Ne¾ zaènu malé drama, chtìl bych se zmínit o Ukrajinské mìnì. Na Ukrajinì se platí Høivnami, které jsme doma nesehnali. Za 100 dolarù dostanete v bance 468 høiven.
Na Ukrajinsko - Moldavskou hranici jsme pøijeli okolo 22hod. U¾ kdy¾ jsme jednali s Ukrajinskými celníky bylo mi divné, ¾e se nìjak zvláštnì tváøí. Zdálo se mi, jako bych v jejich oèích vidìl údiv, ¾e do Moldávie vùbec jedeme. Také se nás celník ptal, co tam chceme dìlat. Odpovìdìli jsme mu popravdì, ¾e si krátíme cestu na Zakarpatskou Ukrajinu. Pokýval nedùvìøivì hlavou a zvedl závoru.
První co nám v Moldávii dali bylo celní prohlášení a šoféra si vzali do kukanì. Poprvé, kdy¾ se vrátil, vyzvednul si od ka¾dého 50høiven - na vstupní vízum.
Odešel, nic moc se nedìlo a asi po ètvr» hodinì, kdy¾ pøišel celý rudý a skoro nemohl mluvit, tak po nás chtìl po 5ti dolarech - poplatek za prùjezd. Po odevzdání jednoho tiskopisu celního prohlášení nás laskavì vpustili do zemì zvané Moldávie.
S øidièem nebyla øeè. Kdy¾ se uklidnil, tak nám zaèal vypravovat co se dìlo na celnici. Vzali si ho tam do prádla. Vyzpovídali ho a nakonec ho zkoušeli, jestli umí rusky. Roman trochu rusky umí, tak se ho ptali, jak to, ¾e umí rusky. Prostì buzerace. Ještì se musím zmínit, ¾e jsme mìli dovolen jen tranzitní pøejezd a na hranicích jsme se mìli hlásit v 7.00 hod.
Poèasí nám nepøálo, byla mlha a déš». Nejhorší na cestování byly cesty. Nebyly nijak moc dìravé, ale vìtší èást nebyla oznaèená jízdními pruhy. Orientace na takových cestách, ještì k tomu v mlze je dramatická. Šofér i já jsme le¾eli na pøedním skle. Já hlídal krajnici a Roman støed. Ještì, ¾e byl nulový provoz! Zastavit jsme nemohli. Èas byl naším nepøítelem.
Zhruba asi 60km od hlavního mìsta Kišinìva nás zastavila závora. Pøibìhli k nám uniformování mu¾i. Jestli to byli celníci nebo policie se u¾ nedozvíme. Okam¾itì nám odebrali pasy a celní prohlášení. Vyzvali nás, abychom je následovali. Na chodbì budovy nám pøikázali, a» poèkáme a potom vyzvali Zdeòka, a» vstoupí do kanceláøe. Mìl jsem v úmyslu jít s ním, ale bylo mi v tom zabránìno. Zùstal jsem sám. O Romanovi jsem vùbec nic nevìdìl. Èekal jsem netrpìlivì na chodbì. Asi za 20minut vyšel Zdenìk celý rudý a ani¾ by mi mohl nìco øíct strèili mì do kanceláøe. Sedìl tam mu¾ v uniformì, neurèitého vìku. Vyzval mne, a» vyprázdním kapsy a všechno polo¾ím na stùl. Zajímala ho však jenom moje penì¾enka. Poznal jsem to na jeho oèích. V tom jsem si vzpomnìl, ¾e pøi opouštìní auta se mì jeden (budu jim øíkat policista) ptal, jaký je kurz naší koruny k dolaru. Já jsem mu øekl (sice jsem se spletl), ¾e za 1000 Kè je 16 dolarù.Bylo to štìstí - oni toti¾ ani nevìdìli, ¾e nìjaké Èesko existuje. Naše koruny je tímto sdìlením nezajímaly.
Vrátím se opìt do kanceláøe. Policista mì po¾ádal, abych vyndal z penì¾enky všechny peníze a pøepoèítal dolary. Místo v celním prohlášení napsaných 200 dolarù jsem jich tam mìl 325.
Nepsali jsme všechno, abychom je moc nedrá¾dili. Toho se však chytli. Vyšetøující zavolal náèelníka. Zaèal mi vysvìtlovat, ¾e jsme porušili zákon. Peníze nám budou odebrány a za 15 dnù, ¾e rozhodne soud, kolik nám bude vráceno penìz zpìt. Mezitím do kanceláøe pøišel Roman. Já jsem se soustavnì o dolary pøetahoval s policistou. On je pøitahoval k sobì a já zase zpátky. Prohlásil jsem velice slušnì a zdvoøile, ¾e ¾ádný protokol nepodepíšeme. Poznal jsem o co jim jde a já i Roman jsme náèelníkovi dali po 100 dolarech. Okam¾itì jsme mohli odjet. Zdenìk byl odolnìjší – stálo ho to 200 dolarù.
Co nejrychleji jsme nasedli a odjí¾dìli. Neujeli jsme ani 50m a opìt nás zastavil uniformovaný mladík. Bylo na nìm vidìt, ¾e je opilý. Pøímo si øekl o úplatek. Tentokrát jsme nedali ani halíø. Stálo nás to 4 plecháèe piv!
