Cesta do Øíma a Neapole - 3
Bazilika Svatého Petra
Má-li být Øím struènì charakterizován, staèí jen dva hluboké pohledy do minulosti. Pohled do hloubky èasu, kdy dohlédneme tak hluboko, ¾e nás z toho mù¾e jímat závra». Antický Øím le¾í ve vrstvì èasu, kam nesahají ani pøedci našich pøedkù. A pøesto si musíme pøipustit, ¾e zrovna tøeba zde mohl ¾ít nìkdo z nich. A musíme si pøipustit, ¾e to rozhodnì nebyly opice. Vlastnì se od nás lišili tak neskuteènì málo, ¾e by mohli být našimi sourozenci. Svìt byl sice menší, ale zmítaly jimi stejné vášnì, mìli stejné sny a stejná trápení. A to, ¾e ¾ili správnì, dokazuje to, ¾e jsme tady. Jsme a¾ neskuteènì úspìšný ¾ivoèišný druh.
Druhý pohled je pohled na Øím køes»anský. Tento pohled u¾ je mladší a u¾ší. U¾ kdy¾ spolu ¾ijí tøi lidé, je pøe¾ití otázkou umìní kompromisu. A nejlépe kompromisu, který má urèena jasná pravidla. Kompromis nefunguje pouze u lidí, ale u té polidštìné opice je nutností. Díky své inteligenci se z èlovìka stala a¾ pøíliš dokonalá šelma. A to šelma, u které by støety konèily dost èasto smrtí. Èas od èasu se “vìci” vymknou kontrole a lidé hromadnì zabíjejí lidi. To se z vìcí lidských stávají vìci nelidské. Nìkteré zákonitosti pøírody nepøemù¾e ani èlovìk. Mo¾ná i bohudík. Je potøeba prohrát èas od èasu nìjakou bitvu, aby se vyhrála válka. A nadøazenìjší je celek, ne¾li jedinec. I kdy¾ se nám to asi moc nelíbí, bohu¾el je to tak. Na sklonku antiky nastala doba, kdy mechanismy moci té pradávné doby se hroutily, a bylo tøeba jednat. A tak se z køes»anství stalo státní nábo¾enství. A tady zaèíná druhý pohled na Øím. Øím køes»anský. Jsou dvì hlavní mìsta køes»anství. Jeruzalém a Øím. Chcete-li vidìt a cítit víru, jeïte do Jeruzaléma. Chcete-li cítit moc a krásu køes»anství, jeïte do Øíma. I kdy¾ i zde, chcete-li, potkáte víru.
Svatynì nad hrobem svatého Petra, který zde byl umuèen a pohøben roku šedesát ètyøi, pochází z druhého století.Pùvodní kostel nad ní nechal postavit císaø Constantinus. U¾ tehdy byla bazilika ohromná. Ale èas na ní hlodal a hlodal. Hrozilo její zøícení. A tak v roce 1506 polo¾il základní kámen k nové bazilice pape¾ Julius II. Stavìla se a¾ do roku 1626. Jednu chvíli docházely peníze a hádejte, jak je pape¾ získal? Vyhlásil prodej odpustkù. A tak díky høíchùm smrtelníkù stojí i tento velkolepý chrám. Nemá lidské rozmìry, nebo» je oslavou Boha a pape¾ství. V¾dy» dlouhý je dvì stì jedenáct a pùl metru a vysoký sto tøicet šest metrù. Kopule je nejvyšší na svìtì a navrhl ji sám Michalangelo. Do této kopule by se vešla celá Milánská katedrála.
