Kulturní úroveò
Ji¾ od útlého dìtství mnì byla rodièi vštìpována úcta ke kultuøe.
“Jsme kulturní národ, tak se také podle toho musíme chovat,” øíkávali rodièe a dìlali co bylo v jejich silách, abych nerostl jako døíví v lese. To znamenalo, ¾e místo hraní fotbalu jsem chodil s rodièi na výstavy, na koncerty, do divadla. Nejprve jsem se tìmto radovánkám trochu bránil, ale kdy¾ jsem zjistil, ¾e výstavní sínì pøímo oplývají akty kyprých ¾en, kulturní vy¾ití tohoto druhu se mi zaèalo zamlouvat, zrovna tak jako lehce odìné baleríny ladnì poskakující v Labutím jezeøe.
Ze všech kulturních odvìtví klasická muzika mìla v naší rodinì zvláštì významné místo. To bylo tím, ¾e jsme pocházeli z muzikantského rodu. Pradìdeèek Vojtìch Høímalý byl hudební skladatel a ¾ák Bedøicha Smetany, moje oblíbená teta Fé byla operní zpìvaèka a profesorka na konzervatoøi a její bratr byl také dobrý muzikant. I mùj bratr mìl na hudbu buòky, hrál na kytaru a chodil do houslí. Jen já jsem nikdy nemìl na muziku ¾ádný talent. Spíše naopak. Rodièe však tvrdošíjnì vìøili, ¾e pílí se vypracuji, ¾e hodiny hudby ve mnì probudí muzikální geny a proto mì nejdøíve zapsali do hudební školy a posléze, kdy¾ mì z ní pro naprostý nedostatek talentu vyhodili, najali soukromého uèitele hudby, profesora Bøicháèka. Ten mìl nesnadný úkol nauèit mì hrát na housle, co¾ se mu sice podaøilo u bratra, ale já jsme pøes veškeré úsilí totálnì zklamal. Na tento krásný nástroj jsem vrzal tak hroznì a¾ maminka prohlásila, ¾e dìlám hudební rodinì ostudu a nakonec hodiny na housle odøekla.
Pøesto, ¾e jsem nikdy nemìl hudební sluch, na koncerty jsem chodil rád. Zrovna tak jako v divadle, na koncertech mìl èlovìk povznešenou náladu. Líbilo se mi prostøedí, ve kterém se hrálo, líbili se mi slavnostnì obleèení a vymydlení lidé, kteøí na koncerty chodili a nejvíc mì fascinovaly oduševnìlé tváøe muzikantù a jejich alabastrové, køehké ruce. Klasickou muzikou jsem byl natolik unesen, ¾e jsem vìtšinou usnul. Prostì jsem si nemohl pomoci, ale v podvìdomí jsem hudbu vnímal. Bo¾ské tóny klasické muziky daly lidem mo¾nost zapomenout na denní starosti a neutìšený ¾ivot. Daly jim pøíle¾itost alespoò na chvíli ¾ít v oblacích…
Èeský národ mìl v¾dycky blízko ke kultuøe i kdy¾ se dovedl nìkdy chovat pìknì nekulturnì. Ji¾ na základní škole byla povinná hudební výchova a jako dìti jsme se uèili o ¾ivotech a dílech pøedních hudebních skladatelù. Pamatuji si, jak rád jsem chodil do Smetanovy sínì na školní koncerty, pøi kterých jsme i my, rozpustilí ¾áèci, byli zticha jako pìna, jako bychom si uvìdomovali vzácnost pro¾ité chvíle. Se školou se rovnì¾ chodilo do divadel, i kdy¾ to bylo trošku o nìèem jiném, proto¾e se navštìvovaly pøevá¾nì nudné hry pokrokových sovìtských dramaturgù. Také jsme kvùli tomu dávali hercùm pìknì zabrat. Hlasitou mluvou a smíchem jsme pøedstavení rušili. Kdy¾ byla hra obzvláš» nudná, sáhli jsme dokonce po praku a trefovali jsme se do potících se hercù bábrlaty. Nejednou muselo být pøedstavení v Realistickém divadle kvùli našemu nepøístojnému chování pøerušeno. I pøesto jsme však ji¾ v mládí získali základní prùpravu ke kulturnímu ¾ivotu. Jen to, ¾e jsme se museli obléknout do sváteèního ukazovalo, ¾e divadlo je nìco, èeho si má èlovìk vá¾it jako kulturního daru.
