RÁJ

Už je to dávno, to ještě nebyla televize, natož DVD a hry na počítačích, to si ještě děti hráli venku, jen tak tam běhali v teplácích a keckách , které byly tak šikovné k čutání do meruny a stejně tak k pobíhání při hře na schovávanou. To již ale popisuji hry těch starších, ti ještě menší sbírali sluníčka a před jejich vypuštěním se jich ptali, zda poletí do nebíčka nebo do peklíčka.
Možná právě proto, že jsme neměli ty obrazovky a monitory, zbývala nám pouze vlastní fantazie k představám o tom ne tak úplně reálném. Někteří tu fantazii používali více, někteří méně a některým, jako mě to zůstalo na celý život.

Někdy se zasním, dám průchod své fantazii, ale zejména se snažím pomocí toho snění se dívat na ty zcela běžné a obyčejné věci a zážitky a vidět je pohledem snílka. Zdá se mi, že je to možné a že je možné si z toho, co život nabízí vybrat věci a činnosti, které jsou fajn, některé pak skoro jako z ráje.
A tak, na stará kolena jsem rád, že jsem se v dětství tomu snění naučil a to si představte, že jsem tehdy nevěděl, že co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Abych byl konkrétní napíšu jak jsem byl včera v ráji.

Mám na mysli ráj, jako něco krásného, ale současně něco co když vyslovíme tak nemáme příliš konkrétní představu. Bylo tomu tak i při tom prvém použití toho slova při těch dětských hrách, při té rozpočítávačce - nebe, peklo, ráj, kdy ta představa o nebíčku či peklíčku, kam ta beruška poletí byla vcelku jasná, ale ten ráj se jaksi přešel a podobně i později, když si zamilovaní navzájem slibují ráj na zemi tak to také méně specifikují, než to peklo, které si někdy navzájem místo toho ráje často zbytečně připraví. A při tom on ten ráj je skoro všude kolem.
Moje generace měla dlouhá léta příležitost být v ráji skoro každý den, a je nutné přiznat, že někteří to plně využívali, mám na mysli zejména tu část většinou mužské populace, která vymetala putyky.
Ona totiž každá restaurace byla RaJ, (Restaurace a Jídelny). Je však nutné přiznat, že představa ráje jako restaurace je sice možná, ale že je celá řada i jiných možností. Zdá se mi, že každý si může vybrat, každý může podle své představy si pod tím rájem představit něco jiného, je ohromný výběr. A pokud jde o srovnávání ráje s restauracemi, tak společné mají i to, že právě ta různorodost je předností, tak i relativně snadnou dostupnost. Vždyť ty restaurace jsou na každém rohu, ale tam podobnost končí. Hlavní rozdíl mezi restaurací a rájem je v povolení vstupu, skoro bych řekl propustce, zatím co do restaurace jsou to prašule, neboť platí, do hospody bez peněz nelez, tak do ráje vstupenku za prachy nekoupíš. tam je to grátis, ale nejde to bez fantazie. Fantazie, tak zbytečná při vstupu do hospody, kam plně stačí žízeň, hlad a zmíněné peníze, je naopak podmínkou ke vstupu a natož pak pobytu, požitku z ráje.

A tak by se zdálo, že v tom ráji, respektive rájích musí být nabyto, každopádně více než v restauracích. Při pohledu na některé restaurace si však nejsem tak jistý, větší nával si lze jen těžko představit.. Že by ta fantazie byla nedostatkové zboží, že by to bylo tím, že není za prachy a že jsme v tržním hospodářství, tím, že není v regálech supermarketů a v nabídce e-shopů a TV reklam?

A při tom je to tak snadné, myslím tu návštěvu ráje, jako třeba my včera. Mám na mysli procházku s manželkou a naší fenkou Anisou. Procházku lesem u chalupy, kam tak rádi chodíme. Ta pohoda, zpěv ptáků, všechny ty krásné stromy od těch malých, až po ty co již něco pamatují, radost ze zjištění, že srnky ještě žijí, sem tam i zajíc.
Kdyby to kondice dovolila, asi bych nejen šel, ale i pobíhal jako naše Lajka, ale asi ne, on ten můj čich by mě taky tolik nemotivoval jako ten její, který ji nutí prozkoumat všechny ty pachy.
Když jsme byli asi v polovině procházky, na okraji lesa, vybavila se mi ta již zmíněná říkanka z dětství - nebe, peklo, ráj, viděli jsme totiž v pozadí malinkou vesničku. Právě tu vesničku, kde přece bylo peklo a v něm čert Trepitajksl, kterého vdova Plajznerka zkrotila na kovářského učně Matese, no přeci tu hříšnou ves Dalskabáty, určitě jste o ni také slyšeli.

A tak jsem si uvědomil stojíme v ráji, nad námi nebe a hledíme do pekla, jako v té rozpočítavačce z dětství.
Může být něco lepšího? Snad jen ještě pivko a nebo kafíčko po návratu na chalupu.

Jaroslav Petřík

Další články autora: