Kdy¾ jsme toti¾ vystoupili z vláèku na nábøe¾í, zjistili jsme , ¾e ve zbytku naší výpravy panuje nálada víc jak rùznorodá. Jedni, tìch byla naštìstí vìtšina, brali situaci s humorem a nanejvýš chvílemi pohlédli na hodinky. Druhá skupinka byla u¾ viditelnì unavená. Na celém nábøe¾í toti¾ není jediná lavièka, kam by se unavený turista mohl posadit. No a tøetí skupina,ta nejmenší, v èele s paní, je¾ byla první „posti¾enou“našeho zájezdu (byla to ta, je¾ si hned druhý den pochroumala nohu), dala prùchod záporným emocím a jala se nadávat – na špatnou organizaci, na prùvodce, na autobus, který je bùhvíkde, na…. no prostì na všechno. Uklidòovali jsme ji vysvìtlováním, ¾e prùvodce zùstal nahoøe kvùli dvìma zatoulaným turistùm. Avšak co to?! Vzpomínaná dvojice pøichází proti nám. Oni toti¾ odjeli nepozorovanì s tou první skupinou a nahoøe nezùstali. Nezbývá tedy ne¾ èekat, kdy se prùvodce Jarda koneènì objeví. Jen¾e vláèek shora pøijí¾dí, ale Jarda v nìm není… Teï u¾ zaèínají být rozmrzelí všichni. Ale ještì není všemu konec. Z druhého konce nábøe¾í pøibíhá zase paní „rebelka“ a zvìstuje hrùznì vypadající zprávu: Stará paní z našeho zájezdu, chodící o holi a stále natáèející na kameru, nìjak neodhadla pøi natáèení vzdálenost a spadla do vody pøístavištì. Její mu¾, pán, který ji¾ jistì dávno pøekroèil sedmdesátku, se vrhl za ní a zachránil ji. Oba je z vody, která u bøehu pøipomíná spíš splašky, vytáhli ostatní pøihlí¾ející. Naštìstí se jim nic nestalo, jen jsou celí mokøí a vítr u¾ není vùbec teplý… Do této dramatické situace se koneènì vrací prùvodce. ( Aby u¾ smùla byla úplná, u vláèku, kterým jel on , se utrhl jeden vagon, a tak ještì chytali vyskakující cestující… Ale tím se nám pochlubil a¾ po veèeøi u poslední sklenky rosé!) Koneènì pøijí¾dí náš autobus a odvá¾í nás do nám ji¾ známého „plechového“ hotel u Aubagne. Poslední veèeøe v Provenci a rychle spát (ono se to dobøe øekne, ale pod naším oknem do pùlnoci francouzští øidièi mastí karty…), ráno se vstává o tøi ètvrtì na tøi.
Do tmy se špatnì vstává, a tak mnozí z nás prodøímají ještì hodinku cesty na letištì. Na letišti se louèíme s Jardou, který u¾ druhý den pøevezme další èeský zájezd, necháme se odbavit a pak u¾ jen skoro dvì hodiny èekáme ve velké, v této èasné ranní dobì neosobnì pùsobící hale na výzvu k nástupu do letadla. Opìt máme jedno místo u okénka, ale já nevìøím, ¾e bude tentokrát moje. Mého mu¾e však asi pøepadl „morál“, a tak mì - sice viditelnì nerad, ale pøece - k oknu pouští. Asi polovinu cesty letíme za jasného poèasí, a tak se sna¾ím fotit, jak nejlépe to mým fo»áèkem jde. Tady ale platím svou daò z lepšího místa - poslouchám pøipomínky, z nich¾ vyplývá, ¾e fotografování ale vùbec nerozumím. Èím víc se blí¾íme k domovu, tím víc se poèasí zhoršuje, a¾ letíme mlhou jako mléko. A tak nás ani nemù¾e pøekvapit, ¾e v Praze vystupujeme do hustého deštì. Ještì ètvrthodina èekání na známého, který pro nás pøijí¾dí pøed letištì autem, a vydáváme se po dálnici k nám, na Moravu. Leje, ¾e stìraèe nestaèí vodu brát, zaèíná bouøka, šofér se sna¾í objí¾ïkami vyhnout tvoøící se kolonì, ale marnì. Já to vyøeším po svém-únava z èasného vstávání udìlá své a já na zadním sedadle auta usnu, jako kdy¾ mì do vody hodí. Probouzím se a¾ témìø pøed naším domem a zjiš»uji, ¾e zatímco z Marseille do Prahy jsme letìli necelé dvì hodiny, z Prahy jsme domù jeli hodiny ètyøi. Taková je realita a Provence u¾ zùstává jen krásnou vzpomínkou.