Praha mého mládí oplývala stálými divadelními scénami, výstavními sínìmi a koncertními místnostmi. V té dobì mìlo hlavní mìsto snad pøes tøicet kin. Zkrátka a dobøe, Èeši v¾dycky byli na vysoké kulturní úrovni.
Lásku a úctu ke kultuøe jsem si pøivezl do své nové zemì, Austrálie. Zlí jazykové tvrdí, ¾e Austrálie je s kulturou na štíru. Je pravda, ¾e se na povrch zdá, ¾e Australané dávají pøednost sportu, pití piva èi jezdìní do pøírody pøed chozením za kulturou. Austrálie však neoslòuje pouze na sportovním poli. Jestli¾e má èlovìk o kulturu zájem mo¾ností je spousta. ®e zde nemáme tolik stálých divadelních scén jako tøeba v Èesku je sice pravda, ale ty, které zde máme, jsou na vysoké úrovni. Jak architekturou tak obsahovou hodnotou. Staèí se zmínit o slavné Sydney Opera House nebo o Victoria Art Centru. To, ¾e lidé o kulturu mají vøelý zájem a kulturní akce hojnì navštìvují ukazuje skuteènost, ¾e vìtšina pøedstavení je vyprodána. Neexistuje snad støední škola, která by nemìla svùj muzikální band. Snad ka¾dá holèièka chodí do baletu. Ka¾doroèní školní pøedstavení, která jsou pøenášena televizí svìdèí o hloubce talentu mezi studenty. Zrovna tak se podivujeme nad talenty našich mladých zpìvákù a taneèníkù, zúèastòujících se populárních televizních soutì¾í. By» zemì s nevelkým poètem obyvatel, Austrálie se mù¾e pochlubit øadou hercù, hvìzd støíbrného plátna, kteøí prorazili v Hollywoodu, zrovna tak jako umìlcù, kteøí byli odmìnìni Oscarem.
A jakpak je to s “kulturnì vyspìlou” èeskou komunitou v Austrálii její¾ pøíslušníci tak èasto kritizují nízkou kulturní úroveò Australanù? Posuïte sami: na nedávném vynikajícím koncertì trio Vivace vedené houslistkou evropského formátu, Australankou èeského pùvodu Ivanou Tomáškovou, se v kaplièce naší kultury v melbournském Sokole, sešlo pøesnì dvanáct milovníkù klasické muziky, pøevá¾nì starších lidí! Bylo mi trapnì. Stydìl jsem se za to, co si asi o naší komunitì budou myslet dvì australské muzikantky.
Nebylo výmluv na špatné poèasí nebo na nevhodnou hodinu. Prostì celkový nezájem, lhostejnost, letargie. Kam se podìli pøíslušníci mladší generace? Proè nepøišli jejich rodièe? Jsme pøece kulturnì vyspìlý národ! Jsem si jistý, ¾e kdyby se koncert poøádal jinde a byl by propagován mezi širší veøejností, sál by byl nabit do posledního místeèka. Australané toti¾ milují klasickou hudbu. A co my? Co se stalo s naší láskou ke krásnému umìní? Je náš vkus ji¾ natolik zka¾en vstøebáváním laciné kultury importované z Ameriky, sledováním bezduchých televizních seriálù, filmù plných násilí, posloucháním šílené muziky, trávením èasu nad stupidními emaily, internetovou You Tube a honbou za hmotnými statky, ¾e nedovedeme rozpoznat pravé kulturní hodnoty, které nás jako èlovìka vnitønì obohatí? Jsme skuteènì ji¾ tak odcizení, ¾e nedovedeme zaplnit sál ani kdy¾ pøijedou hostovat populární muzikanti z Èeska? Proè dáváme pøednost sezení u televize nebo u piva, pøed vstøebáváním nìèeho hodnotného, nìèeho skuteènì “na výši?” Proè vy¾adujeme, aby se zvali umìlci z Èeska, kdy¾ potom mají organizátoøi potí¾e prodat vstupenky a nakonec doplatí na svoji iniciativu finanènì?
Nedovedu na tyto otázky odpovìdìt a je mi smutno. Nemohu uvìøit, ¾e léta ¾ivota v Austrálii z nás udìlala duševní naháèe. ®e u nás nastala “Biafra ducha.” Chci vìøit, ¾e lidé dávají spíše pøednost posloucháním muziky v útulném prostøedí domova ani¾ by museli na koncerty jet dálku, ztrácet nervy v provozu a nakonec hledat parkování. Kdo ví? Jsme pøece kulturní národ!