuje výjimeènost. Morálka je hodnì prodejná dìvenka. A existuje nám snad jenom to štìstí. Jako pocit. Ale pocit, to je vlastnì ten skuteèný ¾ivot. Necítíme-li nic, jsme vlastnì mrtví. Štìstí je ohranièeno prostorem a èasem. Naším prostorem a èasem. Vše v našem ¾ivotì je ohranièené prostorem a èasem! A my poci»ujeme a pomalu nás tím ubývá. Scvrkáváme se, hroutíme se do sebe, stáváme se dìtmi a ubývá nám mno¾ství našich bývalých já. Tìch, co do nás nacpali u¾ v dìtství. A já bych tak hroznì rád poci»oval ještì alespoò chvíli. Ty chvíle v reálu a i ty ve snu. U¾ si nebudu lhát. Nemám na to èas. Nebudu lhát u¾ ani tìm vráskám, ani sobì, ba ani vám u¾ nebudu lhát. Snad, doufám, vìøím…..
P.S. Doufám, ¾e mi nevìøíte. I kdy¾ se to stalo a je to pravda. Ale je to pravda? :O))))
Jiøí Suchánek