Buková hora
Je letní sobota. Od rána svítilo sluníèko, které slibovalo, ¾e nezmokneme. Pøi pohledu z vlaku na Øíp jsem si ale povšimla nenápadného oblaku pøipomínajícího cimbuøí, meteorology odbornì nazývaného "Altocumulus castelatus", který bývá pøedzvìstí bouøky. Ta zpravidla pøichází do 24 hodin právì z té strany, kde se tento mrak objeví.
Necháme se pøekvapit!
Vydáváme se na Bukovou horu, která se nachází na pravém bøehu Labe, severovýchodnì od Ústí nad Labem. Od televizního vysílaèe, nacházejícího se na vrcholu Bukové hory (683 m n. m.), se vydáváme po èervené znaèce, smìøující do údolí Labe. Jdeme po vozové cestì, zpevnìné pouze kamením. Slunce nám pra¾í do zad.
Pozorujeme kvìtenu podél cesty - zvonek broskvolistý a kopøivolistý, vrbka úzkolistá, divizna knotovkovitá i velkokvìtá, jestøábník, tøezalka, èernohlávek obecný, jitrocel, výraznì fialový chrastavec a další. Pøes cestu se èile zavlní zmije a nenápadnì zmizí v trávì. Název Buková hora není náhodný. Zdravé buky se støíbøitými kmeny tu stojí vznešenì ve svazích hory, rostou i v kamenných sutích podobnì jako na Kleteèné, snad jen s tím rozdílem, ¾e Kleteèná je tvoøena znìlcem a Buková hora èedièovou horninou - tefritem. Potìší nás první fialové kvìty dobromysli obecné.
Doprovází nás ptaèí orchestr, v nìm¾ vyniká vysoký hlas velmi plachého sólisty, který mistrnì prchá pøed našimi zraky ve vìtvích keøù. Blí¾í se poledne a všude kolem nás poletují motýli - bìlásci, ¾lu»ásek, dva druhy modráskù, okáè bojínkový a okáè luèní, baboèky admirál a paví oko, menší baboèka sí»kovaná, dva druhy perle»ovcù, blí¾e neurèený bìlopásek a objeví se dokonce i batolec duhový s modrofialovým leskem na køídlech, který usedá na cestu. Chybí u¾ snad jen otakárek fenyklový, ten však vyhledává teplejší místa.
Naše èervenì znaèená cesta zahýbá náhle v ostrém úhlu vlevo, je u¾ší, hrbolatá a strmì klesá. Prùhled mezi stromy do údolí je pøekrásný, ale my se rozhodneme pokraèovat rovnì širokou Rytíøovskou cestou a nelitujeme. Po chvíli chùze k nám promlouvá kamení o zrození Støedohoøí - utuhlé lávové proudy promìnìné ve varhany ve svahu a podél cesty další skalní útvary. Zaujmou nás šikmo postavené kamenné varhany, tzv. Ptaèí kameny. Je to asi 15 m vysoký skalní útvar. Zde odpoèíváme a radujeme se z krásného dne kouzla a romantiky krajiny.
Pomalu se blí¾í èas návratu, tak¾e sejdeme od Ptaèích kamenù pøibli¾nì 200 m dolù a pak se vracíme. Slunce je za kopcem a v lese je temnìji. Barevní motýli u¾ nìkde odpoèívají a tu a tam se objevují tmavší drobnìjší motýlci se svìtlejšími skvrnami, snad soumraèníci. Zato èmeláci mají ještì i teï napilno. Pøe¾ene se první mrak, zavane chladnìjší vítr, ale za chvilku znovu vysvitne sluníèko. Na obloze pozorujeme roztrhané øasy.
A ji¾ jedeme autem k Litomìøicím. Krajina je otevøená, skvìlý výhled na Dokskou pahorkatinu i na Støedohoøí. Na obloze se rozehrává drama oblaènosti co do barev i tvarù. Naèechrané vrcholy velkých kumulù jen svítí, mraky se pøed oèima rychle mìní. Pohled na Støedohoøí, vytváøející tmavou siluetu na svìtlejším pozadí, Milešovka jako by mìla svatozáø - je tam ještì jasno. Zato Hazmburk je sotva vidìt v hrozivì temné šedi, která se rozprostírá po celém jihozápadu.... Je 19 hodin a jsme v Lovosicích na nádra¾í. Od jihozápadu se zvedá vítr a u¾ je tu první blesk a kapky deštì. Pøijí¾dí vlak, do nìho¾ nastupuji a ují¾dím pøed bouøí. Cestou si vzpomenu si na mrak ve tvaru cimbuøí, který bouøku pøedpovìdìl a v myšlenkách se vracím i na Bukovou horu, kde nám Støedohoøí odhalilo další své krásy a zajímavosti.
Jana Haasová
Povìsti a legendy Èeského Støedohoøí
Vìslav a Lucie
Za letních nocí, kdy¾ ve vsi pod Hazmburkem odtroubil ponocný jedenáctou a kraj se ponoøil v noèní dumy, vyplynula z temných hradních zøícenin postava dívky v bílé øíze, s rozpuštìnými vlasy. Kráèela opuštìnými nádvoøími hradu, ¾alostnì vzdychala. Po ka¾dém vzdechu skanula jí z prsou na zem drobná krùpìj krve. Kam dopadla, tam vyrostl rudý, krvavý kvítek.
