Opuštěné hroby a urny doma

Pozn. redakce: Doufám, že vás již opustila dušičková nálada. Tento článek poslal autor v době dušiček. Jak víte, nebyla tady právě nejlepší nálada a proto jsem téma trochu odsunula. Rozhodně si myslím, že ale na pozdější zamyšlení je vhodné. Kdo má depku nebo blbou náladu, ať nečte... 

Opouštím Olšanské hřbitovy již za šera. Tu a tam bliká světlo lampičky nebo svíčky, jeden, druhý, pátý, desátý hrob, vedle a naproti té naší řady jen samí sirotkové, jejich náhrobní kameny zašlé stářím, mechem, nevykukuje z napadaného listí ani uschlá či umělá kytička. O „dušičkách“ to bude lepší…, doufám.

„Paní, nechcete opravit ten zašlý náhrobek?,“ slyším za sebou otázku kameníka, který se té dámě představuje. Nevěří mu hned, a proč by měla? Aby jí přesvědčil, vytahuje hbitě svou vizitku, v rukou třímá objednávkové listy a licituje. Vida, i ten hrob mých příbuzných už také potřebuje opravu. Na kolik by to všechno vyšlo? „Paninko“, říká kameník s firmou naproti Olšanům, „za tenhle náhrobek, vyleštění, ochranný nátěr, znovu pozlatit nápisy bych požadoval pět tisíc korun…“

Dál už jsem neposlouchal. Ještě jsem slyšel, že kameníkům nejdou „kšefty“, že musí chodit takhle po hřbitovech a získávat zákazníky jak se dá. Také jeden fenomén dnešní doby anebo i finanční krize? Ale už trvá poněkud dlouho. Na denní listině smutečních obřadů ve vitríně nedalekého krematoria bývají často jeden – dva smuteční obřady, ve sloupci pod nimi jsou uváděni také nebožtíci, nad nimiž je název rubriky: Bez obřadu.

Už mne to nepřekvapuje, protože i tento úkon „bez obřadu“ stál mého přítele, jehož manželka mu umírala v náručí motolské nemocnice, necelých dvanáct tisíc korun. Nejraději hotově, se zálohou předem. Kolumbária se už ani nenabízejí, pozůstalí si odnášejí urny svých drahých zesnulých domů.

Překvapila mne dcera: „Ať tě nenapadne šetřit na pohřeb…“ „???“ „Tati, neboj, my tě nějak pohřbíme…“ Myslí to dobře, protože ví, že žijeme od důchodu k důchodu. Ale nestěžujeme si. „Užij si peněz, dokud jsi naživu…co my víme, kolik budou stát pohřby nebo rozloučení „bez obřadu“ v příštích letech?“

Ani nevíte, vážení, jak se mi ulevilo. Hned jsem si koupil encyklopedii, po níž jsem toužil snad celý život, vždyť ani v tom minulém totalitním režimu takto krásně vybavené encyklopedie nikdy nevycházely! Říkám to dceři a před vnukem. „Ale dědo, všechno to si najdu na internetu, pojď já Ti ukáži, jak na to…“

Hroby a hřbitovy patřily od pradávna mezi motivy naší poezie jako místa vděčného vzpomínání na milé bytosti, které kryje zem anebo jako děkovná zastavení v pohnutých chvílích života v povídkách a románech. Vzpomínám, jaký to býval pěkný zvyk, když se pozůstalí sešli po pohřbu zemřelého, rodinní příslušníci ze všech tehdy žijících větví. Společně zavzpomínali, doplnili si navzájem rodokmen a popřáli zdraví – díky tomu zemřelému, který je ještě naposledy spojil, dal je vlastně dohromady.

Zemřel mi přítel, vážený a ctěný, veřejně známý, měl mnoho společného s divadlem. Pohřeb bez obřadu rodina zvažovala, ale pak navzájem složili 25 000 korun, omezili notně květinovou výzdobu, odřekli ceremoniáře, který by pronesl smuteční řeč. Několik reprodukovaných skladeb a milý přítel v rakvi odjíždí na žároviště. Opona se zatahuje a tu mezi námi vprostřed smutečních hostů si stoupne jeden na lavici, aby nám všem sdělil, že „takhle se s člověkem oddaným celý život divadlu, nemůžeme přece rozloučit. A protože se na divadle obvykle tleská, navrhuji, abychom našemu příteli i my tady alespoň na rozloučenou zatleskali… „ Obřadní síni se ozval téměř bouřlivý potlesk. Něco nevídaného, neslýchaného. Venku stojící smuteční hosté následujícího obřadu kroutili s údivem hlavami. Ale nám všem se přece jen to sevřené hrdlo uvolnilo.

Mám podobných historek, vzpomínek, zážitků opravdu velký archiv. Jsem totiž autorem populárně naučné knihy „Co víme o smrti“. Ale nakladatel, který po lektorských posudcích se rozhodl knihu vydat, protože podle jeho průzkumu nic podobného dosud na našem knižním trhu nebylo kromě vědeckých, teoretických či teologických nebo filozofických pojednání. Ty moudré dámy, které moji knihu s obdivem četly (RNDr. Helena Haškovcová, univerzitní profesorka na Fakultě humanitních studií UK nebo paní MUDr. Marie Svatošová, jedna ze spoluzakládájících členů hospicového hnutí u nás), daly pánům lektorům mého rukopisu za pravdu.

Jenomže, kniha leží v regálech knihkupectví a ve skladu nakladatele, který mi už mnohokrát dal najevo, že se mnou žádné terno neudělal. Ani podniky pohřebních služeb (v knize jsou mj. desítky hřbitovních nápisů, tematicky utříděných), ani veřejné knihovny, natožpak jednotlivci, tu knihu, „dokud jsou živi, nepotřebují“, bývá obvyklý argument.

Život a smrt - dvojjedinnost. Začátek a konec. Alfa a omega. Líc a rub. Slunce a stín. Světlo a tma. Teplo a zima. Láska a nenávist. Pravda a lež. Den a noc. Zdraví a nemoc. Mír a válka. Demokracie a totalita. Proto také - život a smrt. Ano, ta kniha je zejména o životě!

Objevujeme smysl života a snažíme se pochopit smrt. Od kolébky ke hrobu. Co všechno jsme se naučili? Co všechno jsme prožili? Jaké události a jací lidé ovlivnili náš život? Na kolik našich otázek se nám dostalo odpovědí? Jak jsme odpovídali my? Jak jsme ovlivňovali druhé?

Klademe si vůbec někdy podobné otázky? Jak kdo a jak kdy. Filozofové a lidé teologicky vzdělaní í se jimi zabývají - téměř bez přestání, s velkým či menším zaujetím. S naším vědomím či bez něho se odehrávají různé osudy, ve stejnou dobu se lidé rodí a jiní odcházejí navěky. Jsme svědky uvěřitelných i neuvěřitelných příběhů. Lidé se rodí, lidé zabíjejí. Sami sebe, své druhy i své nejbližší nebo své odpůrce, nepřátele. Proč je tomu tak? A proč se o tom ještě píše, točí filmy, hrají se divadelní představení, zpívají písně?

Miroslav Sígl