Zvítìzí robot nad èlovìkem?
K této na první pohled provokativní otázce mì vedou nìkteré vìci, které kolem sebe vidím. Je jich mnoho, ale omezím se na tøi poznámky, úvahy.
Kdy¾ nìkdy doprovázím man¾elku na nákup, spoèívá moje úloha v ukládání zakoupených vìcí do igelitových tašek za pokladnou. Vìtšinou, ne¾ staèím otevøít první tašku, oni na mì v¾dy pøipraví ty slepené, tak ta paní v pokladnì staèí spoèítat nákup za tisíc korun.
Poka¾dé z toho mám komplex, co ta paní pokladní za pár okam¾ikù doká¾e, já za tu dobu jak jsem se ji¾ pøiznal sotva otevøu tu igelitku. 
Dokázala to ale ta paní pokladní, byla to ona, kdo zná ceny zbo¾í, byla to ona , kdo to seèetl? Není ona ta paní pokladní jen takový doèasný doplnìk robota, kterému dává zkontrolovat to zbo¾í, co¾ ji potvrdí pípnutím ,aby pak jí napsal, kolik ¾e tìch kaèek má od zákazníka po¾adovat ?V¾dy» jí i napoví, kolik má vrátit. U¾ jsou prý i obchody, kde nové roboty ty paní pokladní nepotøebují. Tak tady asi ten robot zvítìzil, alespoò to tak vidím.
Robot je ohromný pomocník èlovìka, dìlá za nìho tì¾ké práce, zdraví ohro¾ující práce, práce v obtí¾ném a nebezpeèném prostøedí, ale zejména rozhodující mìrou zvyšuje produktivitu práce. Šetøí a nahrazuje lidskou práci. Mù¾e tedy být nìèím jiným ne¾ pøítelem èlovìka?
Díky robotùm budou moci lidé stále ménì pracovat a budou mít stále více zbo¾í. Tedy robot je synonymum š»astných zítøkù lidstva. Ale pouze za pøedpokladu, ¾e to lidstvo to bude mít pod kontrolou, tedy , ¾e to bude vyu¾ito v zájmu lidstva, tedy té vìtšiny, ¾e se tomu uzpùsobí i to ostatní, tedy pomìry a organizace spoleènosti.
Ono toti¾ je nebezpeèí, ¾e ten technický a ekonomický pokrok dosa¾ený právì pomocí tìch robotù se pøelo¾í do praktického ¾ivota jako další futrování ji¾ nyní pøeplnìných penì¾enek vybraných a pro tu vìtšinu se pøelo¾í, tedy promítne, jako ztráta zamìstnání.
Ale to jsou jen pochybnosti dùchodce, ještì ¾e kolem sebe vidíme nìco právì odlišného.
Do tøetice úvah se vrátím do dìtství, vzpomínám si, jak se mi dostala do rukou kniha, kde se popisovalo, jak rostou ananasy ,bylo pro mì pøekvapením, ¾e rostou na zemi, myslel jsem, ¾e rostou jako kokosy ale divte se klukovi z pøedmìstí Prahy.
Proè to pøipomínám? Napadlo mì toti¾, zda pro souèasné dìti ze sídliš» a satelitù, trávících èas u PC není znalost o tom jak a kde roste mrkev, petr¾el, cibule a èesnek stejnou záhadou, jako pro mì byl ten ananas. Pochybuji toti¾ kolik z nich pomáhalo pøi jejich pìstování jako já èi moji vrstevníci.
Uklidnila mì ale náhoda, kdy¾ jsem si pøed nìkolika dny povšiml, jak náš nejmladší vnuk, pøedškolák vìkem, Pepa mastí na PC nìjakou hru, ve které sázel mrkev, potom ji zaléval a i sklízel, ale tím nekonèil, on to potom ještì na trhu prodával a tím získával body.
Tak¾e mì pøekonal, já to od toho sázení, pøes zalévání dotáhnul jen k té sklizni, on mì pøekonal, ještì tu mrkev prodal, a pøi tom si na ni na rozdíl ode mne na záhonku nikdy nesáhl.
Zda zde zvítìzil robot, nebo vnuk Pepa a to nejen nad robotem ale i dìdou nechám na vaší úvaze, jen se trochu obávám, aby pomocí robota (PC) nezvítìzila virtuální realita nad tou normální realitou, tedy ¾ivotem, kdy to ¾e roste mrkev, cibule pøináší radost, vùni a to ještì pøed tím, ne¾ skonèí na talíøi.
Jaroslav Petøík
