Lžu Lžeš Lžeme

Jestli někdo tvrdí, že vždycky říká pravdu, pak je svatý nebo nesnesitelný. Každopádně lže jako my všichni. Svět bez lhaní by rychle dospěl do záhuby.

Člověk předstírá, lže nebo říká částečnou mnohokrát za den. Nevěříte? Zkuste si vybavit svůj den: potkáváte protivnou sousedku, ale neušklíbnete se, nýbrž nasadíte úsměv a mile pozdravíte. Sousedce na chodbě pak pochválíte nové šaty (i když v nich vypadá jako pytel brambor), do telefonu lžete, že právě vaříte a při tom máte nohy na stole a už se v celodenním kolotoči drobných lží a úskoků vezete. Často lžeme, ani o tom nevíme. A nejméně jednou denně pak každý z nás vypustí z úst "lež jako věž".

Lhaní a klamání není jen výsadou lidí. Instinktivně je přece používají i zvířata, aby přežila. Ptáci předstírají zranění, aby odvedli dravce od mláďat v hnízdě. Chameleon mění barvy, aby nebyl vidět, ohrožený brouk se tváří jako mrtvý (ano, dělá mrtvého brouka) a krab na sebe nanáší bahno a zbytky živočichů, aby si jeho nepřátelé mysleli, že to vůbec není on, ale někdo úplně jiný. Možná stejné důvody přivedly ke lhaní i člověka. Dnes sice většinu lží dobře promýšlíme předem a používáme je cíleně, ale stále a velmi často nás k nim pohání pud sebezáchovy. Snažíme se utéci před potížemi, něčeho dosáhnout. Někteří vědci dokonce tvrdí, že lež a podvod máme v genech a že byly a jsou motorem evoluce. Bez podvodů by se prý lidský mozek nevyvíjel. Lhaní je totiž úzce spojené s inteligencí, podporuje myšlení a bystří paměť (musíme si přece dobře pamatovat, komu jsme co napovídali). Ve výhodě je jednoznačně ten, kdo odhalí lháře, ale sám při klamání přistižen není.

Jen za minimem lží se skrývá skutečně zlý úmysl. Výzkumy ukazují, že využíváme lhaní k tomu, abychom zakryli své nedostatky, omyly nebo chyby. Čtvrtina lží je zaměřena na zachování tváře. Určitě jste už někomu tvrdili: Promiň, ale dnes nemohu přijít, mám už domluveného něco jiného. Přitom se budete dívat na televizi.

Ženy jsou prý ve lhaní lepší. Umějí být přesvědčivější a dokonalejší, protože se dokážou lépe vciťovat do druhých lidí. Dobře zvládají zejména společenské lži a bez zaváhání zalžou v případě, kdy to pomůže dětem, partnerovi nebo jinému členu rodiny. Partneři a členové rodiny jsou nejčastějšími objekty brutálního podvádění a lhaní. Na jejich konto připadají dvě třetiny velkých lží. Ženy umějí lhaní tváří v tvář rozeznat lépe než muži. Mají totiž mnohem větší cit pro dešifrování slovních a mimoslovních signálů. Čili vycítí rozpor mezi tím, co dotyčný říká, a jak se u toho tváří. Nejmenší šance má lhář proti ženě, naopak lhářka proti nevšímavému muži si může být úspěchem mnohem jistější.


Svět dospělých provází klamání na každém kroku, rodiče nesou nelibě, když při první lži nachytají své potomky. Nevědomé klamání miminek, která velice brzy přijdou na to, že matka, která se bojí, aby dítěti něco nebylo, přiběhne vždy, když začnou plakat, nás ještě nechává chladnými. Avšak jakmile dítě řekne "já jsem to neudělala" a očividně si přitom vymýšlí, rodiče to pěkně naštve. Přitom by na ně měli být spíš pyšní. Dětský mozek totiž postoupil do další vývojové fáze a začíná už rozlišovat mezi fantazií a skutečností. Stává se to v období mezi druhým a čtvrtým rokem života. Čím jsou děti inteligentnější, tím lžou dřív.

A jsou to právě rodiče, kteří své děti učí lhát. Vůbec první velkou lež uslyší dítě právě z jejich úst, a to, že dárky nosí pod stromeček Ježíšek. Kdo také dětem říká, že by tetě radši neměly říkat, že takovou čokoládu nemají rády? Děti tak právě díky nejbližším příbuzným význam lží dobře pochopí a naučí se je používat. Zvrat nastává až v období dospívání: mladí lidé mají tendenci řešit věci přímo a jejich pro jevy jsou otevřené a nekompromisní. Avšak postupně se učí i lžím a lhacím technikám. Křivka lhaní kulminuje ve středním věku, a ke stáru, kdy už člověk nemívá takové ambice, zase klesá.

Ačkoli my sami si ohledně lhaní moc servítků nebereme, těší nás, když byl někdo při lhaní načapán. Jako by to byla uklidňující náplast na naše černé svědomí. To se týká hlavně politiků: pravidelně vítězí v průzkumech zjišťujících, koho lidé mají za největší lháře. Skutečně dobrý politik lže tak, aby riziko odhalení bylo minimální. Politika a diplomacie mají ve lhaní a klamání čestné postavení. Neméně výsadní místo zaujímá i obchodní sféra. Lhaní obchodníků je s největší pravděpodobností tak staré jako obchod sám. Už ve starém Řecku měli boha obchodu a podvodu Herma a německý slovník z roku 1761 uvádí několik set příkladů lží a způsobů šizení v obchodech a pohostinstvích.
Obelhávání zákazníků se děje nejrůznějšími taktikami: V období slev se čile manipuluje s cenami, zákazníci jsou ujišťováni o totální likvidaci se sedmdesátiprocentními slevami, které se ovšem vztahují na již dávno vyprodané zboží. Přímou návaznost na obchodní lhaní má reklama, která si v této oblasti vydobyla zcela autonomní postavení.

