Vánočka (19)

ž později jsem dokázala splétat jednotlivé události do sebe jako vánočku. Zatím to však byly zcela nesourodé pruhy, proužky a události, které do sebe zdánlivě nezapadaly. To, co jsem pokládala za plusové, se nakonec ukázalo jako zcela minusové a mne dobíjející. Navíc, vánočku upéct neumím. Umím splétat jen cop ze tří pruhů, a tady těch pruhů bylo na několikaposchoďovou vánočku, pro mne úkol nesplnitelný.

Zatím jsem tedy ukládala pruhy vedle sebe. Každý pruh sám o sobě hezký, ale jakmile jsem z nich pak dopletla konečný útvar, byla to pohroma.

Asi po třech týdnech mého pobytu v novém domově mi bylo oznámeno, že je čas, abych se seznámila s jeho dětmi. Ty, dle jeho slov, byly už velmi nedočkavé a těšily se na mne. Což o to. O jeho dětech jsem věděla už téměř vše, vyprávěl mi o nich dopodrobna, a já střídavě měla hrůzu se setkání s nimi, střídavě jsem se těšila.

Alenka a Robin.

Alenka byla tatínkova holčička, miloval ji nesmírně, a z příhod, které mi vyprávěl jsem si byla jista, že tady problém nebude. Byla to velmi inteligentní, chápavá, rozumná a na svůj věk velice moudrá dívka.

Větší strach jsem měla z Robina. Jednak to byl "chlap", i když dvacetiletý, a také jeho vztah s otcem nebyl podle mého názoru úplně OK. Už před odjezdem jsem si lámala hlavu, jaké dárky jim přivézt. Kdyby byly děti malé, nebyl by problém. Teda, ve výběru dárků. Jinak by problém byl. Stejně si dodnes nejsem jista v kterém věku děti snášejí rozchod rodičů nejlépe. Mám pocit, že takový věk není.

Ale koupit něco JEHO dospělým dětem, něco, co jim udělá radost, nebude to vypadat jako podlézání a kupování si jejich lásky, aby to bylo něco, co TAM nemají? Zdálo se to jako  neřešitelný problém.

Nakonec jsem se rozhodla pro rumové pralinky pro Alenku, které prý zbožňovala, a koupila jsem deset krabiček. Z fotek jsem ji znala, byla to velmi hezká, štíhlá dívenka a velmi milá. Koupila jsem jí ještě krásný hedvábný župánek, a s fantazií jsem byla u konce.  Tisíci otázkami, kterými jsem bombardovala jejich otce jsem už musela být otravná. Prošla jsem si hlavou mé mládí a dospívání a snažila jsem si představit, co bych já v této situaci cítila, a jak a jaké dárky bych byla schopna akceptovat.

Vycházelo mi to ale stále hrůzně!

Kdyby se v mých osmnácti letech můj milovaný tatínek zbláznil do jiné ženské, vystěhoval mne a mou maminku z našeho domu, domova(!), určitě bych tu jinou ženskou nenáviděla, nechtěla se s ní setkat, a jakýkoliv dárek bych jí hodila a hlavu. ON mne však stále ubezpečoval, že děti to chápou, že věděly, že jim to doma s mámou neklape, že jsou plně na jeho straně a udělají co chce ON!

Nakonec jsem koupila dva zlaté řetízky s přívěšky jejich znamení, a ještě hrníčky s jejich jmény. Českými.

Kdybych koupila cokoliv, bylo by to jedno. To mi bylo jasné.

"Přivezu, schovám a uvidím podle situace", nakonec jsem se uklidnila. "Nebude-li vhodná konstelace, dárečky uschovám na jinou příležitost. Času bude dost". O tom jsem byla přesvědčena.

Návštěva dětí byla stanovena na sobotu a v neděli večer měly odjet. Napoprvé - říkal - to bude stačit.

14 dnů předtím jsem začala šílet. Věděla jsem, že jejich maminka perfektně vaří, byla dobrá hospodyně, pořádkumilovná, čistotná a podle fotek jsem věděla, že i hezká žena. Mohla jsem jí vůbec konkurovat? Nemohla!

Marné byly snahy mého partnera, marně mi vykládal o kolik jsem lepší, hezčí, příjemnější. Neuklidnil mne.

Nejdříve jsem začala cídit JEJICH domov. Bylo to horší, než kdyby měla přijet na inspekci má bývalá tchyně, která skutečně chodila s bílou rukavicí a pátrala po jakémkoliv náznaku mé neschopnosti postarat se o jejího synka. Měla jsem tedy dokonalou  průpravu. Když už nebylo co uklízet, všechno se lesklo, bylo vyrovnané, urovnané, začala jsem přemýšlet o jídelníčku. Tady jsem problém neměla, jen co vybrat? Děti prý milovaly české řízky, milovaly český bramborový salát - tak jsem připravila menu hodné návštěvy prezidenta naší galaxie.

