Po delší dobì opìt pozoruji z vlaku krajinu, jí¾ srpen poznamenal tak trochu melancholií, na polích strništì. Dozrávající sluneènice ztratily záøivou ¾lu», zaèínají èernat a dívají se k zemi. Do syté zelenì korun stromù se zaèíná ponenáhlu vkrádat okr a podobnì je tomu i na loukách.
Dnes jsme namíøili do Vrbièan, odkud vede velmi pøíjemná polní cesta s krásným výhledem na kopeèky Støedohoøí, z nich¾ nejblí¾e je Hazmburk. Nemìli jsme pøed sebou ¾ádný turistický cíl, ale jít jen tak volnì po cestì, posedávat a pozorovat.
Poèasí nám pøeje. Svítí sluníèko, ale není pøíliš vedro, obloha je poseta èetnými oblaky a obláèky nejrùznìjších tvarù vèetnì "uèesaných" øas nad nimi. A právì ty kumulíky i bachratìjší kumuly rozhání vítr a jejich stíny se stìhují po kopcích. Zajímavá podívaná. Jakoby celé støedohorské panoráma bylo obrovské jevištì, na nìm¾ se nám pøedstavují jednotliví herci, kde ka¾dý má svoje místo a roli.
Nejvíce vlevo jsou pøedstavitelé našich stepí - Oblík, Srdov a Brník, je¾ ozáøené sluneèními paprsky, mají barvu sieny, která zdùrazòuje stepní charakter tohoto místa. Za nimi v pozadí strmí vrch Milá. A pak následují další homole a homolky jednotlivých pásem tohoto malebného pohoøí. Dobøe je vidìt i ménì nápadný Syslík, kde jsme jednou zaslechli cikády, Lipská hora nám ukazuje jen svùj vrcholek - tak dobøe je skryta za Solanskou horou a Koš»álovem. A je tu Štìpánovská a Francká hora, Táhlina a Hradiš»any, královna Milešovka s Kleteènou, Milešovský Kloc, Paøez, Sutomský vrch, Boreè a Lovoš, Ovèín, vpravo pozadí Deblík a Vysoký Ostrý, blí¾e k nám Dlouhý vrch, Radobýl a mohutné Sedlo - tøetí nejvyšších vrch Støedohoøí (726 m nad moøem). Kopeèkù je tu mnohem více ne¾ mohu vyjmenovat. Stíny po nich klou¾ou a mìní jejich náladu. Zdá se, ¾e kopce promlouvají. Pøipomenu si obrazy Emila Filly…
A naše cesta? Nezapomnìla jsem na ni. Vine se mezi poli, jejich¾ obna¾ená èernozem dodává krajinì zajímavý ráz, a navíc pole nejsou všude stejnì èerná, nìkde jsou svìtlejší, Dokonce je tu místo, kde zùstaly stopy po druhohorách v podobì bìlavých vápenatými hlín. U¾ pøi prvních krocích nás vítá kvìtena - sytì modré èekanky, jemnì ¾lutá bohatì kvetoucí lnice kvìtel, dokvétající modrofialová šalvìj pøeslenatá, dokonce i ¾lutá kozí brada východní, pøipomínající malá sluníèka v trávì, jemné bìlorù¾ové kvìty svlaèce, øebøíèek a modrofialová ostro¾ka straèka, která tu kvete ve velkém. U cesty roste osamìlá švestka s drobnìjšími, ale sladkými plody. Rádi jsme ochutnali dary Støedohoøí. Zaujme nás mírnì vyvýšené místo po pravé stranì cesty s vysokou stepní trávou, k nìmu¾ se ještì vrátím. Kolem nás poletují motýli, ponejvíce bìlásci, ale zavítá i modrásek , okáèi, perle»ovec malý a k naší velké radosti dokonce i støedohorská perla - Otakárek fenyklový. Ten na sebe upozorní tøepotavým letem. Jen na pár vteøin usedne do trávy,, ale jeho køidélka jsou poøád v pohybu, a pak odletí. Chvíli ho pozorujeme, ne¾ nám zmizí z dohledu.
Posadíme se pod osamìlou, nejménì lipou, pod ní¾ jsou i Bo¾í muka s letopoètem 1894. Co ta lípa by nám asi vyprávìla, kdyby umìla mluvit.... Rozhlí¾íme se kolem, Zahlédli jsme nìkolik dravcù - kánì a ještì dalšího, trochu menšího dravce (podle køídel snad krahujec) a ještì poštolku. Klid a pohoda pozdnìjšího léta.
Pøi návratu do Vrbièan se zatahuje a vítr sílí. Panoráma Støedohoøí ztmavlo a kopce na obzoru vytváøely šedomodrou siluetu. Zastavíme se u zmínìného místa s vysokou svìtlou stepní trávou, v ní¾ vyrùstají ztepilé máèky a zajímavé okoliènaté keøíky, pøipomínající "nevìstin závoj" - zatím se mi nepodaøilo zjistit, o jakou rostlinu se jedná. Tráva se ve vìtru vlní, malý kousek stepi tu doslova o¾ívá, jsme tím fascinováni a v mé mysli zaznívají tóny jedné skladby Alexandra Porfyrijevièe Borodina, kterými step velmi pìknì vystihl.
U¾ nás èeká cesta na nádra¾í do Lovosic. A tak se ještì pohledem louèíme se s milovanou krajinou, která uèarovala nejen Emilu Fillovi...