Lže se prostě všude. Každodenní lži rozhodně nemají krátké nohy, rozpoznána je v průměru jen každá pátá. Nehoráznou lež je nejlepší vyřknout v situaci, kdy se tělo zabývá něčím jiným, a eliminuje tak zrádná gesta. Výzkum odhalování lhářů se nově soustřeďuje na obličejové svaly, které jsou spojené s těmi oblastmi mozku, kde se tvoří emoce. Neurologové přišli na to, že pravdivé emoce putují jinými cestami než emoce lživé.

Dokud si člověk dovedl představit, co je a co není, nepotřeboval ani pojmy "pravda" a "lež". Tvrdit, že je něco pravda, musel teprve ve chvíli, kdy jej někdo klamal a kdy chtěl dokázat, že je to tak, jak to vidí on. Klasická latina a řečtina už výrazy pro pravdu a lež samozřejmě měly. Zkreslovaly se zprávy z cest a z válečných tažení, aby vynikly hrdinské činy jejich účastníků, proslulý je případ trojského koně, jehož pomocí Řekové dobyli Tróju. Hermés byl ve starém Řecku i také bohem podvodníků. Niccolo Machiavelli ve svém Vladaři píše, že vládce se potřebuje vyznat v přetvářce a zastírání, naučit se, jak balamutit lid, a přimět jej, aby věřil předstírání.

Na oprávněnost lhaní se jinak dívá ten, kdo je úspěšně využil, a jinak ten, kdo jím utrpěl nebo byl obelhán. Staré úsloví říká, že Řek ošidí kohokoliv, ale Řeka ošidí Žid a Žida Armén. Traduje se, že sklonem k čestnému a otevřenému jednání se vyznačují spíš severské než jižní národy. Proslulá byla a stále je pravdomluvnost indiánů, kteří na druhé straně neváhali použít lsti, pokud to bylo potřeba. To, čemu bychom my říkali lež, chápou muslimové často spíš jako snahu přizpůsobit se protějšku a říkat mu to, co si přeje slyšet.


Nejznámější metodou, jak alespoň částečně rozpoznat pravdu a lež, je takzvaný polygraf, běžně označovaný jako detektor lži. Už koncem 19. a na počátku 20. století se zakladatel kriminalistiky Cesare Lombroso začal zabývat strojem, který měřil krevní tlak a tep zločinců. John Larson přidal v roce 1921 měření dechu a v roce 1939 byl přístroj vylepšen Leonardem Keelerem o sledování vodivosti kůže a o zesilovač. Současný polygraf zaznamenává signály ze senzorů, které jsou připojené k člověku a zkoumají rychlost dechu, puls, tlak, kožní odpor a změny charakteru svalového chvění v hlase. Pokud při výslechu nastanou změny ve třech z těchto pěti hodnot, pak kriminalisté považují reakci za pozitivní, podezřelý tedy lže. Vědci ale polygrafu vytýkají řadu nedostatků: vychází totiž ze stupně nervozity, kterou někteří lidé umějí zahrát nebo naopak ovládnout. Osoby, které se nechaly na polygrafu pokusně testovat, byly například stejně rozčilené při řešení složitých početních úkolů jako při lhaní. Výsledek může ovlivnit třeba i silné sevření svěrače, které zvyšuje krevní tlak (když se vám chce na záchod, je to podle detektoru lži totéž, jako byste lhali).

Nejvýznamnější lži v historii lidstva, respektive lži s největšími následky, patří politikům a často jsou založené na dokonalé přípravě:

Vladimír Iljič Lenin napsal: "Je potřeba, abychom byli odhodláni k užití všech možných úskoků, smyšlenek, odhodláni zamlčovat a překrucovat pravdu, zkrátka je to zájem třídního boje, z nějž odvozujeme svou morálku."

Josef Goebbels si v roce 1938 poznamenal: "S tou štvavou kampaní je vůdce velmi spokojen, všechno je pořád lepší než pravda."

Do jarních voleb 1948 u nás šli voliči s ujištěním, že řemesla i obchody s méně než padesáti zaměstnanci zůstanou majitelům zachovány, jakož i půda rolníkům, hospodařícím na méně než padesáti hektarech. "A kdo tvrdí opak, je lhář a škůdce našeho poctivého snažení," hlásali komunisté.

V květnu 1953 zase tehdejší prezident Antonín Zápotocký prohlásil, že měnová reforma nebude. Za dva dny nato stát proměnil bankovky v bezcenné papírky.

Bývalý německý komunistický šéf Walter Ulbricht v roce 1961 jen několik týdnů před stavbou berlínské zdi prohlásil, že nic takového nemá NDR v úmyslu.

Příkladem velmi propracované lži může být případ ze šumavského Černého jezera, kam pracovníci ministerstva vnitra v roce 1964 ponořili bedny s podvrženými písemnostmi z nacistického archivu. U vyzdvižení pak asistoval štáb Československé televize a všechno vypadalo jako senzační nález. Ve skutečnosti měly padělky oživit protiněmecké nálady a kampaň proti promlčení válečných zločinů. 

  Karla Adamcová