Třetí bod programu - podívala jsem se na sebe kritickým pohledem do zrcadla a upadla jsem do deprese.

Normálně, když se chlap zblázní ve věku okolo 40 až 50ti let, zamiluje se obvykle do mladé, krásné a oslňující krasavice, aby si dokázal, že na ni ještě má.

Ze zrcadla se na mne koukala žena středního věku, která - aspoň mne - neoslnila vůbec! Naopak.

Kdybych měla předstoupit před komisi pro výběr hrstky lidí, kteří mohou přežít, nepřipravovala bych se odpovědněji a důkladněji! Měla jsem stejný pocit. Buď budu vybrána, abych přežila, nebo budu usmrcena.

Čím více se blížil den D, tím více jsem propadala panice.

Zato můj milovaný byl zcela v klidu, a usmíval se.

"Říkám ti, že MOJE děti tě přijmou! A kdyby ne, tak už tady nemají co dělat. Musí tě brát jako moji součást, musí tě respektovat! Pokud se nebudou chovat jak si přeji, přeruším s nimi veškerý kontakt".

Hm. Dobře se to poslouchalo, ale moc mi to nepomohlo. Strašně moc jsem chtěla s nimi vycházet dobře. Byla jsem si vědoma toho, že milovat mne nemohou, a že budu moci mluvit o obrovském štěstí, vezmou-li mne vůbec na vědomí.

Den před jejich příjezdem jsem se záhadně uklidnila. Zjistila jsem totiž, že jsem udělala maximum, že teď už je to v rukou božích.  Že už na další vývoj situace nemám sebemenší vliv. Ne, to nebyl klid. To už byla apatie, děj se vůle boží, jsem si říkala, teď už to je jedno.  Zato ON najednou  znervózněl. A pořádně! Kdyby ho to chytlo o dva dny dřív, asi bych se zavrtala někam pod kámen a tvářila se, že nejsem. Teď jsem absolutně klidná pozorovala jeho horečnaté stavy. Prolítával domem, zjišťoval, že je vše v úplném pořádku. Zkontroloval mé kulinářské přípravy, jídelníček. Zeptal se mne, jestli si budu mýt vlasy večer nebo až ráno. Co si na sebe vezmu. Upravoval již po sté polštářky na gauči, rovnal vyrovnané hrníčky, přelešťoval vyleštěné kliky, znovu a znovu kontroloval, zda máme všechno, co jeho děti mají rády.

Měli jsme všechno.

Navíc jsme vlastnili  - já svůj apatický klid, on své nepředstavitelné vzrušení.

Stála jsem uprostřed obýváku, představovala si nájezd pěti mých klonovaných tchyní, a v hlavě jsem měla jedinou myšlenku:

"Co se má stát, ať se stane, ale ať se to proboha stane rychle, jinak to zanechá trvalé stopy na duševním zdraví mém i mého milovaného!"

Slyšela jsem přijíždět dvě auta. Byla jsem klidná, akorát jsem se nedokázala pohnout z místa. Nohy mně vrostly do huňatého koberce tak pevně, že jsem mohla zapustit kořeny a na jaře vypustit nové větévky.

ON se vyřítil do garáže, já ne.

Slyšela jsem přivítání, slyšela jsem bujaré veselí, a já se nehýbala.

"Sakra, běž jim naproti!", vztekala jsem se sama na sebe.

"Nebudeš tu stát přece věčně! Jednou to přijít muselo!"

"Daní!", ozvalo se z garáže. "Kde jsi?!"

Už jsem se pohnout musela. Tunové závaží na svých nohách jsem vzala sebou.Takový pocit mají asi chudáci odsouzení, když je vlečou na popraviště.

Prostě - zpátky to nešlo, jediná cesta byla jít vpřed.

S nepředstavitelným úsilím jsem se dovlekla ke dveřím, vyšla na schůdky, a stála jsem tam jak blbec. Pode mnou otec se svými dětmi.

"Tak to je to je Robin, a tohle Alenka"! zahlaholil jejich tatínek velmi nepřesvědčivě veselým hlasem. "Děcka, to je moje Danuška."

Jako vždy mně napadaly samé v tu chvíli nepodstatné věci. Ano, představil nás dobře. Mně, jako starší, nejdřív představil děti, potom mne dětem. Neměl nejdříve představit Alenku a pak Robina?

Asi příznak hysterie, dívala jsem se na něho, jak si nervózně mne dlaně a strká svoje děti ke mě. Podali jsme si ruce a od této chvíle Alenka začala mluvit výhradně anglicky. Předtím jsem ji slyšela mluvit česky - asi to byla její malá pomsta. Věděla o mém handicapu s angličtinou. Později jsem se dozvěděla, že táta neustále vyčítal mámě, že se za ty roky nenaučila pořádně anglicky. Alenka, dívenka, na kterou jsem byla vnitřně připravena, ke mně zaujala zcela chladný postoj. Odmítavý. Přehlížela mne.

