Ouchylou proti své vùli
To, ¾e se lidé mohou pøetrhnout jen aby nás mohli navštívit na chatì, která se nalézá v pøekrásném prostøedí v bezprostøední blízkosti nedozírných zlatých plá¾í Pacifiku, kde v modrých vlnách majestátnì putují do chladnìjších vod mámy velryby s novì narozenými dìtièkami velrybkami, kde subtropické poèasí se šmolkovì modrou oblohou a roèními teplotami na krátké kalhoty vyhovuje takøka ka¾dému, a kde se mnou návštìvy mohou pøi vlahých veèerech na verandì popíjet vychlazenou plznièku, pozorovat noèní oblohu, které vévodí Ji¾ní køí¾ a klábosit o ¾ivotì, to pochopit dovedu.
Co však lidským rozumem pochopit nedovedu a» dìlám co dìlám je to, ¾e plánovaná dovolená na slunci se pro naše milé návštìvy obyèejnì zvrhne v nìjakou nepøíjemnou katastrofu, na kterou budou vzpomínat jako na zlý sen. Pøátelé se pøece za námi netrmácí stovky kilometrù jen proto, aby po cestì narazili na klokana a odepsali nový au»ák nebo aby doplatili na týdenní pøíval tropického lijáku tím, ¾e budou na tuto dobu odøíznutí od svìta a místo modré oblohy a z moøe vyskakujících velryb uvidí tak nanejvýš starou belu.
Naši pøátelé jsou z valné vìtšiny chytøí lidé a tak nás samozøejmì z rùzných nehod, které se jim u nás pøihodily neviní. Spíše naopak. Nìkteøí hrozné historky pozdìji nále¾itì opepøí a do zblbnutí je s oèima navrch pøi ka¾dé pøíle¾itosti lidem vyprávìjí. Èasem se v¾dycky nìco pøidá a pøíhoda nabude neuvìøitelných rozmìrù.
Na pøehánìní je skuteèným mistrem kamarád Jenda, který si myslel jak nás pøekvapí a zároveò obveselí tím, ¾e k nám zavítá s osmdesátiletou babièkou ze Zlína. Tato chrabrá staøenka, která vidìla hodnì vody jenom na pohledu z Balatonu, se bláhovì vrhla do vln. V nich sice chvilku vesele dovádìla, ale vzápìtí jí zrádné proudy odnesly jeèící na širé moøe odkud jí poloutopenou v poslední chvíli zachránili plavèíci. Jenda však plavèíkùm jejich dobrý skutek upøe a s vá¾nou tváøí vykládá jak s nasazením vlastního ¾ivota, by» neplavec, babku zachránil sám. U posluchaèù má úspìch. Zrovna tak jako Jiøinka, která se s pøáteli poka¾dé ráda podìlí o historku jak si u nás vyrazila na plá¾ svla¾it kypré tìlo do tiché tùòky, ze které se s øevem podobným ranìnému zvíøeti a zakousnutým obrovským krabem na palci u nohy pøibelhala domù. Venoušek zase s hlasem tøesoucím se zlostí vypráví jak si po cestì k nám nevšimnul dvou kamer na rychlost a jak tím pádem chytil $ 500 pokutu a navíc na mìsíc ztratil øidièák, tak¾e se domù za høíšný peníz musel vrátit letadlem. Dodnes za rychlou jízdu nedává vinu ani nám, ani sobì, ale hajzlùm policajtùm!
A tak to jde s našimi návštìvami poøád-jedna nepøíjemná nehoda za druhou. A to se radìji sáhodlouze nezmiòuji o tom jak nadšený cyklista Standa píchnul o je¾uru, který se mu nachomýtnul na silnici a jak ještì ke vší smùle mu pøi zpáteèní cestì k nám udìlala díru v hlavì agresivní kavka! Zrovna tak nemluvím o Bohoušovi, kterého jsem pøemluvil, aby si se mnou šel zahrát golf a kterého na høišti u páté jamky bacil do palice míèek takovým zpùsobem, ¾e se kamarád slo¾il jako pytel cementu. Ne, za tyto drobné nehody doopravdy nemohu. Jsou prostì lidé, kterým se smùla lepí na paty.
