O øízení auta
Ministru dopravy – s úctou
Øízení dopravního prostøedku se stalo bì¾nou a všední vìcí. Nìèím jako vyèistit si zuby èi obout si boty. Setkáváme se s ním dennì sotva vytáhneme paty z domu, a u¾ je nevnímáme jako nìco, co ohro¾uje náš ¾ivot. Historka o tom, jak v poèátcích automobilismu musel pøed vozem utíkat bì¾ec s èerveným praporkem a varovat pøed ïábelským vynálezem je pro nás ji¾ úsmìvná.
Øízení vozu a jeho pohyb po silnici je však smrtelnì nebezpeènou zále¾itostí i dnes. Vezmeme-li do rukou nabitou zbraò, chováme se obezøetnì, proto¾e si v ka¾dé chvíli uvìdomujeme, co mù¾e zpùsobit náhodný výstøel. Sedneme-li za volant èi øidítka, toto vìdomí zvláštní odpovìdnosti se nedostaví. Konáme cosi naprosto bì¾ného, všedního, zautomatizovaného, co, podle jakéhosi skrytého vnitøního pøesvìdèení, nevy¾aduje ¾ádnou zvláštní péèi, ani pøesné dodr¾ování stanovených pravidel.
Ale není tomu tak.
Je to èinnost nároèná na stálost pozornosti, na schopnost rychle a správnì reagovat, odhadnout pøíští dìj, umìt pøeèíst skrytá varování a nebezpeèí, která v ka¾dém okam¾iku hrozí, a mohou, èi nemusí pøivodit nezvratný vývoj. Pøísun dat za jízdy neustále pokraèuje a øidiè musí odpovìdìt: tu zrychlit, tu zpomalit, vyhnout se, zmìnit trasu, pøedjet, zareagovat na dopravní znaèku, na manévr èi chybu jiného úèastníka provozu. Pøíchod informací musí stále podvìdomì konfrontovat s obecnì pøijatými spoleènými pravidly pro provoz a podle toho reagovat. Jedinì to zaruèuje, ¾e bezpeènì dojede k cíli.
I kdy¾ zkušený øidiè reaguje témìø automaticky, je to trvalá zátì¾ pro jeho nervový systém. Èím jede rychleji, tím se zvyšují nároky na pozornost a rychlou reakci. Zátì¾ se rovnì¾ zvyšuje, musí-li se více soustøedit pro hustotu provozu, nerovnosti vozovky, neznámý terén, nepøíznivé povìtrnostní podmínky. Navíc mohou v jeho duševní èinnosti doznívat problémy èi konflikty rodinné i pracovní, mù¾e být ovlivnìn skrytým nástupem nemoci. Mù¾e se setkat se zcela novou dopravní skuteèností, na ni¾ není pøipraven. Pùsobí na nìj monotónnost cesty po dálnici, hluk, kouø, teplota prostøedí, ¾ízeò, nevhodné obleèení, hlad nebo naopak, odliv krve z mozku k strávení jídla, které po¾il. Pozornost odvádìjí spolucestující, zlobící dìti, mobil, rozhlas atp.
Ka¾dý ví, ¾e kdy¾ koná tì¾kou fyzickou práci, napø. pøehazuje uhlí do sklepa èi kope jámu, musí chvílemi pøestat a odpoèívat. Málokdo si uvìdomuje, ¾e i automatizované úkony øízení vyvolávají duševní únavu a otupìlost. Nìkomu døíve, jinému pozdìji. Nebrat to na vìdomí je stejnì hloupé a nezodpovìdné, jako hrát si s odjištìnou pistolí pøed skupinou nic netušících lidí.
Je to èinnost nároèná té¾ na charakter èlovìka.
Chování øidièe na silnici vypovídá o jeho vztahu k morálním normám a standardùm, o jeho odpovìdnosti k svìtu i svým nejbli¾ším. Bezohledné chování pova¾ují psychologové za projev nedostateèné duševní zralosti, které zpravidla pøísluší ranému dìtskému vìku.
Silnice není vhodným prostøedím pro uvolòování adrenalinu, pro vystavování svého zbytnìlého ega, ani pro vyrovnávání komplexu ménìcennosti. Naopak. Silnice je prostorem pro pøedvedení rozumové vyspìlosti a duševní zralosti, odpovìdnosti a obèanského uvìdomìní. Odpovìdnosti vùèi svým blízkým i vùèi neznámým.
Øidiè je nejdùle¾itìjší slo¾kou silnièního provozu, v jeho rukou je témìø vše. On ovládá stroj a reaguje na sjízdnost cesty.
Zákonem stanovená pravidla silnièního provozu a zásady bezpeèné jízdy slušný èlovìk nectí kvùli mo¾né pokutì a trestným bodùm. Ty jsou tu pro hlupáky, kteøí nejsou s to pochopit a respektovat, ¾e zákon je tu pro nì a ne proti nim. Slušný èlovìk je dodr¾uje proto, ¾e je to v jeho povaze. Má charakter.
Kdo nevnímá auto jako nabitou zbraò a dodr¾uje smluvená pravidla hry na silnici jen kdy¾ ho sleduje policajt èi kamera, je ubo¾ák zasluhující pohrdání slušných lidí. A takových není málo - ani na jedné stranì.
Kdo uva¾uje o zvýšení povolené maximální rychlosti, neví co èiní, s èím si zahrává.
Ivo Antušek