Robin mne objal, dal mi pusu a česky se ptal, jak se mi tady líbí, říkal, že je moc rád, že mne poznává, že se na mne už těšil.

Všechno bylo jinak, než mělo být.

Obě děti byly přivezeny do US ve věku batolat. Čeština jim tedy dělala značné obtíže, ale Robin se snažil. Alenka vůbec.

Unikla jsem do kuchyně. Vytáhnout teď nějaké trapné dárky se mi zdálo velmi netaktní. A tak jsem začala vařit a chystat oběd. Slzy se mi bez mého vědomí kutálely po tvářích, a solila jsem jimi již posolené řízky. Předkrm, polévka, saláty, štrúdl. Nazdobený stůl, nazdobené talíře, nazdobená já - a slzy. Nenazdobené. Pustošící mou pracně nalíčenou tvář.

Mezitím se vedle odehrával veselý dialog, provázený smíchem. Vůbec jsem neměla chuť vyjít z kuchyně, kde jsem se cítila být chráněná.

Bohužel, vrchní velitel chtěl pronést přípitek a vyvolal mne na "apelplac". Osušila jsem si oči, nasadila úsměv (to teda musel být škleb!) a šla se vetřít do sehrané rodinné trojky. Nemluvila jsem. Táta byl veselý a zdálo se, že je spokojen. Alenka tatínka objímala,  neustále mu posedávala na klíně a dávala mně tím najevo, že ON patří jí. Ona, že je tady doma, já vetřelec. Cokoliv povídala, nikdy se nepodívala na mně, ale jen na tatínka, kterého hladila, pusinkovala a on jí to vracel.

Připadala jsem si jako kretén.

Robin se snažil mluvit česky, ale nakonec všichni sklouzli do své "rodinné" mluvy, něco anglicky,  něco česky. Rozuměla jsem o čem je řeč, ale nebyla jsem schopna se do debaty zapojit.

Po chvilce jsem raději začala chystat jídlo. Bylo  mi divně.

"Blbče!", říkala jsem si.

"Co jiného jsi čekala? Že ti obě děti padnou do náruče a budou tě milovat, a budou šťastni, že jsi tady? TY! Která jsi jim podle jejich názoru rozbila domov, odvedla tatínka od rodiny, způsobila nepříjemné změny v jejich životě?"

Jediné, co jsem mohla v dané chvíli udělat bylo, že jsem se snažila být nenápadná. Jako bych tam nebyla. Nechala jsem pomyslné žezlo vlády v rukou Alenky, nesnažila jsem se s ní bojovat o přízeň jejího otce, a nechávala jsem je všechny co nejvíc o samotě. Nachystala jsem jídlo, které se mi naštěstí povedlo a jedli jsme za švitoření Alenky a táty, a mlčení mého a Robina. Aspoň malinkou radost jsem měla. Obrovsky jim chutnalo, několikrát si přidali (Robin chodil později na obědy často a rád, a já mu ráda vařila jeho oblíbená jídla, ale to bylo až později).

Alenka vstala od stolu a zavelela k přesunu do křesel. Přinesla jsem jim tam víno, zákusky, kávu a tiše zmizela  v kuchyni.

Byla jsem ráda, že jsem sama a mohu si v klidu trošinku urovnat myšlenky.

I když jsem uklízela pomalu, jednou musel přijít okamžik, kdy bylo nutno přesunout se k nim. Jednak mne neustále vyzýval ON, kdeže jsem, ať už jdu mezi ně, a pak - do rána jsem v kuchyni být opravdu nemohla. I když bych ráda.

K večeru rozhodla rodinná rada, že se půjde do SPA. To byla taková velikánská vana venku, takový malý bazén, ve které to vířilo, bublalo, masírovalo, a lehnout si večer se svojí láskou do tohoto příjemného voňavého objetí, koukat na miliony hvězd, popíjet vínko, vykládat a povídat si nekonečné hodiny bylo vždy velmi krásné, příjemné, nádherné!

Chodili jsme do SPA téměř každý den, tedy večer. Nahatí.

Teď, před zraky jeho dětí, se mám svlíknout? Nejsem nijak prudérní, nikdy jsem se za své tělo moc nestyděla, a nuda pláže jsem milovala. V tomto případě jsem však dostala zimničný záchvat.

Hlavní organizátor celé akce, Alenka, už snášela víno, připravovala SPA, zapálila svíčky,

Pustila hudbu.