prùvodce zùstal nahoøe kvùli dvìma zatoulaným turistùm. Avšak co to?! Vzpomínaná dvojice pøichází proti nám. Oni toti¾ odjeli nepozorovanì s tou první skupinou a nahoøe nezùstali. Nezbývá tedy ne¾ èekat, kdy se prùvodce Jarda koneènì objeví. Jen¾e vláèek shora pøijí¾dí, ale Jarda v nìm není… Teï u¾ zaèínají být rozmrzelí všichni. Ale ještì není všemu konec. Z druhého konce nábøe¾í pøibíhá zase paní „rebelka“ a zvìstuje hrùznì vypadající zprávu: Stará paní z našeho zájezdu, chodící o holi a stále natáèející na kameru, nìjak neodhadla pøi natáèení vzdálenost a spadla do vody pøístavištì. Její mu¾, pán, který ji¾ jistì dávno pøekroèil sedmdesátku, se vrhl za ní a zachránil ji. Oba je z vody, která u bøehu pøipomíná spíš splašky, vytáhli ostatní pøihlí¾ející. Naštìstí se jim nic nestalo, jen jsou celí mokøí a vítr u¾ není vùbec teplý… Do této dramatické situace se koneènì vrací prùvodce. ( Aby u¾ smùla byla úplná, u vláèku, kterým jel on , se utrhl jeden vagon, a tak ještì chytali 
vyskakující cestující… Ale tím se nám pochlubil a¾ po veèeøi u poslední sklenky rosé!) Koneènì pøijí¾dí náš autobus a odvá¾í nás do nám ji¾ známého „plechového“ hotel u Aubagne. Poslední veèeøe v Provenci a rychle spát (ono se to dobøe øekne, ale pod naším oknem do pùlnoci francouzští øidièi mastí karty…), ráno se vstává o tøi ètvrtì na tøi. 
tentokrát moje. Mého mu¾e však asi pøepadl „morál“, a tak mì - sice viditelnì nerad, ale pøece - k oknu pouští. Asi polovinu cesty letíme za jasného poèasí, a tak se sna¾ím fotit, jak nejlépe to mým fo»áèkem jde. Tady ale platím svou daò z lepšího místa - poslouchám pøipomínky, z nich¾ vyplývá, ¾e fotografování ale vùbec nerozumím. Èím víc se blí¾íme k domovu, tím víc se poèasí zhoršuje, a¾ letíme mlhou jako mléko. A tak nás ani nemù¾e pøekvapit, ¾e v Praze vystupujeme do hustého deštì. Ještì ètvrthodina èekání na známého, který pro nás pøijí¾dí pøed letištì autem, a vydáváme se po dálnici k nám, na Moravu. Leje, ¾e stìraèe nestaèí vodu brát, zaèíná bouøka, šofér se sna¾í objí¾ïkami vyhnout tvoøící se kolonì, ale marnì. Já to vyøeším po svém-únava z èasného vstávání udìlá své a já na zadním sedadle auta usnu, jako kdy¾ mì do vody hodí. Probouzím se a¾ témìø pøed naším domem a zjiš»uji, ¾e zatímco z Marseille do Prahy jsme letìli necelé dvì hodiny, z Prahy jsme domù jeli hodiny ètyøi. Taková je realita a Provence u¾ zùstává jen krásnou vzpomínkou.