Cesta do Říma a Neapole - 6

Koloseum a Forum Romanum

Nechce se vám pochopit pomíjivost života? Navštivte Forum Romanum. Anebo Pompeje. Tak mohutná a neotřesitelná říše, jakou starý Řím nepochybně byl, se zde válí v rozvalinách. A lidstvo tuto pomíjivost zakonzervovalo, aby vás postrašilo před vaší chtěnou i nechtěnou pýchou. Bujarostí nad vlastními schopnostmi a dokonalostmi. Stačí jen pár let. Ba stačí jen pár hodin a nejste. Tak jako v případě Pompejí. Ale o tom budu psát až příště. Teď vystupujeme z autobusu a nastupujeme do metra. To metro je fakt skvělé. Trochu si zakrtčíme a jsme v mžiku u Kolosea.

Koloseum je prostě kolosální. Vše se od dob jeho vystavění poměřuje právě s ním. Sám název Koloseum se odvozuje od obrovské bronzové pozlacené sochy císaře, která stála kousek od amfiteátru. Ne od toho rhodského obra, co měl stát s pochodní v jejich přístavu a svítit. Ostatně stejně nikdo neví jak vlastně ta socha vypadala. Nikdo už si ji nepamatuje a její obraz není. Doba k postavení Kolosea byla tenkrát mimořádně příhodná. Před její stavbou vládnul Nero a to byl hrozný a hodně rozjíveně úchylný hoch. Jen tak pro zábavu zapálil Řím a první jeho čin po požáru byl ten, že si nechal postavit Zlatý dům. Doopravdy zlatý. Tak praví pověst. Byl to prostě “zlatý” hoch. A po něm se k vládnutí nějak přichomýtl profesionální voják Vespasiánus a jen tak mimochodem si založil dynastii Flaviů. No a aby nějak spláchl ten lidský vztek nad tím shořevším Římem a šíleným Nerem, dal lidu římskému chléb a hry. Město bylo v té době jediným skutečným velkoměstem Evropy. Mělo půl milionu obyvatel. Víte, proč byla Římská říše tak neobyčejně úspěšná? Tedy taky kvůli tomu. Jako jediný válečný vítěz zakládala na dobytém území své osady, k nim postavila cesty a vyvezla na dobytá území svou kulturu a organizovanost. Jednoduše chytré. Chléb a hry!

Koloseum dostavěl jeho syn. Tenkrát se zas tak rychle nestavělo. Vejde se do něj různě návštěvníků. Různě podle toho, v které knize o Koloseu právě čtete. Někdy osmdesát a někdy jen padesát pět tisíc návštěvníků. No potěš pánbůh, to je lidí i tak. Jeden císař, pár konzulů a padesát pět tisíc lidí. Pár lvů, pár křesťanů, pár gladiátorů a něco krve, která se obětuje davu pro slávu a ukojení krvežíznivosti. Cizí krev tolik nebolí. A my teď kráčíme po dlažbě z velikých oblých kamenů do arény, kde už nejsou lvi, ale turisté. I když každý z nás toho lva v sobě taky kousek máme. Opět se rozptylujeme v prostoru a čase a jen hodina setkání nás do budoucna spojuje. Koloseum je vysoce fotogenické. Máte ho všude kolem sebe. Ba i nad sebou. Ba dokonce i pod sebou. Kámen vidíte a bolest cítíte. Ani nemusíte zavírat oči a ta krev je všude kolem vás. Vsáknutá do země, do kamene a po chvíli i do vás. A tak i proto jsem nadšený z různých květin i nekvětin, které se uchytily všude kolem nás v tom kousku hlíny mezi tím vším kamením. Díky různému klimatu v této obrovské stavbě je zde zaznamenáno čtyři sta dvacet různých druhů rostlin. A toho jsem si prosím všiml dřív, než jsem si to přečetl v průvodci. Je pravda, že jsem jich tolik nenapočítal. Ten počet mám z knihy. Ale už dost o Koloseu, nebo se nám už sem nic nevejde, a pojďte společně se mnou na Forum Romanum.

