Cesta do Říma a Neapole - 2

Tak tedy co mám o Římu napsat. Všechno co zde vymyslím už někdo někde napsal, většina lidí to už někdy někde četla a mnozí přede mnou to napsali tak výborně, že já už to lépe určitě nenapíšu. Mám tedy psát? Zkusím to. Jak by lidé poznali, že je něco dobré, kdyby se nedalo srovnávat s tím horším. Koneckonců napíšu přece jen svůj pohled na kus svého života a ne politickou úvahu. Budu psát jen pravdu a ono to nějak dopadne. A začnu nejraději začátkem – našim vjezdem do Říma. Ano, začnu tedy tím…

Vjíždíme do Říma
No, vlastně, vjíždíme my vůbec do Říma?! Skoro žádná souvislá výstavba a ani horizont co je ta čára na obzoru není plný domů, už vůbec ne chrámů, ale ani výškových budov. Ba ani ten automobilový, koňský, letecký a vlakový provoz není zrovna silný. Pravda, je pátek ráno, něco po sedmé a to není ta nejexponovanější doba na provozy. Ale přece jenom…
Kolem silnice jsou dost často neposekané louky, občas dům, ba někde i dva. No konečně! Támhle jsou tři antické sloupy. Jako namalované. Je to Řím! A vpravo moderní budovy. Skoro moderní. Pavla nám vysvětluje, že to je výstavba z éry Musoliniho. Takže vlastně ne zas tak moderní. Ale je to jediná moderní výstavba v Římě.

Řím má asi dva miliony obyvatel – „bai očko“. Vážně to na něm není vidět. Je na světě jen málo měst s tak dlouhou a souvislou historii. Napadá mě jen Jeruzalém, Athény, Alexandrie….
Asi by jich ještě pár bylo, ale opravdu jen pár. Z mladých a nadšených dorosteneckých let si moc dobře pamatuji film Romulus a Remus. S kulturisty Steve Revesem, Gordonem Scotem a krásnou Virnou Lisiovou. No tenkrát byla doba kulturistů. Pamatujete? Asi jste ten film taky viděli a tak víte, co vypráví pověst o vzniku Říma.
Ten byl založen roku 753 před Kristem. Alespoň tak rozhodli historici. Dokonce určili i den. Řím skutečně stojí na sedmi pahorcích jako v tom filmu a na tom jednom pastýř Faustulus vychoval dva nalezené a adoptované syny. Ty, které odkojila vlčice. Mauglího a Tarzana.
Ne, pardon, trochu jsem se spletl. To byl jiný film. Z té doby vykopali archeologové i dům na Palatinu. No dům to zrovna ne, ale něco, co by mohlo zbýt po domě. Teď už se jen čeká na nález kostry vlčice s případnou vlčí známkou a příběh bude uznán za pravdivý a vědecky podložený.

Každá pověst má přece nějaký pravdivý základ. Za tu dlouhou dobu existence lidstva se už všechno muselo stát. Vše už se může jen opakovat. A já si teď opakuji - gracie, per favore, bon džorno, poso, cafe americano, senza una dona, gelato a uvědomuji si, že si italsky zrovna moc nepopovídám. No což. Něco zkusím francouzsky, něco německy a všechno ostatní ručně. Na krku se mi houpá můj nově koupený fotoaparát a v kapse mě tlačí ten můj starý. S novým ještě neumím a se starým neumím ještě. Jsem jako ten chlap, co nosí kšandy a pásek. Nikdy nevíte, co kdyby. Mezi spolucestujícími vyvolávám zájem, jako bych byl profesionální fotograf. Nějaký pán mě zavaluje odbornými dotazy a já mu neodborně vysvětluji, že mám ten nový asi tři týdny a že jsem úplný amatér. Pán mě pak zavaluje odbornými radami a já kývám hlavou jako houpací kůň. Je to pro mne pohodlnější a rychlejší než ho vnímat. Pak už skutečně přijíždíme na kraj Říma, kde je autobusové nádraží a konečná stanice metra trasy B Laurentina.

Po Římě se vyplatí cestovat metrem. Má jenom dvě trasy. Asi proto, že je nevýhodné v Římě cokoliv stavět. Kamkoliv se kopne je něco cenného a archeologové vám pak na dlouhou dobu stavění zatrhnou, nezatrhnou-li vám ho už navždy. Navíc nikdy nevíte, kde se vám tunel nebo stavební jáma propadne, kde se vám vyvalí stěny a kdy zničíte nešťastným otevřením neznámých prostor památku nekonečně cennou a nekonečně starou. Prostě v Římě nestavět! Ale ty dvě trasy spolehlivě obslouží všechny, kteří v Římě žijí a hlavně ty kteří přišli Řím obdivovat a objevovat. Kdekoliv je zastávka, tak tam je nějaký architektonický skvost, nějaké výjimečně krásné místo a konečné stanice jsou zároveň často stanicí nástupní pro příměstskou dopravu. A ta vás dopraví na další výjimečná místa v okolí Říma. A za jedno euro (!) - no nekupte to…

Vystupujeme z autobusu, chvíli postáváme, jsme poučeni od průvodkyně jak a co, kupujeme si každý čtyři lístky na metro a vrháme se do víru velkoměstské dopravy. Jsme překvapivě ukáznění a nikdo se neztratí ani při přestupu. Římské metro je jaksi omšelé. Od užívání. Ale je to dáno i přirozeností Italů si s ničím moc nelámat hlavu a o něco se moc starat. Neradi mění zvyky, neradi mění domy, neradi mění manželky a neradi mění i vlaky metra. Neberte Itálii podle Berlusconiho nebo Cicoliny. Ke cti Římanů lze napsat, že metro není viditelně špinavé. Jen tu není ten německý či anglický pořádek. Trochu mě baví pozorovat s jakou absolutní suverenitou se vrhají Římané na volná místa. V jejich očích je spravedlivé rozhodnutí a zadostiučinění, že právě oni mají na toto místo nárok, neboť tu jsou doma. A to napříč věkem i pohlavím. Já jsem Říman a jsem někdo! Určitě mají pravdu. Ve všech výše napsaných aspektech.
A tak Říme, už jsme tu. Nepřijeli jsme ti škodit, nepřijeli jsme tě pokořit, ale jsme tu, abychom tě obdivovali a třeba i milovali. A ty nám, prosím tě, ukaž svou krásnou, starobylou a laskavou tvář. Třeba tvář baziliky Svatého Petra.
Ale o tom až příště…

Jiří Suchánek