Cesta do Øíma a Neapole - 4
Vatikánská muzea
Vchod do muzea je od baziliky, co by kamenem dohodil a Concordem doletìl. Ale ne, je opravdu blízko, blizouèko. Je ještì stále ráno a fronta na lístky je sice velká, ale malá, nebo» postupuje opravdu rychle. Zde se nedá organizovat skupina, a tak jde ka¾dý po svém. Pavla nás pøedem upozoròuje, abychom nebyli zklamaní Sixtinskou kaplí. Je tmavá a tak plná lidí, ¾e si ji stejnì moc neu¾ijete. Spíš si tam zkusit sednout na lavièku a nasávat atmosféru. Nelze snad ani ve Vatikánských muzeích zabloudit, nebo» všechny trasy konèí v Sixtinské kapli. U¾ jsem si pøeèetl, ¾e prohlídka ve Vatikánu by mìla být nìkolikadenní, tak jako v Louvru. Ale já vím, co chci vidìt, a tak vyrá¾ím hned a bez váhání. Míjím egyptskou sbírku a všechny ostatní expozice. Chci vidìt to, o èem jsem minule psal. Chci vidìt díla Rafaelova a Michelangelova. Spìchám, ale vnímám. Zase jako v bazilice. Spousty fresek a obrazù, spousty zlata a já si øíkám- a co víra a co pokora? No, nìkde tady asi bude. Nìkde…. Mo¾ná u¾ jsem unavený z té pompéznosti a krásy. Z toho zlata, z té dokonalosti.
A tak jdu a jdu a fotím a najednou stojím jako pøibitý a jdou na mne trochu mdloby a trochu i ty slzy. Jirko vidíš to!!!! Ano, je to ono. Soukromé komnaty Julia II. I jejich vznik má svùj lidský pøíbìh. Tyto stance ( ne stanice, jak se minule nìjak omylem šotkovsky objevilo:o)) byly stvoøeny nad pokoji jeho nemilovaného pøedchùdce z rodu Borgiu, Alexandra VI. Práci na výzdobì svìøil pape¾ tehdy ještì ne zcela slavnému Rafaelovi, a tak Rafael a jeho dílna museli pøemalovat i obrazy jeho uèitele Perugina. Nìkdy je osud krutý a nespravedlivý. Asi zase nebyl ten Rafael takový charakter. A taky urèitì nemohl odporovat pape¾i. Ani Rafael. Ale genius, to on byl. O tom není pochyb. A jeho dílo je teï pøede mnou. Bitva u Milvijského mostu, Disputace o Nejsvìtìjší svátosti, Vyhnání Heliodora z chrámu a hlavnì Platon a Sokrates a jeho Pravda filosofická. Pøou se stále u¾ po staletí a stále nezvítìzila ani pravda idejí, ani pravda pozemská a zemitá, a tak tu na obraze defilují i Michelangelo a Leonardo a všichni ti velcí z dávna, co zùstali velkými i dnes. A já tu stojím a jsem tak nekoneènì malý, malièký a pokorný a dìkuji této chvíli, ¾e je, ¾e nastala a já mù¾u být zde a s ní.
V tìch nejlepších muzeích svìta je sympatické, ¾e kdy¾ popojdete jen o kousek dál, tak se ocitnete najednou nìkde úplnì jinde. V jiné dobì, v jiné oblasti a v jiné náladì. Mám rád pestrost a¾ pøepestrost, a tak vím, ¾e nemù¾u být v nièem doopravdy dobrý. Myslím tím tedy jako doopravdy. Skuteènì. Kdysi jsem byl tøeba skvìlý v pøekusování ¾í¾al. Ale ne, to si vymýšlím. Tak pøepestrý zase nejsem a ¾í¾aly jsou pøece u¾iteèné a bolelo by je to. Ale pestrý, to jsem. Jako ten šašek poèmáraný. Je to mùj povahový rys a asi jsem se s tím u¾ narodil. Proto mám nejradìji Leonarda z Vinci a Pištu Hufnágla z Budapešti. ®asnu, ¾e mám stále jen tu jedinou a pravou man¾elku. To asi nebyl pánbùh doma, kdy¾ mi ji osud vybral a já s ním souhlasil. Ale oni si to u¾ s tou mojí ¾enou pohlídali a já si v¾dy všechny a všechno jen pùjèoval a v¾dy i vracel. Aby mi zùstala ta jediná, pravá a i po létech milovaná. Pøe¾il jsem vìkem Rafaela a není po mnì ani potopa, ale ani jediná madona nebo dokonce Sixtinská kaple. A to je moc dobøe. Ta by chudák vypadala! Teï k ní kráèím jistì, po šipkách, kolem souèasného a skoro souèasného sakrálního umìní. Je to jiný koncert svìtla ne¾ v bazilice Svatého Petra, ale ani tady to není nuda. A pak u¾ je poslední šipka, nápis Sixtinská kaple a jsem v ní.