Byl to duch Lucie, neš»astné dcery Mikuláše Zajíce, pyšného pána hradu Hazmburka. Jak nelítostnì rozhodoval o svých poddaných, tak bezcitnì zkrušil pan Mikuláš srdce své mladé, krásné dcery. Vybral jí za ¾enicha saského kurfiøta, proto¾e byl korouhevným pánem, a uspoøádal k jeho poctì slavný turnaj.
I sjelo se k turnaji panstvo ze širého kraje i hosté ze sousedních Sas, rytíøi v pozlaceném brnìní, na koních, jejich¾ èabraky byly protkány zlatem a ozdobeny drahým kamením, a¾ oèi pøecházely od vší té nádhery a lesku. Pozornost Luciinu zaujal rytíø, odìný ze všech nejprostìji. Jen ¾elezo a kù¾e chránily jeho tìlo, zato však si vedl ze všech nejstateènìji a saské rytíøe, kteøí provázeli kurfiøta, jednoho po druhém vyhazoval ze sedla. Na rtech divákù lpìla otázka, kdo je ten neznámý, cizí rytíø, na jeho¾ štítì chybí erb. Kdy¾ byl pozván, aby zdvihl hledí, zastavil se pøed Lucií, stojící s otcem, a odhalil svou tváø. Byl to Vìslav, syn chudého zemana z Koš»álova. Lucie zahoøela v tváøích, podala mu ruku, postavila se mu po boku.
„Otèe, miluješ-li mì,“ prosila ¾ádostivì, „dovrš moji radost a dovol, bych se místo s kurfiøtem zasnoubila s Vìslavem!“ Pan Mikuláš zakabonil líce, zadumal se a rychle sbíral myšlenky, jakou léèku by mìl nastrojiti, aby se zbavil Vìslava a dceøino srdce nav¾dy odlouèil od chudého syna zemanského.
„Svoluji,“ øekl, obrátiv se k Vìslavovi, „avšak kladu si jednu dùle¾itou podmínku. Døíve, ne¾li ti dám svou dceru, musíš odejíti do svìta a pøivésti na mùj hrad ¾ivého, spoutaného draka!“
Vìslav odešel do svìta, tu¾il své síly v turnajích a pátral tam po zlém, ¾ivém draku…Opuštìná dívka tesknila a vadla hoøem, strachujíc se, ¾e Vìslav zahyne v nerovném boji, ¾e se nikdy nevrátí v její náruè zpátky.
Pan Mikuláš si zatím stavìl v Budyni zámek. Chtìl do nìho uvésti svoji smutnou dceru, která zùstávala vìrna Vìslavovi a odmítala všechny ¾enichy. Døíve ne¾ se pøestìhoval do nového sídla, zemøela Lucie steskem a ¾alem. I dal ji pan Mikuláš, který teprve nyní pocítil lítost nad svým zlým èinem, ulo¾iti do sklenìné rakve a k rakvi kázal postaviti svíce. Potom opustil hrad, který se stal hrobkou jeho neš»astné dcery, a odstìhoval se na Budyni. Sedmý rok táhl nad Hazmburkem od té doby, co zùstal opuštìn, kdy¾ tu v podveèer podzimního dne kdosi zabušil na jeho bránu.
„Hej, otvírejte!“ ozval se zvuèným hlasem. „Jdu na noc a pøivádím s sebou zkroceného draka, jak bylo pøáním hradního pána.“ Z okénka nad branou vyhlédl ven polekaný vrátný.
„Kdo jsi? Zde nikdo nebydlí…Hledáš-li pana Mikuláše, musíš zajíti na Budyni.“
„Jsem Vìslav Koš»álovský,“ odpovídal návštìvník. Byl osmahlý a zjizvený v tváøích, èelo mìl zbrázdìno od stesku, bojù a utrpení. „Kde je Lucie, rytíøova dcera?“ zeptal se dychtivì, jat neblahým tušením.
„Lucie?“ – opakoval vrátný – „Lucie zemøela a odpoèívá zde na hradì v rakvi.“
Vìslav zaúpìl, jako by mu støela proklála srdce. Vešel do hradu, drak v patách za ním. Vrátný ho zavedl do místnosti, kde le¾ela mrtvá nevìsta. Roz¾ehl svíce, vyšel tiše ze sínì. Rytíø se vrhl v zoufalém bolu k nevìstinì rakvi, štkal a naøíkal si, zatím co z òader Luciiných tryskaly krùpìje krve.
Kdy¾ ráno vrátný nahlédl do komnaty, le¾el tam Vìslav mrtev.
Ulo¾ili ho do rakve, postavili rakev vedle Lucie, pomodlili se za neš»astné milence v budyòském kostelíku. Drak zùstal u nich na strá¾i. Nepøijímal ¾ádné potravy, tesknil, a¾ koneènì zdechl. Hazmburk, stav se hradem ze smutné pohádky, hynul opuštìn a rozpadal se v trosky.
Rudé kvítky, podobné krùpìjím krve, je¾ rok co rok vykvetou na hradním nádvoøí a pod hradbami, neustávají upomínati na tento truchlivý, ¾alostný pøíbìh.