Už na začátku svého psaní o něm vás chci upozornit, že stojí za to věnovat mu čas. I když ho máte málo. Nemám osobně zas tak vřelý vztah k mrtvému kamení, byť by bylo poskládáno třeba před třiceti tisíci lety. Je mi to líto, že už s nadšením nehltám Denikeny, Součky, Cartiery a ostatní historiky fantasty. Odešlo to všechno s mým zralým mládím a mám už prostě na všechno o kolečko méně. Prostě to, “co kdyby” a “když“, už se mi do hlavy nevejde. Není v ní kapacita. A je mi to doopravdy líto. Už se držím při zemi. Je to sice ten nejnebezpečnější a nejdražší režim létání, ale ke všemu potřebujete kyslík a tam nahoře v intelektuálních oblacích už ho pro mě není dost…..A to nadechnutí už mi moc dlouho nevydrží. Ale zpátky k Foru Romanu. Je to prostor výjimečně nevšední. Pravda, nebyl jsem ještě v Řecku, ale myslím, že ani tam není tak uzavřený, vyhraněný a pohodový okrsek z “minula“.
Jasně, kamení a zase kamení. Všude kolem vás. Sice umně poskládané, různě proložené, přerůzně spojené, vyhraněně prezentované, ale Forum Romanum není jen kamení. Taky fascinující příroda, krásné a překvapivé výhledy na absolutně fotogenický Řím a posvátná úcta všech návštěvníků k tomuto místu. Ne, to není bazilika Svatého Petra, která se vytahuje bohatstvím a významností. Toto je prostor, který to dělat nemusí. Tady cítíte váhu historie při každém kroku. Ale nedrtí vás, neničí. Trochu vás z ní sice mrazí, ale je to mrazení příjemné. Jako když si dáte výtečnou italskou zmrzlinu a v tom velkém parnu nemusíte nikam spěchat. Tady nikdo nehuláká, tady nikdo neutíká. Tady je vládcem čas a vy se ani nesnažíte ho zbezvýznamnit, předběhnout ho, utéci mu. Tiše ho respektujete, nepříčíte se mu a nadšeně ho obdivujete. A s ním obdivujete ty statisíce lidí, kteří to tu stvořili, kteří tu žili a kteří tu i umírali. Zde leží v troskách nejvýznamnější evropská říše minulosti. Pýcha, ale i obyčejný život této říše. Kus pradávného dávna, kouzelnicky a pohádkově prokvétajícího růžemi a protkaného piniemi. Po cestě poskakuje černovlasý klučina a támhle hladí nějaký dorostenec zrzavé vlásky své veliké lásky. A vy až sem slyšíte, že dívka vrní pohodou a blahem jako ta divoká kočka. Na místě, kde kdysi dávno, pradávno zemřela a třeba i leží kosti její prapraprapra…..babičky, či pra.. no prostě párkrátpra tety. Opravdu překrásně tu vládne čas.

Z Říma vyjíždíme už po třinácté hodině z důvodu promyšleného a nenápadného vedení naší průvodkyně. U moře bude určitě krásně. Ale o průvodkyni budu psát až někdy příště. Spát máme ty dvě následují noci nějakých “X” kilometrů od Neapole v hotelu na břehu moře. Alespoň ta ulice, kde hotel stojí, vede k moři. Jsme varováni už dnes s předstihem průvodkyní Pavlou, že Neapol je město výrazné, drsné a životu nebezpečné kriminality. Ale taky je to město, kde je údajně nejvíc kostelů na počet obyvatel. Zřejmě neexistuje přímá souvislost mezi vírou a jejím naplněním. Neapol je oblast, kde žije tři miliony obyvatel. Jako v oblasti Říma. Ale v Římě je vlastní město dvoumilionové. V Neapoli milionové. Kolem Říma i ve městě samém jsou dost často oblasti přírody. V Neapoli nikoliv. Jen fabriky, fabričky, sklady, lidská obydlí, skleníky, vinice. Vše jen výsostně umělé. A jen kolem některých vil se nachází uzavřené a hlídané zahrady. Lidská obydlí jsou v Neapoli velice výstavní, ale také na úrovni sídliště Chánov. I ve středu Neapole jsou domy s fasádami, které nebyly opraveny od svého vzniku. A všude, i ve středu města, visí všechny možné druhy vypraného a máte podivný pocit, že i nevypraného prádla. Obyvatelé Itálie ze severu, ale také i z hrdého Říma tvrdí, že Itálie končí Římem a pak už je Afrika……..

Ale zanechme pomluv a jeďme na ubytování. Řidiči jsou opravdu perfektní. V tomto hotelu jsou turisté z nejmenované cestovní společnosti ubytováni poprvé a přesto ho v pohodě nachází. Složitě vjíždíme na dvůr, abychom následně složitě vyjížděli. A pak jedeme přímo k moří, takže to vypadá, že budeme spát v něm. Nebudeme! Uf, to se nám ulevilo. A pak následuje typická ukázka davové psychózy. Všichni jsou z moře nadšeni, až…..Snad pro mě nejsympatičtější dvojice naší skupiny, dědeček a babička mého osmnáctiletého sedadlového souseda, se ostře ozve, že mají zaplacený hotel a ne kemp! Mají pravdu. Člověk by měl dostat to, co si zaplatil. Mám taky průvodcovské zkoušky a jsem poučen z doby těchto zkoušek. Pravda, už je to dávno, pradávno, ale to si ještě pamatuji. A najednou není nikdo spokojený. Průvodkyně okamžitě telefonuje a jedná a vyjednává a když vyjedná hotel v samotné Neapoli, je drsně zaražena původními stěžovateli, že tak to tedy ne! My se přece nebudeme trmácet někam do hlučné, nebezpečné a smradlavé Neapole. Jak jsem šťastný, že mě ještě stále a dobře živí technika a neživí mě klienti cestovní společnosti. Pro dobrotu do blázince. A tím dneska moje vyprávění končí. Spali jsme nakonec v kempu a já byl tomu rád. Ale o tom zase až moje příští vyprávění……

Jiří Suchánek