Je ráno, tìlo se jen obtí¾nì pøímí, ale u¾ je jak¾ tak¾ rozhýbané. Vcházíme na Svatopetrské námìstí se slavnou Berniniho kolonádou. Obì kašny chrlí vodu a ještì je mo¾nost schovat se do stínu. A tak se schováváme. Slunce bude ještì dost. U nás v Èechách prší, ale v Itálii ne. Po celou dobu pobytu tomu tak bylo. Námìstí je hodnì rozlehlé, a tak se èelní stìna baziliky jeví neveliká. Tak nìjak normální. Nemáte ani tušení, jak obrovské prostory se za ní skrývají. S bazilikou jste celou dobu sám. Ne, ¾e byste v ní byl jediný. Ale je tak veliká, ¾e se nemaèkáte, ani kdybyste chtìli. Do chrámu se vejde šedesát tisíc lidí. A ukrývá toho v sobì tolik, ¾e nemù¾ete odtrhnout oèi od té veškeré krásy a nemáte èas sledovat krásu lidí. Je toho tolik, ¾e vám vše splývá v jeden nekoneènì barevný a zlatý obraz a jen semo tamo si uvìdomíte, ¾e tohle je pøece Pieta a tohle je pøece svatý Petr.
A tak, vìdom si doporuèení naší prùvodkynì, stoupám nejdøíve do kopule. Je to vysoko, ale jsou na zemi vìci vyšší. Kopule je Michalangelovo dílo. Ona je bazilika vùbec kolektivní dílo. Myslím tím kolektivní dílo tìch významných a slavných. Zaèal ji stavìt Bramante, taky Michalangelo, Rafael Santi i Bernini a s nimi mnoho jiných a jiných. Schody jsou prokletím všech staveb, které mají více ne¾ šest pater. A to bazilika má. Po cestì se vám zjevují nádherné pohledy, pak jdete dutou kopulí a nakláníte se ke stìnì, nebo» to jinak nejde. Tìlo je ale zvyklé na rovnováhu a brání se ze všech sil. Schodištì jsou zajímavì osvìtlena a já se sna¾ím ulovit nevšední fotografie. To by byla paráda, kdybych ještì umìl fotit! A pak jsem na denním svìtle a pode mnou je Øím. Ani mi to nepøipadá, ¾e bych byl nìjak moc vysoko. Panorama mìsta je jiné, ne¾ jsme zvyklí z našich konèin. Koneckoncù tohle nejsou konèiny, ale prvotiny. Tady to pøece tenkrát zaèalo.
Kolem mne je dost zelených ploch, nìkolik kopulí, nìco vì¾ièek a hodnì domù. Stejnì se mi ale nezdá, ¾e tu bydlí dva miliony lidí. Mìsto vypadá vzdušnì a pokojnì. Ulice jsou z tohoto pohledu odsud klidné. Ne jako v Paøí¾i, kde po bulvárech jede auto za autem a všude se valí davy. Je pravda, ¾e je vlastnì skoro víkend. Scházím dolù a zírám. Jsem trochu v šoku a fotím. Pøestavuji re¾imy a fotím a opìt pøestavuji re¾imy a pak mi spadnou brýle na tu cennou a starobylou podlahu. Sláva, podlaze se nic nestalo. Brýle to nevydr¾ely. Sklo se rozbijí a já jsem na blízko slepý. Ještì ¾e má fotoaparát v hledáèku dioptrickou korekci. Nìkde jsem to pøece èetl v návodu! Po chvíli se mi to podaøilo nastavit. Fo»ák jsou teï moje brýle. Chrámem se line svìtlo a je to, jako by Bùh posílal paprsky milosrdenství na návštìvníky baziliky. Je to fascinující. Toto je dùm svìtla. Zmatenì popocházím obrovským prostorem, u¾ mì bolí za krkem a valí se to na mne shora i zespoda, zleva i zprava. Tolik krásy, ¾e se mi z toho doopravdy tají dech. Tolik barev, tolik tvarù, tolik zlata! Doposud jsem nevìdìl, jak to chutná, kdy¾ se vám tají dech.
Odteï u¾ to vím. Ti naši pøedci byli geniové. U¾ jenom vymyslet rozmístìní oken, aby ten svìtelný koncert fungoval.
