Mravnost ke stáøí, mravnost ve stáøí
V poslední dobì se pojem mravnost pou¾ívá èasto a mù¾eme konstatovat, ¾e i inflaènì. Kdykoliv jsme nespokojeni s kvalitou mezilidských vztahù, kdykoliv selhává obecná nebo specializovaná komunikace, pak se domáháme vyšších principù mravnosti. Domníváme se, ¾e dùrazný apel automaticky zpùsobí øadu kvalitativních zmìn, a ¾e tedy dojde nejen k rychlé nápravì, ale následnì i k pocitùm zadostiuèinìní a spokojenosti. Nejinak je tomu i tehdy, kdy¾ kritizujeme nevstøícnost a neúctu vùèi døíve narozeným, anebo vùèi tìm, kteøí se o nì starají. Apelativní forma má však malou nadìji na úspìch. Efektivnìjší a nepochybnì pracnìjší je takový postup, kde dlouhodobou, trpìlivou a cílevìdomou èinností usilujeme o naplnìní vyznávaného ideálu. Potí¾ tkví v tom, ¾e pøíliš obecnì formulovaný ideál, tedy mravnost ke stáøí i mravnost ve stáøí, je obsahovì sporný, nebo» si jej ka¾dý pøedstavuje trochu jinak. Celou nepøehlednou situaci komplikuje ještì vysoká kontaminace nejrùznìjších polopravd a mýtù. Máme-li ale pokroèit smìrem k "lepším zítøkùm", pak musíme postupovat tak, ¾e obsah pojmu mravnost ke stáøí i mravnost ve stáøí budeme konkretizovat a pomìøovat ho reálnými mo¾nostmi naplnìní.
Nejprve tedy nìkolik slov v problematice mravnosti ke stáøí, resp. ke starým lidem. Jistì by bylo ¾ádoucí, správné a mravné, kdyby se ka¾dý èlovìk choval k døíve narozeným slušnì, ohleduplnì a vstøícnì. Podobnì stejnì samozøejmá by mìla být ochota postarat se o staré, èásteènì nebo zcela nesobìstaèné èleny vlastní rodiny. Tento samozøejmý ideál je však nesnadné naplnit v dobì, kdy spoleènost vyznává mládí, rychlost, krásu a úspìch a kdy rodina jako základní spoleèenská jednotka prodìlala a stále ještì prochází øadou významných zmìn.
Tradièní trojgeneraèní rodiny, kdy ¾ili prarodièe, rodièe a dìti v jednom domì a kdy jejich základní vzájemné vztahy urèovala pøedevším ekonomická nutnost spolu¾ití, jsou nenávratnì pryè. Na tomto faktu nezmìní nic ani nostalgické vzpomínání na tzv. idylku výmìnkáøského zpùsobu ¾ivota starých lidí, který ovšem v realitì èasto právì onou idylkou nebyl. Vzpomeòme v této souvislosti alespoò na Karla Václava Raise, který tì¾kému ¾ivotu výmìnkáøù vìnoval jednu ze svých knih.
V dùsledku prùmyslových revolucí došlo k oddìlení bydlištì od pracovištì. Rodina pøestala plnit funkci základní ekonomické jednotky a její jednotliví èlenové nemusejí pøebírat øemeslo svých dìdù a otcù. Jsou tedy svobodnìjší ve výbìru povolání a rozhodující pro zalo¾ení rodiny je pøedevším citová náklonnost. Tento osvobozující a v zásadì pozitivní jev je doprovázen øadou negativních dopadù, které mù¾eme souhrnnì oznaèit jako sní¾enou stabilitu rodiny. Mu¾ a ¾ena zakládají a favorizují tzv. nukleární typ rodiny. Rodièe ¾ijí ve spoleèné domácnosti pouze se svými dìtmi, pokud je k vícegeneraènímu sou¾ití nenutí nedostatek, nebo nemo¾nost získat vlastní byt. Vzhledem k tomu, ¾e je volba pro spoleèný ¾ivot zalo¾ena na køehkých citových vztazích, bývá jejich ochlazení dùvodem nejen k novým známostem, ale èasto té¾ k novým man¾elstvím. Vysoká rozvodovost je celoevropský fenomén, který se velmi zøetelnì podílí na slo¾ité situaci dìtí. Pøi vysoké rozvodovosti dochází i k èastìjším uzavíráním opakovaných sòatkù a tím i ke støídání rodièù. Všichni známe okøídlený, ale pravdivý, slovní obrat "moje dìti, tvoje dìti, naše dìti". Teï bychom mohli rozvinout úvahu na téma odpovìdnosti vùèi dìtem, které jsme pøivedli na svìt, a zdùraznit, ¾e i v pøípadì rozvodu sice zaniká partnerství, ale nesmí konèit rodièovství. V této souvislosti bychom mohli také tématizovat velmi problematické "právo na vlastní citový ¾ivot", vèetnì tzv. "práva na lásku". A také bychom mohli uva¾ovat o tzv. mrtvých man¾elstvích, kde spolu rodièe sice zùstali, ale kde nefunkènost vztahu vytváøí "ledové prostøedí" pro výchovu a zdárný vývoj dìti. Zajímavé by bylo také pohovoøit o souèasných trendech rodiny v ekonomicky vyspìlých zemích, tedy pøedevším o tzv. útìku do profese. Mladé maminky toti¾ tou¾í uniknout namáhavé stereotypii mateøských povinností a domácí práce a pomìrnì brzy se vracejí do zamìstnání, a to i tehdy, kdy je k tomu nenutí pouze ekonomické dùvody. Výchova velmi malých a malých dìtí je pak svìøena institucím. Tyto úniky od rodiny jsou nepochybnì ve vztahu k devalvované mateøské roli a k souèasnému ideálu moderní, nezávislé, úspìšné a upravené ¾eny. Autoøi jedné švýcarské studie o moderní rodinì upozornili na problém tzv. strukturovaného èasu. ®ena na mateøské dovolené nebo v domácnosti je k dispozici celý den (a nìkdy i podstatnou èást noci), její èinnosti nejsou "nikde" vidìt, opakují se a nejsou dostateènì oceòovány ani spoleèností, ani èleny rodiny. Sednout si a v klidu pohovoøit s pøítelkyní, vypít si kávu a pøeèíst èasopis, vìnovat se svému zevnìjšku nebo vzdìlávání, je prostì pro ¾enu, která zùstala doma, nedosti¾ným snem.
Zamìstnaná ¾ena naopak pøesnì ví, co ji èeká a co nemine a její konkrétní pracovní rozvrh umo¾òuje støídat intenzivní práci s pauzami a nakonec i s arbitrárnì urèeným koncem pracovní doby. Nabízí se samozøejmì otázka, kdo zajisti nále¾itou citovou výchovu dìtí, jejich osobní i osobnostní zrání. K tomu samozøejmì patøí i výchova a bezdìèná výuka vhodných sociálních vzorcù chování vùèi starším a starým èlenùm rodiny. Ukazuje se, ¾e zatímco ¾eny pøebírají s úspìchem øadu mu¾ských, zejména zamìstnaneckých, rolí, mu¾i setrvávají na tradièních postojích. Mnohým slou¾í ke cti, ¾e se vzornì starají o dobrou ekonomickou úroveò rodiny, ¾e mají své dìti rádi a ¾e jim vìnují svùj omezený volný èas. Prostì si s nimi rádi hrají. Výchovná role otcù je omezena právì na tento limitovaný a pøíjemnì strávený èas. Dvoukariérové ¾ivoty pøinášejí man¾elùm mnoho nesnází a bývají pøíèinou rozpadù øady man¾elství. V zamìstnání, kde lidé tráví podstatnou èást svého ¾ivotního èasu, si mnozí najdou další partnery. Tím se okruh destability uzavírá. Novinkou je i tzv. singl ¾ivot, který nemalá èást souèasných mladých lidí volí primární volbou. Prakticky se jedná o samostatný ¾ivotní program, kde jsou favorizovány nezávislé osobní a intimní vztahy a kdy ochota mít dìti je buï výraznì oddalována, nebo zcela chybí. Netøeba opakovat, ¾e poèet dìtí v rodinách je nízký a ¾e nukleární rodinu tvoøí zpravidla rodièe a jedno, nejvýše dvì dìti.
Naznaèené dramatické zmìny ve zpùsobu ¾ivota spoleènosti i rodiny se nutnì promítají i do ¾ivotù starších a starých lidí. Lidé dnes odcházejí do penze v dobì, kdy ještì zdaleka nejsou staøí. Pøipomeòme si, ¾e Svìtová zdravotnická organizace pova¾uje období mezi 45-60 rokem ¾ivota za støední neboli zralý vìk a ¾e teprve období 60-75 let oznaèuje jako rané stáøí. Teprve v pásmu 75-90 mù¾eme hovoøit o seniu, tedy o skuteèném staøeckém vìku. Na zaèátku penzijního èasu mají tedy lidé relativnì hodnì sil i odvahy ¾ít nadále svùj nezávislý ¾ivot. Nìkteøí setrvávají v zamìstnaneckém pomìru, nebo se vìnují svým zálibám. Minula doba, kdy èeské babièky automaticky pøebíraly péèi o vnouèata a kdy doba jejich odchodu do penze korelovala s dobou ukonèení mateøské dovolené dcery èi snachy. Tradiènì dobré vztahy mezi prarodièi a vnouèaty jsou zachovány, ale oddìlené bydlení prarodièù a nukleární rodiny nevyluèuje tzv. intimní ¾ivot na dálku. Støední délka ¾ivota se v posledních 150 letech výraznì prodlou¾ila a dnes bì¾nì existují nejen tøí, ale i ètyø a pìtigeneraèní rodiny. Jejich vzájemné vztahy samozøejmì výraznì ovlivòuje bydlení na rùzných místech.
Byli bychom nespravedliví, kdybychom v této souvislosti pøehlédli dva podstatné fenomény. Za prvé, nejen mladí lidé chtìjí ¾ít v nukleárních rodinách, ale také starší a sobìstaèní lidé tou¾í po zachování statutu vlastního nezávislého bydlení. Z toho automaticky nevyplývá, ¾e by se jednotliví èlenové rodiny mìli mezi sebou ménì rádi. Odborný výraz intimita na dálku tedy dobøe charakterizuje souèasné a nezøídka vøelé mezigeneraèní rodinné vztahy. Paradoxem je však, ¾e celkové image stáøí je negativistické a ¾e i ti, kteøí milují své vlastní babièky a dìdeèky, zastávají vùèi cizím babièkám a dìdeèkùm nepøátelské nebo nechápající postoje. Nabízí se úvaha, zda dùvodem není nejen funkèní ideál krásy, ale také to, ¾e existuje neadekvátní odpovìdnost rodièù za dospìlé dìti, které necítí odpovìdnost ani za sebe ani za své prarodièe. Mladý èlovìk navíc vìtšinou nebývá konfrontován s nemocným stáøím, proto¾e babièky a dìdeèkové jsou dlouhou dobu relativnì fit, tedy tak dlouho, dokud se podílejí na výchovì vnukù. V dobì, kdy sami potøebují pomoc, jsou vnuci buï na studiích nebo zakládají své vlastní nukleární rodiny. Støední generace celkem dobøe zvládá intermitentní výpomoc, problémy však zpùsobuje potøeba dlouhodobé péèe o nemocného a nesobìstaèného èlovìka. Naléhat na zamìstnané ¾eny støedního vìku, aby kromì svých vlastních povinností i povinností, které mají vùèi sice dospìlým, ale ekonomicky nesobìstaèným a osobnostnì nevyzrálým dìtem, pøevzaly ještì nároènou péèi o staré nemocné své rodiny se míjí úèinkem. Rozumnìjší je zva¾ovat, co je mo¾né udìlat pro to, aby takovou péèi mohly realizovat. Rodina toti¾ musí nejen CHTÍT, ale i UMÌT a MOCI. Vzhledem k vysokému poètu seniorù, kteøí, jak víme, ¾ijí doma, je tøeba dovodit, ¾e drtivá vìtšina rodin se o své staré èleny rodiny stará nebo starat chce. Problém umìt je relativní, proto¾e kdo chce, ten se i nauèí. Problém MOCI je však klíèový. Problematika pøedpokladù MOCI by však vy¾adovala samostatné pojednání.