Nejvìtší smùla se však na paty pøilepila naší nedávné návštìvì. Musím se pøiznat, ¾e tentokráte jsem na tom mìl však z velké èásti vinu já. Ne, nešlo o uštknutí hadem, klofnutí papouškem, ani o zápas na ¾ivot s krokodýlem. Šlo o vìc, která s pøírodou a zvìøenou toti¾ nemá naprosto nic spoleèného. Nepøíjemnou situaci toti¾ nezpùsobilo nic jiného ne¾ moje chatrné znalosti ohlednì èehokoliv co se týká technologie…
Mùj dlouholetý kamarád Pe»ka oznámil, ¾e nás hodlá s man¾elkou navštívit. Telefonát mnì zpùsobil radost, proto¾e si s Petøíkem dobøe rozumíme, dìdek má smysl pro humor, hodnì toho ví, brnká krásnì na kytaru a strašnì rád pije. Navíc umí dìlat vynikající rybí salát, tak¾e jsem byl rád, ¾e pøijede návštìva jak se sluší a patøí. Trochu jsem se sice bál, ¾e se cestou k nám nìkde ztratí, proto¾e Petøík je navigátor na baterky a dovede tak ještì zajet bez nehody a bez toho ani¾ by ho hledaly záchranné slu¾by do místní hospody. Obával jsem se, ¾e cesta z Melbourne k nám, dlouhá bratru 1500 kilometrù bude zøejmì nad jeho síly. Urèitì skonèí na druhém konci Austrálie a pak u¾ ho k nám nikdo nikdy nedostane.
Mýlil jsem se nebo» Petr, který si byl a¾ pøíliš dobøe vìdom své orientaèní neschopnosti na vìc vyzrál a pøed odjezdem si koupil nejnovìjší novinku na trhu-GPS (navigaèní pøístroj do auta), který ho bez problémù zavedl a¾ pøed náš práh. Na nìm se spoleènì s bednou plznièky a doposud krásnou ¾enou Magdou objevil, padnuli jsme si do náruèe a netrvalo dlouho a zaèali jsme plánovat dovolenou v teplouèku.
“Koukej kam šlapeš, proto¾e je jaro a vylejzaj hadi. Na hlavu si dej mojí cyklistickou helmu, proto¾e nalítavaj kavky. Do moøe nelez, proto¾e neumíš plavat a vùbec, dávej na sebe pozor, proto¾e jsi starý nemehlo a nechceme, aby se ti tady ještì nìco stalo,” znìly mé pokyny Petøíkovi, který jim bedlivì naslouchal a posléze oznámil, ¾e mu nejde o nic jiného, ne¾ o pití piva, chytání bronzu a natáèení video kazet. Na to si pøivezl digitální video kameru, se kterou zachytí všechny potvory, které nám zde su¾ují ¾ivot zrovna tak jako nevšední krásy kolem. A veèer se mnou promrhal dlouhým vysvìtlováním co všechno jeho ú¾asná kamera dovede. Samozøejmì, ¾e jsem nemìl šajna o èem Petøík mluví. Mnì spíše padl do oka jeho zázraèný navigaèní pøístroj, který kamarád vychvaloval do nebe a o kterém prohlásil, ¾e by u¾ bez nìj nemohl existovat. Magda souhlasila a já si vzpomnìl, ¾e se o této pomùcce pochvalnì vyjádøilo ji¾ mnoho lidí vèetnì naší dcerky.
Chvíli trvalo, ne¾ jsem pøemluvil ¾enu Máòu, aby mnì dovolila GPS koupit. Jako postarší osoba technickým vìcem toti¾ nedùvìøuje a zrovna jako já je nedovede operovat, tak¾e ty co vlastníme nepou¾íváme a vìtšina je v naší domácnosti spíše na okrasu. Teprve kdy¾ jsem pohrozil, ¾e se bez GPS cestou domù v Sydney nadobro ztratíme a poukázal jsem na zázraèný pøíjezd jinak navigace zcela neschopného Petra s Magdou, prskajíc svolila.
