Umìní tì¹it se ze
¾ivota
V sobotu v pùl jedenácté
dopoledne mne
vzbudil telefon. Rozespale zvedám sluchátko a sly¹ím hlas mé kamarádky.
Zoufalý!
Za ty tøi roky u¾ jsem si zvykla.
Tedy - nezvykla, ale nijak zvlá¹» mne to nepøekvapuje. Pravidelnost jejich, pro
mne krutì ranních telefonátù o sobotách, svátcích a volných dnech je
pøedvídatelná. V hodinì, kdy já dosnívám svùj dal¹í nádherný sen o ¾ivotì, jaký
bych mìla, kdybych., ona má ji¾ umytá okna, vyprané prádlo, vycídìný byt a nudí
se. Kdyby se jen nudila! Ona kvílí: "Co mám
dìlat? Kam a hlavnì s kým mám nìkam jít? Teprve je sobota, venku je krásnì,
èumím u okna a breèím! Jak je to mo¾né, ¾e ty jsi v pohodì! Na tebe nepadají ty
stìny, nedrá¾dí tì to ticho v bytì? Jak mù¾e¹ takhle ¾ít"!
Chápu ji a je mi jí moc líto. Dvacet let pro¾ila v nádherném man¾elství. Jsem oprávnìna k tomuto konstatování, jeliko¾ jsem toto man¾elství studovala zblízka a do detailù po celých 20 let. Krásní, zdraví dva synové, bezvadný, milující a obìtavý man¾el, nádherný velký pes. Full house - jak øíkáme my èe¹i. Plný dùm dìní, mluvení, pohybu, potøeb a srandy. Její chvilka o samotì, to byla chvilka, kdy si zalezla do koupelny a pustila sprchu. Pokud jí tam ov¹em nevlítl pes nebo se nìkterý ze synù, který právì nutnì potøeboval cokoli z koupelny. Man¾el tam vlítával pravidelnì, proto¾e ji miloval. Øíkal tomu:" Nepotøebuje¹ umýt záda, miláèku?"
Pak pøi¹la na¹e
ply¹ová revoluce
Man¾el, vedoucí pracovník, èlen a
výkonný èinitel ve stranì komunistické o své vedoucí místo pøi¹el. Zároveò
díky paradentóze ( za to teda revoluce nemohla, opravdu ne!) pøi¹el o zuby. A o
náladu. A o sebevìdomí. A smysl pro humor. Najednou se v bytì pohyboval èlovìk
podrá¾dìný, nespokojený, s protézou a pocitem nesmírného ublí¾ení.
Nejlep¹ím lékem na tyto neduhy pánù
støedního vìku, jak v¹echny víme, je milenka. Pozvedne sebevìdomí, polichotí,
pochválí, vyposlechne - a tak nádhernì chápe! (zvlá¹tì, kdy¾ je chytrá,
uvìdomí si, ¾e samotná s malým synem to bude mít v nastávající éøe tì¾ké, a ¾e
nìjakého ¾ivitele rodiny asi potøebovat bude).
Bývalý ideální man¾el, nyní tokající
skoro padesátník tedy ode¹el. Znovu se o¾enil a získal pocit nových netu¹ených
mo¾ností, slibného vývoje a pocitu, ¾e omládl.
Vzal si mlad¹í ¾enu.
Vzal si s sebou i psa.
Vzal si s sebou sebevìdomí mé
kamarádky a vzal si s sebou také její dosavadní smysl ¾ivota. Synové postupnì
ode¹li také. Oba do svìta - oba úspì¹ní a naplno ¾ijící. Nejdøív jeden, pak
druhý.
Kdyby byl je¹tì tøetí, (èi dal¹ích
pìt) ode¹li by i ti, proto¾e tak to prostì v ¾ivotì chodí!
V bytì zùstala najednou ¾ena, kterou
nikdo nepotøebuje. Nikdo po ní nic nechce. Bloumá z pokoje do pokoje, utírá
znovu a znovu prach. Ticho. Klid. Koupelna i záchod poøád prázdné místnosti.
Hrající televize èi rádio je¹tì více podtrhuje její pocit osamìní. Kamarádky
nemá, ¾ila pro svoji rodinu a teï se vtírat do jiných rodin bylo pro ni
poni¾ující.
Tøi roky po
veèerech
(ale èasto i v hodinách denních)
breèela a hledala chybu. V sobì, v man¾elovi, ve svìtì, ve vesmíru, v Havlovi,
ve svých rodièích. Dostávala fobie z toho být sama doma. Pøedstava, ¾e nic
nemusí, ¾e v koutì netrèí ko¹ nevy¾ehleného prádla, na sporáku nebublají tøi
hrnce, pes nevymáhá procházku a man¾el milování, ¾e se zase asi nedostane
k tomu, aby koneènì vyøadila v¹echny dìravé pono¾ky a ko¹ile s roztøepenými
man¾etami ji postupnì dostala do stavu deprese. Pocitu zbyteènosti. Marnost nad
marnost..
Sledovala jsem její du¹evní devastaci
s obavami. Stárla. Pøestala o sebe peèovat - proè taky.
Jeliko¾ mùj ¾ivot se odvíjel na
základì absolutnì odli¹ného scénáøe, zaèala jsem trpìt i já. Jejím zoufalstvím,
bezradností. Neschopností ¾ít!
Mám ráda svou
kamarádku
pro mnoho a
mnoho vìcí, kdy mne tahala z prù¹vihù, v¾dy mi pomohla, kdy¾ jsem padala a
nezøídka i padla hluboko do temnot. Byla se mnou pøi mých nejhor¹ích okam¾icích
mého nabitého a ¹íleného ¾ivota. Byla v¾dy oázou klidu a mým pevným bodem, kdy¾
v¹e ostatní se hroutilo a èernalo.
Cítila jsem obrovský dluh! Teï se
role obrátily a øekla jsem si ne, v tom ji nenechám!
Po dlouhé dobì a dosti diplomatických
náznacích jsem ji pøesvìdèila, aby se podívala na stránky Seniortip. Nejdøív
nezabrala. "Co blbne¹!", øíkala. "Já je¹tì nejsem senior! Je mi sotva padesát a
nechci se zaøadit mezi odepsané starce!"
Chvilku mi je¹tì trvalo, ne¾ jsem jí
vysvìtlila, ¾e nejsme starci, ¾e jsme lidi s chutí ¾ít, i kdy¾ hodnì z nás
zùstalo z nìjakých dùvodù samo. Koneènì se mi podaøilo vytáhnout ji na první
akci. Prudce o¾ila! Zjistila, ¾e se zde ne¹ourají lidé nad hrobem, ale osùbky a
osobnosti plné elánu a chuti ¾ít! Teï u¾ jen zírám jak se zapojila do aktivit,
jak chodí se "starci" po horách, na srazy, na rùzné pøedná¹ky. U¾ se mi dokonce
pøiznala, ¾e tìm "starcùm" kolikrát nestaèí. A ¾e tam má koneènì pocit, ¾e je
mezi svými! Najednou nemá èas na okna, na prach, ti¹e usedající za její
nepøítomnosti na nábytek. Zjistila, ¾e má èas koneènì sama na sebe, ¾e mù¾e
vlastnì dìlat co chce, co ji baví, k èemu má blízko! Dávno zasunuté sny a touhy
- poznat záhady vesmíru, toulat se jen tak, bez povinnosti starat se o proviant
pro rodinu, po horách. Chodit na procházky, poznávat, co jí døíve unikalo.
Omládla! Ale to my v¹ichni, kteøí
jsme to prostì nevzdali jen proto, ¾e padesátka za»ukala èi brzo za»uká na na¹e
dveøe bytí! Nová pøátelství, kamarádství, porozumìní.
Moje, teï u¾ veselá kamarádka mi teï
neustále nadává, kdy¾ sedím o víkendu doma. ®e ztrácím èas a teï je to ona, kdo
mne pøemlouvá, a» ¾iju!
Mám docela dobrý pocit.
Milu¹e Enenklová