Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. Spolu s vámi se sna¾íme zabránit této ztrátì.
Pøeneste se s námi do vzpomínek, pøíbìhù èi støípkù ze ¾ivota krajanky, která ¾ije v Kanadì. Vzpomínky vznikají daleko za moøem a jsou bez diakritiky. Nu co¾, nevadí, na jejich zajímavosti to nic nemìní…
Kanada
Jako obvykle, posadili jsme se na kavu v Gazebo. Zavedla jsem rec o mych prvnich dojmech po prijezdu do Kanady. Kanada byla prave v ekonomicke recesi. Rodinny domek, kde jsem si pronajala pokoj, patril svedske rodine. Pronajimali cele horni patro svobodnym zamestnanym lidem. Velmi se podivili, jak jsme dobre obleceni. Zarazilo me to. Jako Evropanka, ktera si vyjela na tridenni Vanocni nakup do Vidne (a shodou okolnosti jsem nakonec skoncila v Kanade), jsem tech satu sebou nemela moc. Ale byly kvalitni, site na miru, posledni mody.
Vsichni do jednoho mi tvrdili, ze je vysoka nezamestnanost, tezko budu shanet zamestnani. Zvlast ted na zimu. V zimnim obdobi podniky obvykle propousti nejenom sezoni zamestnance, ale i skoro polovinu stalych. A s tou moji anglinou nemam sanci vubec, prestoze jsem mlada. Starsi lide uz praci shaneji velmi ztezka prestoze jsou puvodem Kanadane.
Zapsala jsem se do kursu anglictiny pro pokrocile, a prezimovala jsem v nem. Praci jsem nasla asi po mesici v blizke recke restauraci, kam jsem chodila obcas na weekend na snidani. Nedala jsem si rict ze praci nemam ani shanet.
Jednou jsem si povsimla na zastavce autobusu zastupu studentu, kteri prave z autobusu vystoupili. Zvesela si vykracovali smerem k universite. Zahledela jsem se na zfialovele nohy mrazem devcat. Nemeli ani jedna zadne punchochy, sli jen tak v suknickach, bundach s kapucema ktere je chranily pred mrazivym severnim vetrem, teplych ponozkach a teniskach. Ani pozdeji, kdyz napadnul snih a snezne pluhy vyhrnuly snih tak vysoko, ze byly videt pouze zasnezene strechy rodinych domku, se jejich obleceni nezmenilo.
Konecne prislo jaro, trvalo 3 dny. Rano jsem vyjela do prace v perovem prosivanem kostymu, odpoledne jsem kabat sundala, zustal ve skrini az do zimy. V Ontariu jaro a podzim neexistoval. S teplym pocasim jsem si vsimla novych zajimavosti. Po ulici chodily zeny na nakupy v natackach na hlave. Zirala jsem na ne uzasle. Komu se chteji zalibit a kdy si ty natacky sundaji? Zdalo se mi ze je takhle potkavam cely den, zeny vsech vekovych skupin. Asi to trva moc dlouho ty vlasy ususit, vsechny zeny skoto bez vyjimky je nosily dlouhe az do pasu. Kratky strih jsme nosily pouze my, cerstve ceske evropanky. Muzum se ty dlouhe vlajici vlasy strasne libily, nachazely v nich skutecnou poezii.
Take me prekvapilo, ze se na etiketu vubec nehledi. Kanadane pouzivaji pouze vidlicku, o pribor jsme si v restauraci museli pozadat. Zeny nosily prevazne kalhoty nebo kratasy, posadily se muzskym zpusobem. Kolena zesiroka od sebe. Kdyz mi jedna Danka vytkla, ze ze sebe delam porad damu a nosim saty, zpusobne se posadim, tedy nedopadnu na gauc nebo na zidli jak bomba na Hirosimu, byla jsem skutecne dotcena. Nedelam to ani ted po letech v Kanade, ani kdyz se posadim nekde na plazi na sutr nebo kladu, ktera doutna a ja si toho vsimnu az kdyz mam diru v triku nebo v kratasech.
Za ta leta jsem zpohodlnela, nosim prevazne gatata jako vsichni ostatni. Mam par krasnych satu ve skrini, visi tam smutne a cekaji, jestli je vubec nekdy obleknu. Asi ne. Zase pujdou nepouzite do bazaru. Stejne jako nepocitane pary nadhernych bot. Zvykla jsem si od doby, kdy jsem si na lyzich pohmozdila bok, boty nemenit. Nosim stale ty same dokud se nerozpadnou. Kdyz je vymenim za jine, tyden me ten bok trapi, nez si na vysku podesve zvyknou.
Konecne, doporucil mi to muj japonsky doktor, ridim se radou odbornika, vubec to neni lenost vybirat boty ktere se hodi barvou a tvarem k tomu co na sebe nahazu prave ten den. Boty se vali u dveri, strcim do nich nohy a jdu. Zadny cavyky. Jinak litam po baraku i po zahrade nejradsi bez bot. Jeste jsem nikdy na zadnou potvoru vosu nebo vcelu neslapla. Jen jsem si jednou klekla do vosiho hnizda v matove dzungli na zahrade. Nzlozila jsem se tenkrat do vany a tahala jsem ty vosi zihadla ven jedno po druhem. Nejmene hodinu.
Prestehovala jsem se po dvou letech do Britske Columbie. Vyhovuje mi podnebim a prirodou. Pohori si podava s Pacifikem ruce, mam to asi pul hodinky jinym smerem bud na hory nebo na plaz. Britska Columbie je poevropstela, libi se mi tu, prestoze tu jsou dve tretiny Asijcu. Belochu je tu povazna mensina.
Kanada prijme vsechny uprchliky ze zemi, kde se neco strhne, valka, prirodni pohroma. Evropani jsou rozumni, neperou se pro nic za nic, nemaji tajfun, zemetreseni, a kdyz nejaka pohroma prijde, poradi si sami. Z domova neutikaji. Zustanou. Je to jejich domov, jejich heritage. Jen par naivnich, mladych dobrodruhu se pousti do sveta za poznanim.
Mnozi se vrati dokud neni pozde. Pro me je uz pozde. Deti jsou Kanadane, Evropa se jim libi ale nemohou se dockat, az se vrati, nasednou do svych aut a pusti se dalnici az tam kde obzor konci. Severoamericky kontinent je veliky. Jen ty lesy,kterymi je zarostly, nejsou pruchodne. Evropani se mohou klidne pustit lesem jen tak na prochazku. Jsou vycistene od vselijakeho krovi, padlych stromu, dokonce tam neni videt zadnou lesni zver.
Zde je zvykem mit na aute pistaly. Denodenne je mozne na dalnici rozmlatit auto a sebe na zbytcich parohu nebo nadmutych pozustatcich lesni zvere, ktera se vylozene na te dalnici navecer, pri rozbresku nebo za poledne prochazi jako by jim patrila. Na okraji mesta jakoukoliv kvetinovou okrasu domku majitele vzdali. Vysoka zver jim to do rana sezere. Me denodenne, prestoze bydlim primo ve stredu mesta, vyprazdni popelnice kazdou noc myvalove a oposums, prestoze ty popelnice zamykam. Kazde rano vypalim ze dveri ten neporadek uklidit.
Kanada je skutecne zajimava zemì…
Milada Valhova