V souvislosti s mravností ke stáøí a s respektem k stávajícímu modelu rodiny je tøeba vìdomì pìstovat úctu ke starším lidem a ke všem, kteøí nikoliv vlastní vinou nemohou dostát ideálu perfektní a flexibilní funkènosti. Proto¾e malé dìti tráví znaènou èást denního èasu v institucích a proto¾e i dìti školou povinné jsou výraznì ovlivòovány institucionální výchovou, je dobré rozvíjet všechny programy, které trvale a vhodnou formou upozoròují na problematiku starších a starých lidí. Vzhledem k oddìlenému bydlení prarodièù a nukleární rodiny by mìli babièky a dìdeèkové vyu¾ít ka¾dý spoleènì strávený èas s vnouèaty k formování jejich názoru na stáøí.
Dostáváme se tedy k mravnosti ve stáøí. Starší a staøí lidé nezøídka skrývají svou nedostaèivost a nechtìjí ani sobì, ani jiným pøiznat, ¾e mají jisté problémy. Èasto neumìjí a nechtìjí avizovat prosbu o pomoc. Také oni se toti¾ nezøídka pomìøují ideálem, který v moderní spoleènosti zvítìzil, a zapomínají dávat svému okolí na srozumìnou, ¾e mají svou cenu. Aèkoliv si mezi vrstevníky sdìlují vzájemné obavy o budoucnost, která by mohla být zkomplikována nemohoucností a nemocí, nesvìøují se své rodinì. Ta je pak pøekvapena, ¾e babièka, která v¾dy vypomohla a nic ne¾ádala, u¾ nemù¾e, a ¾e dìdeèek, jeho¾ autorita byla nesporná, se zaèíná chovat jak malé dítì. Starší a staøí lidé, vìdomi si svých souèasných nebo budoucích limitù, musejí být sdílnìjší a svùj ¾ivot ve stáøí prezentovat ve všech jeho slo¾kách, tedy i v té, která je, nebo se zdá být stinná. Pøiznat nedostaèivost pøece neubírá na úctì tomu, kdo nìco vykonal, pro¾il a své ¾ivotní zkušenosti mù¾e pøedat, dokud je èas. Je notoricky známo, ¾e èlovìk, který se usmívá, vzbuzuje pøátelské postoje i druhých, kteøí se na nìho zaènou usmívat taky. Analogicky mù¾eme øíci, ¾e ten, kdo si sám sebe vá¾í a cení, bude také vá¾en a ctìn. Moudrost stáøí by mìla spoèívat v tom, ¾e úctu má a zasluhuje i ten, kdo se øadì èinností u¾ nemù¾e rovnat s tìmi, o jejich¾ úctu stojí. Má-li se situace zmìnit k lepšímu, pak se se svou povìstnou trošku do mlýna musejí pøidat i ti døíve narození, proto¾e není únosná situace, kde se v tak delikátní a významné oblasti, jakou je mravnost, jedná o nich a bez nich, nebo kdy¾ se jednostrannì nabádá ke zmìnì postojù jen jedna strana. Ta silnìjší, ekonomicky produktivní a vládnoucí však musí vzít v ochranu všechny ty døíve narozené, kteøí potøebují pomoc, a kteøí u¾ nejsou schopni podstoupit tento nelehký zápas o mravnost.
Prof. PhDr. RNDr. Helena HAŠKOVCOVÁ, CSc.
Poznámka redakce: Pøedneseno na Ostravských geriatrických dnech