Opuštìné hroby a urny doma
Pozn. redakce: Doufám, ¾e vás ji¾ opustila dušièková nálada. Tento èlánek poslal autor v dobì dušièek. Jak víte, nebyla tady právì nejlepší nálada a proto jsem téma trochu odsunula. Rozhodnì si myslím, ¾e ale na pozdìjší zamyšlení je vhodné. Kdo má depku nebo blbou náladu, a» neète...
Opouštím Olšanské høbitovy ji¾ za šera. Tu a tam bliká svìtlo lampièky nebo svíèky, jeden, druhý, pátý, desátý hrob, vedle a naproti té naší øady jen samí sirotkové, jejich náhrobní kameny zašlé stáøím, mechem, nevykukuje z napadaného listí ani uschlá èi umìlá kytièka. O „dušièkách“ to bude lepší…, doufám.
„Paní, nechcete opravit ten zašlý náhrobek?,“ slyším za sebou otázku kameníka, který se té dámì pøedstavuje. Nevìøí mu hned, a proè by mìla? Aby jí pøesvìdèil, vytahuje hbitì svou vizitku, v rukou tøímá objednávkové listy a licituje. Vida, i ten hrob mých pøíbuzných u¾ také potøebuje opravu. Na kolik by to všechno vyšlo? „Paninko“, øíká kameník s firmou naproti Olšanùm, „za tenhle náhrobek, vyleštìní, ochranný nátìr, znovu pozlatit nápisy bych po¾adoval pìt tisíc korun…“
Dál u¾ jsem neposlouchal. Ještì jsem slyšel, ¾e kameníkùm nejdou „kšefty“, ¾e musí chodit takhle po høbitovech a získávat zákazníky jak se dá. Také jeden fenomén dnešní doby anebo i finanèní krize? Ale u¾ trvá ponìkud dlouho. Na denní listinì smuteèních obøadù ve vitrínì nedalekého krematoria bývají èasto jeden – dva smuteèní obøady, ve sloupci pod nimi jsou uvádìni také nebo¾tíci, nad nimi¾ je název rubriky: Bez obøadu.
U¾ mne to nepøekvapuje, proto¾e i tento úkon „bez obøadu“ stál mého pøítele, jeho¾ man¾elka mu umírala v náruèí motolské nemocnice, necelých dvanáct tisíc korun. Nejradìji hotovì, se zálohou pøedem. Kolumbária se u¾ ani nenabízejí, pozùstalí si odnášejí urny svých drahých zesnulých domù.
Pøekvapila mne dcera: „A» tì nenapadne šetøit na pohøeb…“ „???“ „Tati, neboj, my tì nìjak pohøbíme…“ Myslí to dobøe, proto¾e ví, ¾e ¾ijeme od dùchodu k dùchodu. Ale nestì¾ujeme si. „U¾ij si penìz, dokud jsi na¾ivu…co my víme, kolik budou stát pohøby nebo rozlouèení „bez obøadu“ v pøíštích letech?“
Ani nevíte, vá¾ení, jak se mi ulevilo. Hned jsem si koupil encyklopedii, po ní¾ jsem tou¾il snad celý ¾ivot, v¾dy» ani v tom minulém totalitním re¾imu takto krásnì vybavené encyklopedie nikdy nevycházely! Øíkám to dceøi a pøed vnukem. „Ale dìdo, všechno to si najdu na internetu, pojï já Ti uká¾i, jak na to…“
Hroby a høbitovy patøily od pradávna mezi motivy naší poezie jako místa vdìèného vzpomínání na milé bytosti, které kryje zem anebo jako dìkovná zastavení v pohnutých chvílích ¾ivota v povídkách a románech. Vzpomínám, jaký to býval pìkný zvyk, kdy¾ se pozùstalí sešli po pohøbu zemøelého, rodinní pøíslušníci ze všech tehdy ¾ijících vìtví. Spoleènì zavzpomínali, doplnili si navzájem rodokmen a popøáli zdraví – díky tomu zemøelému, který je ještì naposledy spojil, dal je vlastnì dohromady.
