Nástrahy na Novém Zealandu

Nevím, co do mě vjelo, ale jednoho krásného dne jsem dostal pošetilý nápad udělat po dlouhé době zase jednou dobrý skutek. Nenapadlo mě nic lepšího, než s úsměvem přistoupit k ženě Máně a láskyplně říci: ”Tak za to, že si na mě tak hodná a že jsem zapomněl na naše čtyřicátý výročí svatby a na vánoční dárek, tak jsem dostal úžasnej nápad a …”
Než jsem měl možnost větu ukončit, Máňa zareagovala: “Já znám ty tvoje úžasný nápady. To bude zase něco z čeho budeš mít radost jenom ty.”
“Ale né, Bafínku (jméno našeho psíka používám, když chci udělat na Máňu dobrý dojem nebo když na ní chci bankovky na pivo) tentokráte mě určitě pochválíš, protože navrhuji, abychom spolu jeli na dovolenou na Novej Zealand!”

Máňa se na mě nejdříve nedůvěřivě podívala a pak vydechla: ” A to myslíš vážně?” Vždycky totiž na Nový Zealand chtěla. Ještě více než na dovolenou do rodného Česka kam se se mnou bojí, protože bych prý od rána do večera vysedával s kamarády v hospodě. Nikdy jsem nepochodil, když jsem sliboval návštěvy pohostinství pouze večer. Nový Zealand má hospod málo a navíc oplývá přírodními krásami, o kterých každý, kdo tuto malou zemi navštívil nadšeně mluví. Je proto na čase se do této zajímavé země vydat.

Máňa si brzo nato dala obnovit cestovní pas a postupně domů přinášela tucty brožůrek, které místo utužování manželství (v což jsem po šlechetné nabídce Nového Zealandu potají doufal) po nocích pečlivě studovala a s jejichž pomocí vypracovala detailní program naší třítýdenní dovolené. Z příruček jsme dospěli k názoru, že nejvhodnějším prostředkem na cestování po ostrově je motorhome, protože je vybaven koupelničkou a záchůdkem a člověk nemusí hledat každý den ubytování v motorestech. Prostě to zapíchne, kde se mu líbí, něco si ukuchtí a je v pohodě.
“Jste si jistý, že vám nebude dělat potíže motorhome řídit?” zeptala se paní v cestovní kanceláři. Na můj nechápavý pohled vysvětlila, že silnice na Novém Zealandě jsou uzoučké, klikaté a krkolomné. “Navíc i v příkrých horských průjezdech nejsou silnice zaopatřené ochranným mantinelem,” dodala s vážnou tváří.
“Žádné starosti,” odvětil jsem sebevědomě a v tu ránu jsem se začal v duchu chvět. Nemám rád příkré srázy. Nenávidím výšky. Jak je něco přes tři metry vysoko dělá se mi blivno, mžitky před očima a třesu se jako osika. Její dobře míněné obavy způsobily, že jsem se na dovolenou už v cestovní kanceláři přestal těšit.

Příštích několik týdnů jsem obtelefonovával známé, kteří na Novém Zealandě byli, abych zjistil z první ruky jak to tam vlastně s ježděním ve skutečnosti je. Silně jsem zneklidněl, když mi kamarád Jenda Smažil, šofér z povolání řekl, že jízda s tak velkou krávou jako je motorhome je jen pro ostřílené řidiče a že on, který většinu života jezdil s náklaďáky, nejednou na příkrých silnicích myslel, že to nedopadne dobře. Opovržlivě se na mě podíval a suše prohlásil, že bych si měl najmout místního řidiče protože já se svým uměním za volantem nemám šanci.
Rodina také jasně viděla, že z cesty v motorhome začínám mít vážné obavy a dcerky mi radily, abych si tento způsob popojíždění nechal zajít.
“Už to vidět táto jak budeš celej stresovanej, budeš trápit mámu a s tofolený pudete mít feliký chofno,” řekla zcela vážně dcerka lámanou češtinou a já se podivil, kdo ji naučil tak sprostý slova. Nakonec jsem nad svými obavami zvítězil. Během bezesných nocí jsem sám sebe přesvědčil, ze jsem chlapák a že se jako takový s řízením motorhomu vyrovnám.