A pak vidím spolucestující z Brandýsa, jak hladí nohu soše Svatého Petra, a najednou mám chu» si ji pohladit také. Myslím si o sobì, ¾e jsem èlovìk nevìøící a racionální. Tedy jenom myslím. Nevím. Ale kdo pohladí nohu sochy Svatého Petra a nìco si pøeje, prý se mu to splní. A tak se na nìj dlouze dívám, zda mì registruje, a váhám. No øekl bych, ¾e se na mne dívá. A tak pøistupuji k soše a po boku mám jejího ¾ivého strá¾ce. Je to sympa»ák, ale…. “Hele, Petøe, já ví ¾e jsem lump a do nebe nepùjdu. Ale mìl bych takové malé a splnitelné pøání. Kdy¾ mi ho splníš, tak tì po smrti nebudu obtì¾ovat a pùjdu rovnou do pekla. Pøísahám!” No a Petr se na mne dívá a mnì se zdá, ¾e na mì mrknul a ¾e mì poslouchá a ¾e mi rozumí. “Tak povídej høíšníku a uvidíme,” praví bez otevøení úst, nebo» je kamenný. Pak se podívá do mé knihy osudu a zamraèí se a kouká a ète a vrtí nevìøícnì hlavou. Moje kniha je plná èerných teèek, jen málo èervených hvìzdièek se opatrnì choulí v rohu a Petr se mraèí èím dál tím víc. ”Hele Petøe a mohl bych se podívat? “Ale hned vím, ¾e nemù¾u, proto¾e kniha je majetkem osudu a jen Bùh v ní smí opravovat a psát a ¾ádný smrtelník v ní èíst nesmí. Ale pak mi telepatickým jazykem jakoby pøitaká a já mu øeknu, ¾e si pøeji, abych nikdy nemusel pohøbívat ty své úplnì nejbli¾ší. Pøi tom mu nì¾nì hladím nohu a tøesu se jako list na platanu, jak o tom nìkdo napsal tak krásnou a pravdivou báseò. No a pak tu jeho nohu pøenechávám tìm ostatním, co ho tøeba potøebují o hodnì víc ne¾ já.
No nazdar, to je hodin! Za chvíli se máme sejít u kašny s ostatními a já ještì nevidìl Pietu. A tak poènu zmatenì pobíhat sem a tam, proto¾e vím, ¾e je nìkde u východu. Ale najednou se mi zdá, ¾e je východ za ka¾dým sloupem. Tady není a tady taky…Jirko, klid! A tak pøistupuji k elegantnímu èernému strá¾ci a ptám se ho po Pietì. Kupodivu rozumí a ke svému ú¾asu i já rozumím jeho italské odpovìdi. Rovnì a na konci doleva. A tak u¾ rozvá¾nì kráèím k tomu správnému východu a pak ji vidím. Je chudák za sklem, tak jako pape¾ pøi svých projí¾ïkách svìtem. Svìt není kolébkou bezpeèí, ale spíš je tìhotný násilím. Michelangelo toto sousoší vytesal ve svých dvaceti pìti letech. Byl mladý, a tak je Marie mladá a nì¾nì a upøímnì smutná. Mrtvý Kristus je dospìlý mu¾ a nìjak se nemù¾e vejít do její náruèe. Jsou spíš jako dva milenci a vy cítíte, ¾e tady nešlo jen o biblickou pravdu, ale o mnoho víc. Toto je zpovìï Michelangela. Michelangela ztrácejícího cosi. Jako ka¾dé velké umìní je toto sousoší ú¾asnì pravdivé. Po dlouhá staletí to bylo výjimeèné a jedineèné vyznání, které snad a¾ v osobì Rodina našlo srovnatelnou tváø. Jak jsou ti význaèní umìlci v¾dy tak netuctoví, ¾e jsou nìkde na hranici mezi blázincem a šibenicí.
A pak utíkám na námìstí, které se mezi tím zaplnilo davy návštìvníkù, a zaèleòuji se do naší skupiny. Naproti nám jsou mladí modøí, vlevo mladí ¾lutí a támhle v rohu staøí modøí. A jak tak koukám, u¾ jsem tady toho napsal nìjak moc a to u¾ by neèetl ani maxipes Fík a ten èetl všechno. Tak zatím ahoj a pøíštì u¾ doopravdy i o Vatikánských muzeích.
Jiøí Suchánek