Zemøel mi pøítel, vá¾ený a ctìný, veøejnì známý, mìl mnoho spoleèného s divadlem. Pohøeb bez obøadu rodina zva¾ovala, ale pak navzájem slo¾ili 25 000 korun, omezili notnì kvìtinovou výzdobu, odøekli ceremoniáøe, který by pronesl smuteèní øeè. Nìkolik reprodukovaných skladeb a milý pøítel v rakvi odjí¾dí na ¾árovištì. Opona se zatahuje a tu mezi námi vprostøed smuteèních hostù si stoupne jeden na lavici, aby nám všem sdìlil, ¾e „takhle se s èlovìkem oddaným celý ¾ivot divadlu, nemù¾eme pøece rozlouèit. A proto¾e se na divadle obvykle tleská, navrhuji, abychom našemu pøíteli i my tady alespoò na rozlouèenou zatleskali… „ Obøadní síni se ozval témìø bouølivý potlesk. Nìco nevídaného, neslýchaného. Venku stojící smuteèní hosté následujícího obøadu kroutili s údivem hlavami. Ale nám všem se pøece jen to sevøené hrdlo uvolnilo.
Mám podobných historek, vzpomínek, zá¾itkù opravdu velký archiv. Jsem toti¾ autorem populárnì nauèné knihy „Co víme o smrti“. Ale nakladatel, který po lektorských posudcích se rozhodl knihu vydat, proto¾e podle jeho prùzkumu nic podobného dosud na našem kni¾ním trhu nebylo kromì vìdeckých, teoretických èi teologických nebo filozofických pojednání. Ty moudré dámy, které moji knihu s obdivem èetly (RNDr. Helena Haškovcová, univerzitní profesorka na Fakultì humanitních studií UK nebo paní MUDr. Marie Svatošová, jedna ze spoluzakládájících èlenù hospicového hnutí u nás), daly pánùm lektorùm mého rukopisu za pravdu.
Jenom¾e, kniha le¾í v regálech knihkupectví a ve skladu nakladatele, který mi u¾ mnohokrát dal najevo, ¾e se mnou ¾ádné terno neudìlal. Ani podniky pohøebních slu¾eb (v knize jsou mj. desítky høbitovních nápisù, tematicky utøídìných), ani veøejné knihovny, nato¾pak jednotlivci, tu knihu, „dokud jsou ¾ivi, nepotøebují“, bývá obvyklý argument.
®ivot a smrt - dvojjedinnost. Zaèátek a konec. Alfa a omega. Líc a rub. Slunce a stín. Svìtlo a tma. Teplo a zima. Láska a nenávist. Pravda a le¾. Den a noc. Zdraví a nemoc. Mír a válka. Demokracie a totalita. Proto také - ¾ivot a smrt. Ano, ta kniha je zejména o ¾ivotì!
Objevujeme smysl ¾ivota a sna¾íme se pochopit smrt. Od kolébky ke hrobu. Co všechno jsme se nauèili? Co všechno jsme pro¾ili? Jaké události a jací lidé ovlivnili náš ¾ivot? Na kolik našich otázek se nám dostalo odpovìdí? Jak jsme odpovídali my? Jak jsme ovlivòovali druhé?
Klademe si vùbec nìkdy podobné otázky? Jak kdo a jak kdy. Filozofové a lidé teologicky vzdìlaní í se jimi zabývají - témìø bez pøestání, s velkým èi menším zaujetím. S naším vìdomím èi bez nìho se odehrávají rùzné osudy, ve stejnou dobu se lidé rodí a jiní odcházejí navìky. Jsme svìdky uvìøitelných i neuvìøitelných pøíbìhù. Lidé se rodí, lidé zabíjejí. Sami sebe, své druhy i své nejbli¾ší nebo své odpùrce, nepøátele. Proè je tomu tak? A proè se o tom ještì píše, toèí filmy, hrají se divadelní pøedstavení, zpívají písnì?