Taky u¾ jsem o ní nìco minule napsal, kdy¾ jsem psal o Michelangelovi. V kapli je doopravdy docela tma. Je mi jasné, ¾e kdy¾ se volí pape¾, tak se tu svítí o mnoho více. Svìtlo škodí starým obrazùm a sochám v¾dycky. A je to jedno, zda je to svìtlo umìlé, èí sluneèní. A pøítmí navíc násobí pokoru, kterou u¾ zde i tak cítíte. Poslední soud není jen výjimeèná freska. Je to i zpovìï autora za nás všechny. Tichá a krásná modlitba. Michelangelo moc dobøe vìdìl, co maluje, a taky vìdìl proè. To se nám všem v ¾ivotì stane a stává, ¾e najednou nevíme, jak dál a hlavnì proè dál. Vše pøestává mít smysl, všechno je zbyteèné a marné. Zítøek je jako obrovská a nestvùrná olovìná deska, která nás tlaèí pod zem, kam patøíme, a která nás nenechá nadechnout. I slunce je najednou moc, nikdo nás nechápe a nikdo nás nemá rád. Noci jsou nekoneènì dlouhé a my si øíkáme, zda bychom to všechno nemìli zabalit, vzdát to. Jsme malí, hloupí, škaredí, zlí, staøí a nemilovaní. I o tom všem je freska Posledního soudu, o tom všem je celá Sixtinská kaple. A já tu pøehazuji ISO na fotoaparátu a doufám, ¾e alespoò nìco z tìch snímkù bude. Musím se tlaèit a vyklánìt, hledat pøijatelnou pozici pro zábìr a pak si øeknu D O S T! Tak proè tady vlastnì jsem. Abych cítil, nebo abych konal? Teï jsem tu pøece proto, abych cítil, ¾e Michelangelo konal. Tak pøece, Jirko, poci»uj! A tak si urvu jedno místo na lavièce, které jsou po stranách té úzké nudle, a sedím a koukám. Koukám se kolem sebe po lidech a po té nádheøe kolem nás smutnì a dlouho a pak ode mne ten smutek pomalu odchází a øíkám si, ¾e vlastnì Michelangelo tím svým dílem snímá ten smutek mùj a já mu za to musím alespoò za sebe moc podìkovat. Obìtoval kus své pochybnosti o všem pro nás ostatní. Víte mimochodem, ¾e on byl ú¾asnì bohatý èlovìk i majetkem?! Ale ani si to neuvìdomoval. Dneska by asi nemohl existovat. Dneska by ho bulvár roztrhal a uštval.
A pak jdu dál. Setrvaènì a trochu unavenì. Vidìl jsem vlastnì vrchol toho, co jsem vidìt chtìl. Byl jsem fyzicky v pøímém pøenosu a jsem bohatší o kus vidìné krásy a dokonalosti. Ale bohatství i unavuje. Ten pravý po¾itek pak pøijde v klidu monitoru poèítaèe a ule¾ením v èase. A¾ o tom budu psát, a¾ si budu prohlí¾et fotky. Pak mi budou naskakovat pocity a obrazy jako opozdilí cestující do rozjetého vagonu vlaku a to pak bude jízda i se širokým rozhledem a pohledem. A jak jdu a jdu, najednou jsem v zlatem prokládaném sále sám! ®e já jsem zašel nìkam, kam se nesmí! Opatrnì se rozhlí¾ím kolem sebe, kudy na mì vybìhne ochranka nebo dokonce zásahová jednotka, a nenápadnì couvám. Jsem ve zvláštním a dlouhém sále a hlavnì úplnì S Á M. To pøece není mo¾né ve Vatikánu být sám! Pak ještì chvíli setrvaènì couvám. A co, jdu dál! Pøece mì za plného provozu muzeí nezastøelí. Na zem si z rozta¾enýma nohama a rukama ještì lehnout doká¾u. Opøít se o stìnu èelem taky zvládnu. Pomalu se šourám dál s nejistotou v hlavì a pak je tam zatáèka a schodištì a já najednou zase vidím nápis Sixtinská kaple a potkávám lidi a další a u¾ je nás zase plno. Byl jsem tedy vyvolený být sám uprostøed Vatikánu. Stal se mùj soukromý zázrak. Asi mì má Bùh pøece jenom rád.
A pak u¾ spìchám pøed vchod. Scházím nádherné toèité schodištì, venku je plno slunce, plno lidí a taky ti lidé naši. Michelangelo, milý mistøe, dìkuji Ti za všechno a tìším se, ¾e se ještì snad nìkde nìkdy potkáme. A pozdravuj Rafaela. A vás opouštím, vá¾ení ètenáøi, té¾. Ještì stále jsme v Øímì a ještì stále nás èeká mnoho neobyèejných vìcí, lidí a pøírody. Tak zase pøíštì…
Jiøí Suchánek