"Já nemohu!", zašeptala jsem svému milovanému v jedné  z mála vteřin, kdy jsme zůstali sami.

"Zas máš ty dny, nebo co?", udiveně se zeptal.

Nechtíc mi tak dal důvod vyhnout se tomuto "sezení", jásavě jsem přisvědčila, a šíleně se mi ulevilo!

Už tak jsem si připadala nahá před nimi, bez ochrany, sama se sebou, více svlékání bych už nezvládla.

S obrovskou úlevou jsem je nechala rochnit se ve SPA, já jsem zalezla do domu, a i když jsem nechtěla, nebo chtěla (?), poslouchala jsem jejich hovor.

Angličtina melírovaná češtinou, zvýšené hlasy, téměř křik otce a naléhání Alenky - to ve mě vzbudilo zvědavost.

O čem se hádají? Určitě kvůli mně!

Smysl jsem pochopila. Slovní, skutečný ne.

Řeč otcova se vinula kolem neschopnosti jejich matky, o tom, že s ní nikdy nebyl šťastný, ale, že s ní zůstával kvůli nim. Že po příjezdu do US jí slíbil, že se postará, aby děti vystudovaly universitu a to splnil. Že konečně našel své životní štěstí a šmytec. Alenka odporovala, že máma přece anglicky umí, a že blbě řídí auto, to je tátova vina, protože  ji to špatně naučil! Že máma nic nedokázala? Přece začala právě chodit do školy, aby se angličtinu doučila!

"No právě! Až teď! To jsme se museli rozvést, aby jí to došlo!", děl otec.

Bla bla bla . řeči šly dál, a šla radši pryč.

Po jejich návratu, ale na sobě nedali  nic znát, otevřeli jsme si další lahvičku kalifornského vína a já se snažila být milá, nenápadná a abych je ničím nepopudila.

Moje babička ví - tuto vlastnost mi vyčítala celý život.

"Nemůžeš se přece zavděčit všem(!)", říkávala. Ale výchova mé maminky její úsilí zcela vyvrátila. Vždycky jsem musela být nejlepší ve třídě, nejlepší v košíkové, nejlepší v klavíru a musela jsem vyhrávat všude první místa, jinak to byl debakl. Druhé a další místa se nebrala.

Snad díky mému postoji mne posléze Alenka začala brát na vědomí. Viděla a cítila, že jí plně přiznávám právo PRVNÍ DÁMY v domě. Ráno jsem jí dokonce přenechala velení v kuchyni, když mi naznačila, že ona bude dělat vločkové placičky, protože táta je miluje tak, jak je dělá ona. Podávala jsem jí tedy suroviny, uklízela kolem ní a přemýšlela, zda to přece jen nepřeháním.

Robin se ke mně od počátku choval velmi přátelsky. Později jsem se mohla domnívat, že za mnou jezdí jen kvůli dobrému jídlu, ale už od prvních chvil byl bez problému zařadit si mne jako tátovu druhou ženu a smířit se s tím.

Alenka ještě chvíli bojovala. Po měsíci, kdy k nám přijela na prázdniny, mi ale jednou večer řekla (česky!): "Víš, já jsem tátu ještě nikdy neviděla tak šťastného!" a usmála se na mne. To bylo vítězství!

Nakonec jsme se spřátelily natolik, že se mi svěřovala i s intimními věcmi, občas jsme si telefonovaly, a při jedné návštěvě mne zavezla do TATOO salonu, a chtěla mi jako dárek nechat vytetovat na kotník motýlka. Sama měla piercing na pupíku, vytetované obrazce na zádech i bříšku, kuličku ve rtu. Zděšeně jsem jí vysvětlovala, že v mém věku už to bude ostuda, že časem i na kotníku se vrásky naskládají, a z motýlka se stane noční můra! Večer jsem potom prohlížela svůj kotník, zda ta můra není aktuální už teď, ale co nebylo, mohlo být za krátkou dobu. Čas je neúprosný.

Motýlka tedy na kotníku nemám.

Dárečky jsem dětem dala při třetí návštěvě, ale to už bylo všechno v pohodě. Tak jsem to cítila, tak to vypadalo, tak se i tvářil ON, a byl pyšný, že dokázal své děti přimět přijmout mne.

Tichá a podvratná činnost dětí však tiše v zákulisí plodila své konečné dílo. Bez mého sebemenšího tušení.

Já jsem si je opravdu zamilovala. Robin jezdíval často i dopoledne, když ON nebyl doma, já jsem mu vařila jeho oblíbená jídla, on si opravoval něco na autě, co ve svém novém domově ve městě nemohl dělat.

Byl to ale jeden pruh ďábelské vánočky. Zatím ležel úplně bokem, skoro zapomenutý. Uhňácaný, vyválečkovaný a připraven k útoku jako had.

Dana Šťastná

Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.