A zaèaly nákupy! Musím se pøiznat, ¾e jedna z mých pøedností je schopnost usmlouvat, nìkdy pøímo vy¾ebrat dobrou cenu. To jsem také èinil bìhem nákupních návštìv nejménì pìti obchodù s elektronikou. Z nìkolika nás celkem bez obalu vyhodili s náøkem, ¾e jsme se zbláznili a ¾e kdyby mìli takových zákazníkù jako jsme my víc, mohli by kšeft nakrásnì zabalit. Nakonec jsem však pøece jenom uspìl díky pøíslibu, ¾e dám prodavaèi a jeho rodinì ú¾asnou slevu na kola, a¾ budou mít potøebu je zakoupit. To, ¾e o víkendech pracuji v obchodì na bicykly a¾ v Melbourne jsem samozøejmì neøekl. Jinak bych asi nepoøídil.
“No to jsi zaválel,” pochvalnì utrousil Petøík. “To bude Máòa ráda, ¾e jsi nakonec usmlouval stovku,” dodal.
“Ne a» tì napadne jí nìco vykecat. Ušetøenou stovku mù¾eme utratit za nìco u¾iteènýho jako na pøíklad za plznièku, která ti u nás zpøíjemní pobyt.”
Petr ochotnì souhlasil. Naèe¾ navrhnul, ¾e by mnì rád ukázal jak se s novou hraèièkou zachází. Návrhem mi udìlal velikou radost, proto¾e jsem po zbì¾ném mrknutí na 235 stránek manuálu propadl panice.
“No tak to jsem zase jednou nabìhl na vidle, proto¾e s tímhle se tedy nikdy nenauèím pracovat. A budu bloudit navzdory krabièce, za kterou jsem právì vyhodil 530 doláèù. Víš co by za to bylo piv? A víš kolik pitomejch kol musím prodat, abych si vydìlal takový prachy? A to nemluvím o tom jak to schytám od Máni a¾ zjistí, ¾e tuhle pitomost neovládám. To si ani neškrtnu. U¾ nikdy v ¾ivotì,” hoøekoval jsem.
“Neblbni, jen klídek.” utìšoval mì Petøík, který navrhnul, abychom zastavili nìkde ve stínku, kde mi dá praktickou lekci v pou¾ívání ïábelského pøístroje.
Stínek byl vskutku zapotøebí. Jednak bylo nehorázné vedro a pak na slunci nelze na obrazovce GPS vidìt naprosto nic. Auto jsem nakonec zaparkoval pod košatým stromem naproti nìjaké budovì odkud se ozýval tlumený dìtský smích. A v tom pøíjemném stínku jsme se do toho s plnou vervou pustili. Petøík mi trpìlivì vysvìtloval co všechno pøístroj doká¾e, ukazoval mi všechny mo¾né varianty a vymo¾enosti, které se mohou pou¾ít a které vás za ka¾dých okolností dovedou na správné místo. Já nadšenì všechny informace vstøebával, všechno zkoušel jako poslušný ¾áèek a bouølivì tleskal, kdy¾ se mi nìco podaøilo, za co¾ mì Petøík jako správný uèitel pochválil.
A tak jsme tam my dva dìdci ve stínku v autì pøed nìjakou budovou, ze které se ozývaly tenounké hlásky sedìli nejménì pùl hodiny a oba jsme se radovali jak nám to šlo. Ne však dlouho! Radost z našeho konání byla pøerušena øevem policejních sirén. Ty byly slyšet nejprve v dálce, ale s ú¾asnou rychlostí se pøibli¾ovaly a¾ byly tìsnì u nás.
“Hergot, co se dìje?” zeptal se Petr. Ne¾ jsem mìl èas zareagovat, tøi policejní auta zablokovala auto naše, bleskovì z nich vyskoèili poldové, kteøí se zbranìmi v rukou se na nás hrubì vrhli. V pøíštích vteøinách jsme mìli ruce v ¾elízkách!
“Kurva, co se dìje?” zašeptal pobledlý Petøík.