Ještì ne¾ jsme vjeli do Kišinìva, jsme mìli problém s policii. Úplnì nesmyslný problém! Na silnièním, øádnì oznaèeném okruhu jsme mìli odboèit doleva. Podle pøedpisu jsme okruh objí¾dìli zprava. Jaké bylo naše pøekvapení, kdy¾ na opaèné stranì zaèínala dvojitá èára u okruhu. Museli jsme jet rovnì. Asi po 200m, kdy na cestì byl naprostý klid, jsme se otoèili a pøejeli dvojitou èáru. Na okruhu nás u¾ èekal policista a samozøejmì hned Romana vzal do kanceláøe a nakonec se dohodli na našem posledním pivu!
Pøíjezd do Kišinìva byl podivný.Pøedmìstí nebyla osvìtlená. Orientace velmi špatná. Nemohli jsme najít výpadovku na hranici. Bloudili jsme skoro 3hodiny. Cestu nám vysvìtlovali policisté, tiráci, taxikáø, nic platné. Kdy¾ u¾ jsme byli úplnì zoufalí, jeli jsme kolem domku ze kterého vycházel mladý pár. Vyskoèil jsem z auta a vysvìtlil o co jde. Mladý mu¾ nás pomocí svého auta vyvezl na správnou výpadovku. Ještì dnes jsem mu vdìèný!
Na hranice jsme pøijeli s tøíètvrtì hodinovým zpo¾dìním. Celník opìt dìlal potí¾e. Vytáhl nìjaké lejstro a chtìl abychom mu takovou dvoustranu (A4) pøedlo¾ili. Kdy¾ jsme mu øekli, ¾e nic takového nemáme a nikdy jsme nic takového nevidìli, sdìlil nám, ¾e se tedy máme vrátit. Bylo to na mrtvici. Po nìjakém èase plynule pøešel na poplatek 80 eur na osobu za projetí územím. Odporovali jsme, ¾e jsme platili pøi vstupu na území a pøedlo¾ili potvrzení o poplatku. Ještì, ¾e ho Roman mìl! Uniformovaný èlovìk se nám (k mému údivu) omluvil a koneènì jsme opustili Moldávii. Znovu celní prohlášení na Ukrajinu. U¾ jsme to mìli natrénované…
9.00hod - Vjezd na Ukrajinu, na tachometru 3510km.
20km za hranicemi krátký odpoèinek a v 11.00 hod. odjezd do Jasinì. Zdenìk vymyslel heslo pro tento den:“ MOLDÁVIE - OKRADENÝ ALE Š«ASTNÝ!!!
Na závìr tohoto povídání musím pøiznat také naší chybu. V Jasinì, kde jsme mìli jednodenní klid, jsem se dal do ètení pokynù a rad od našeho vedoucího (pozn. zùstal doma – onemocnìl). Bylo tam napsáno a podtr¾eno - v Moldávii se nikdy nejezdí v noci! Dostali jsme poøádnì za vyuèenou. ®ádné fotky. Bál jsem se o fo»ák.
Ilustraèní fota jsou ze Sevastopolu, kde jsme zastavili za vesnièkou Krásno Pìrekop a mezi rý¾ovými poli u moøského zálivu pøenocovali. Další foto z tìchto míst naleznete zde
V pøíštím povídání vás provedu po Zakarpatské Ukrajinì a povím o kdysi dávno nám ukradené zemi.
.jpg)
Zhruba asi 60km od hlavního mìsta Kišinìva nás zastavila závora. Pøibìhli k nám uniformování mu¾i. Jestli to byli celníci nebo policie se u¾ nedozvíme. Okam¾itì nám odebrali pasy a celní prohlášení. Vyzvali nás, abychom je následovali. Na chodbì budovy nám pøikázali, a» poèkáme a potom vyzvali Zdeòka, a» vstoupí do kanceláøe. Mìl jsem v úmyslu jít s ním, ale bylo mi v tom zabránìno. Zùstal jsem sám. O Romanovi jsem vùbec nic nevìdìl. Èekal jsem netrpìlivì na chodbì. Asi za 20minut vyšel Zdenìk celý rudý a ani¾ by mi mohl nìco øíct strèili mì do kanceláøe. Sedìl tam mu¾ v uniformì, neurèitého vìku. Vyzval mne, a» vyprázdním kapsy a všechno polo¾ím na stùl. Zajímala ho však jenom moje penì¾enka. Poznal jsem to na jeho oèích. V tom jsem si vzpomnìl, ¾e pøi opouštìní auta se mì jeden (budu jim øíkat policista) ptal, jaký je kurz naší koruny k dolaru. Já jsem mu øekl (sice jsem se spletl), ¾e za 1000 Kè je 16 dolarù.Bylo to štìstí - oni toti¾ ani nevìdìli, ¾e nìjaké Èesko existuje. Naše koruny je tímto sdìlením nezajímaly.
Na hranice jsme pøijeli s tøíètvrtì hodinovým zpo¾dìním. Celník opìt dìlal potí¾e. Vytáhl nìjaké lejstro a chtìl abychom mu takovou dvoustranu (A4) pøedlo¾ili. Kdy¾ jsme mu øekli, ¾e nic takového nemáme a nikdy jsme nic takového nevidìli, sdìlil nám, ¾e se tedy máme vrátit. Bylo to na mrtvici. Po nìjakém èase plynule pøešel na poplatek 80 eur na osobu za projetí územím. Odporovali jsme, ¾e jsme platili pøi vstupu na území a pøedlo¾ili potvrzení o poplatku. Ještì, ¾e ho Roman mìl! Uniformovaný èlovìk se nám (k mému údivu) omluvil a koneènì jsme opustili Moldávii. Znovu celní prohlášení na Ukrajinu. U¾ jsme to mìli natrénované…