Cesta se nemilosrdně blížila. Představa tříhodinového letu mě začala naplňovat hrůzou. Abych přišel na jiné myšlenky, zapakoval jsem si kufr čtrnáct dnů před odjezdem. Přátelé si mysleli, že jsem se pomátl na rozumu a že zbytečně propadám panice. Měli pravdu. Strach z letu, z řízení a nakonec z toho, že kufr bude mít přes váhu, mně nedával spát. Jenom žena Máňa byla klidná, vyrovnaná a dovolené se nemohla dočkat.

Dočkali jsme se. Máňa s neutuchající radostí, já s temnými obavami. Ty se však rozplynuly jako pára nad hrncem, když jsem před odletem pozřel valium, které zapůsobilo vskutku zázračným způsobem. Náhle jsem byl příjemně uvolněný a z cesty jsem si dělal šoufky. Máňa byla ráda, že jí neunavuji chmurnými předzvěstmi. Moje dobrá nálada se přitvrdila, když jsem na pilulku vypil dvojitou whisky. Nejdříve jsem se začal připitoměle všemu pohihňávat a náhle, jako mávnutím kouzelného proutku jsem usnul jako špalek. Z hlubokého spánku mě krátce před přistáním v hlavním městě jižního ostrova Christchurch probudil bolehlav a žádost krásné letušky neklamných maorských rysů o vyplnění úředního formuláře. Přiospalý a se ztrápeným výrazem ve tváři jsem bez pořádného přečtení formulář vyplnil, letoun se dotkl přistávací plochy, já si oddechl, že jsme let ve zdraví přežili a poprvé jsem se začal opravdu na dovolenou těšit. Zejména, když jsem si na letišti levně koupil litrovou láhev mé oblíbené Glenfiddich whisky, která zaručovala příjemné trávení večerů.

Pasová kontrola dopadla bez problémů. Usměvavý mladý úředník nás přivítal v češtině, ve které nám rovněž popřál příjemný pobyt a my se nestačili divit jak je svět malý.
Od něho jsme se pak pomalu v zástupu turistů šinuli k celníkům. Nešlo si nevšimnout velikého poutače varujícího před pašováním drog a nelegálního přívozu potravin a vůbec všeho co v přírodě roste.

“Mámo, doufám, že nevezeš moje oblíbený buřty a tláču, protože by byl průser,” zažertoval jsem, podal jsem vyplněný formulář zakaboněnému celníkovi a čekal na kufr, který musel nejdříve projet rentgenovým zařízením. Mezitím mě očuchával pejsek beagle s dečkou s nápisem “Customs,” já s Máňou opět zažertoval, že se vsadím, že mi ta bestie počůrá nohu, ale tím legrácky skončily.
Na rentgenu začaly svítit červené žárovčičky zrovinka v tu chvíli, když jim projížděl můj kufr a v příští vteřině se už na mě sápal zasmušilý úředník, vytáhl mě z fronty, já si řekl “Hergot co ten chlap po mně chce, vždyť přece nevezu žádnej kontraband,” chlápek, celý vztekem rudý v tváři mi zašermoval mým vyplněným celním prohlášením před obličejem a vyštěkl: “Je TOTO váš podpis?”
“Samozřejmě,” odvětil jsem klidně, maje dobré svědomí, že nevezu nic zakázaného. Chlápek se na mě úkosem podíval a přikázal mi otevřít zavazadlo. Celník se potom na můj kufr vrhnul s profesionálním zápalem. Náhle našel co hledal! Otevřel krabici od bot, ze které vytáhl moje pohorky, obrátil je podrážkami vzhůru a vítězoslavně mi je strčil před zraky shromážděných turistů přímo pod nos. Já pořád neměl tušení o co jde. Psí hovínko v rýhách podrážky nevězelo. Bylo v nich pouze trochu staré trávy, která v podrážce před měsíci, kdy jsem pohorky měl naposledy na nohou, zůstala. To celníka vytočilo natolik, že mě začal silně zvýšeným hlasem spílat do nepoctivců, protože jsem na formuláři nepřiznal, že na Nový Zealand vezu pohorky. Pak s botami někam na drahnou chvíli odběhl.