“Ty vole, nevím, ale buï teï slušnej, vono se to jistì vysvìtlí,” øekl jsem a obrátil se na zatýkajícího oficíra.
“Mù¾ete nám laskavì vysvìtlit, co se dìje?” otázal jsem se slušnì. “Jistì se jedná o nìjaký omyl,” dodal jsem.
“Vysvìtlovat budete mít mo¾nost na policejní stanici,” odvìtil stroze policejní úøedník a dodal, ¾e z takovými perverty jako jsme my dva si u¾ lehce poradí. S gustem si odplivnul a pak nás bez dalších øeèí nacpal do policejního auta a dovezl nás na okrsek.
Tam se nás ujal vyšetøující ser¾ant. Táta s pupkem pøetékajícím pøes opasek se na nás smutnì podíval pøes pùlmìsíèkové brýle a suše øekl: “Byli jste podle zákona zadr¾eni na základì stí¾nosti øeditelky mateøské školky pro podezøení z pedofilie a šmírování. Video kamera, která byla nalezena na zadním sedadle vašeho auta podezøení plnì podporuje. Záznam na videu je plný hrajících si malých dìvèat,” øekl ser¾ant a zeptal se, jestli chceme øíci nìco na svoji obhajobu. Pøitom nám podal telefon, abychom si zaøídili právníka.
My jsme se s Petøíkem na sebe podívali a i pøesto, ¾e jsme se nalézali v pìkné bryndì, jsme se neudr¾eli smíchy. Pak následovalo naše podrobné vysvìtlování ohlednì novì zakoupeného navigaèního pøístroje a lekce ve stínku pod korunou stromu. To, ¾e jsme parkovali pøímo pøed mateøskou školkou jsme si vùbec neuvìdomili. A teprve teï nám došlo, co znamenal dìtský smích. ®e paní øeditelka pojala podezøení, kdy¾ pøed její školkou vidìla dva podivné chlápky, kteøí dlouhou dobu dr¾eli v ruce nìco co se podobalo kameøe, a ¾e nás udala, jí nemáme za zlé. Dobøe udìlala, proto¾e èlovìk v dnešní dobì nikdy neví. Ouchylù je mnoho a èlovìk musí být ostra¾itý. Petøík poldùm rovnì¾ vysvìtlil obsah filmu na jeho video kameøe. Zachytil na nìm jeho milovanou vnuèku jak si hraje s kamarády!
Ser¾ant a jeho kolegové zdvoøile naslouchali našemu vysvìtlování, nakonec se mohutný ser¾ant podrbal na pleši, odkašlal si a s pohledem do zemì se nám za policejní akci omluvil. Pøitom dodal, ¾e doufá, ¾e pochopíme, ¾e je lépe nìkdy udìlat chybu ne¾ pozdìji litovat. Teprve potom jsem se ser¾antovi zmínil o mé dvacetileté práci u policie a k jeho veliké úlevì jsem mu øekl, jak mi z profesionálního hlediska hbitý policejní zásah imponoval. Bodrý ser¾ant si oddechl, ¾e z nièeho nebudeme vyvozovat dùsledky a nabídl nám èajíèek a suchary. Petøík, kterému oèividnì otrnulo, èaj odmítl a po»ouchle se zeptal jestli by pánové za to co si pøed chvílí pro¾il, nemohli nabídnout nìco ostøejšího. Policajti se køeèovitì zasmáli a na rozlouèenou nám popøáli pìknou dovolenou na sluníèku…
Mùj dobrý kamarád Petøík s vyvinutou man¾elkou Magdou bez dalších nehod pro¾ili dovolenou u nás na chatì. Jenom po cestì do Melbourne se jim polámal jejich slavný navigaèní pøístroj a v Sydney se na pár dnù ztratili…
Petøík dnes rád vypráví komukoli, kdo je ochoten poslouchat neuvìøitelnou historku o policejní akci, brutalitì a nocích strávených o hladu v chladné policejní cele.
Avšak ruku na srdce. Není jediný, kdo ve svých vyprávìních krapátko pøehání…