Jak tak čekáme až se celník objeví znovu na scéně, letištní halou se začala linout nádherná vůně whisky.
“Cejtíš, Máňo?”
“Abych necejtila,” provinile odpověděla žena a ukázala na plastikovou tašku, ve které nesla můj oblíbený nápoj. Ta se pozvolna skrz rozbité dno, začala whiskou naplňovat.
“Jezišmarjá, Máňo, holka, co nás tady ještě dneska nepotká, dyť ty jsi tou taškou musela do něčeho cáknout a rozbila si láhev,” řekl jsem a nad rozlitým alkoholem se mi do očí vedraly slzy lítosti.
“Nezlob se, Ivánku, koupím ti novou,” odpověděla polohlasně Máňa a také měla na krajíčku. V tu chvíli se vrátil celník s nádherně umytými botami. Nadechl se, aby mi přede všemi dal další přednášku o mé nepoctivosti, ale když viděl moje oči zalité slzami, změkl a prohlásil, že mi sice kliďánko mohl na místě napařit pokutu, ale protože na vlastní oči vidí, že přestupku upřímně lituji, dává mi pouze výstrahu.
Vřele jsem mu poděkoval a cítě se jako zločinec, přistoupil jsem k Máně, která bezradná stála opodál.

“Nikam nekoukej, dělej jako by nic a tu tašku postav támhle do rohu a nech jí tam,” přikázal jsem Máně, která tak bez řečí učinila. Zbalili jsme všechny naše fidlátka a prchali jsme z letiště co nám nohy stačily.
“A teď sleduj jakej bude šrumec,” rozrušen jsem oznámil Máně a vysvětlil jí, co se stává, když náhodou v letištních prostorách najdou osamělý balíček: evakuované letiště, pohotovost, zásah policejního elitního SWAT týmu, armáda, dálkově ovládaný tančík, který podezřelý balíček střelou zneškodní a my nadosmrti ve vězení…

Naštěstí k ničemu takovému nedošlo. S největší pravděpodobností se čmuchálek pejsek beagle sežral jako prase, když na balíček přišel a pustil se do jeho obsahu. Asi ho chudáka za trest propustili z celnických služeb…

Dovolená tedy nezačala na nejlepší notu. Ale stejně se nakonec vydařila. Počasí přálo, jedním dechem jsme obdivovali majestátné, čerstvě zasněžené štíty hor, neuvěřitelně modrou vodu v nesčetných jezerech, úžasnou čistotu kolem, srdečné lidi, výborné jídlo a já si pochvaloval vynikající místní pivo, takže mi ani rozlitá whisky nechyběla. Jen to řízení neohrabaného motorhomu strmými, úzkými silničkami po kluzké vozovce horskými průsmyky, kde by i sebemenší chybička či nepozornost pravděpodobně skončila tragicky, mi dovolenou, na kterou stále vzpomíname, trochu zhatilo.

Na Nový Zealand se chystáme znovu. Avšak příště si zapůjčím kolo tandem a pomaloučku, podle svého tempa, budeme tuto čarokrásnou zemi více poznávat. A když mi náhodou žena Máňa rozčílí, že nebude chtít šlapat, najdu si jednu ze 45 miliónů místních krásných oveček a budu trávit dovolenou s ní!! Nebyl bych sám. O novozealandských farmářích kolují totiž různé historky…