Pøíprava na smrt jako vá¾ný ¾ivotní úkol
Obdr¾el jsem v poslední dobì otázky, které se týkají posledních vìcí èlovìka a rád bych na nì aspoò takto odpovìdìl...
Úvodem nutno uvést, ¾e mnoho odpovìdí lze nalézt v mé knize Co víme o smrti (nakladatelství Epocha 2006, 416 stran), která se a¾ dosud setkává s pøíznivou odezvou, o èem¾ svìdèí recenze v Èeském rozhlase, denním tisku (mj. Marta Švagrová v LN), ale zejména kladné posudky prof. Dr. Heleny Haškovcové z Fakulty sociálních studií UK nebo MUDr. Marie Svatošové, zakladatelky hospicového hnutí v ÈR po vzoru Velké Británie.
V této zemi pracuje moje dlouholetá pøítelkynì (od roku 1945!) Zuzana Poláková, která zprostøedkovala kdysi osobní návštìvu Marie Svatošové v tamních hospicech. Zuzana je zapojena do charitativní èinnosti v ÈR i nadále, jezdí do ÈR, je ve styku s našimi hospicovými zaøízeními a ústavy se sociální a charitativní náplní. Nejménì tøikrát do roka se u nás objeví, rád se s ní v¾dy setkám, její ¾ivotní výpovìï bude obsa¾ena mj. v chystaném Almanachu èeských novináøù, jeho¾ jsem editorem. (Vyjde v osmièkovém jubilejním roce 2008 v nakladatelství Libri). Je to skvìlá ¾ena a ve svém vysokém vìku stále aktivní.
Nyní k otázkám a odpovìdím.
1. Rozdíl mezi smrtí èlovìka a zvíøete je pouze biologický. Avšak i zvíøe cítí svùj konec (za normálních okolností) a oèekává od svého okolí, které s tím musí té¾ poèítat, v jeho posledních chvílích péèi, laskavost, pochopení. Ka¾dý chovatel svého nìmého pøítele by se mìl o tom informovat alespoò u veterinárního lékaøe, jak postupovat, co dìlat, ale existuje ji¾ i odborná literatura. Bolestná a tí¾ivá je ka¾dá ztráta ¾ivota pokud jde o ¾ivého tvora. Ale pøi normálním odchodu ze svìta by nemìla být ani stopa tragedie, ale mìl by být pojímán jako souèást ¾ivota, láskyplné rozlouèení se svìtem, se svými blízkými a pøáteli.
2. Anonymní smrt ve filmech a médiích sni¾uje práh citlivosti ke skuteèné realitì, ¾e smrt se týká všech, ¾e mù¾e pøijít i neèekanì, bez ohledu na vyspìlost medicíny. U nìkterých, zvláštì mladých lidí (vynechávám primitivní jedince) se umocòuje pocit, ¾e nenadálá smrt se týká tìch druhých, kteøí si prostì nedávali pozor, inu “holt“ mìli smùlu. A ti nejvìtší hazardéøi se ¾ivotem si chtìjí sami na sobì dokázat, co všechno vydr¾í a zda pøekonají sami sebe, pøípadnì nìkteré nesmyslné „rekordy“ v adrenalinových sportech. Nejde o obranný mechanizmus, jak to nazýváte, ale podle mne jde v¾dy a jenom o hazard! Co vìdí tito lidé o ¾ivotì? Co vìdí o smrti? Aby se èlovìku dobøe umíralo, musí se nauèit ¾ít, aby dobøe ¾il, musí se nauèit o smrti. A to u¾ od dìtství, od školních let - a¾ dosud je to stále tabuizované téma, ale kolem dìtí umírají lidé, dìti sledují televizi – všude teèe krev. Kdo je pouèuje nebo by mìl pouèit v této otevøené, mnohdy divoké, kruté a nemilosrdné dobì?
3. Pokud mo¾no by se mìli lidé v otázkách smrti a umírání vzdìlávat, nevyhýbat se jim, sna¾it se naopak získat co nejvíce informací o sobì, svých blízkých, tì¾ce nemocných a naopak o lidech š»astných, rozdávajících energii druhým, kteøí hledí do budoucnosti vstøíc bez obav, mají svùj cíl, ideál, k nìmu¾ smìøují. Takových pøíkladù je mnoho, leè málo zveøejòovaných. Ti, kteøí mají ¾ízeò, tak se v¾dy napijí, ale pøivézt kohokoli k pramenu vody, nemá-li ¾ízeò, pít nebude. Tím spíše násilím...
4. Takovou nabídku, abych si pro¾il ještì jeden ¾ivot, bych nebral. Jiná je zále¾itost hodnocení svého ¾ivota, co jsem mìl udìlat jinak, lépe, ale co¾pak je èlovìk u¾ od narození vzdìlaný, moudrý? Pokud jsem získal nìjaké ¾ivotní zkušenosti, dospìl k urèitým názorùm, nemìl bych s nimi odcházet do hrobu. Jsou tu moji potomci, pøátelé a s nimi bych o svých ¾ivotních zkušenostech mìl hovoøit. Uleví se mi, jde o bla¾ený pocit èlovìka, který má témìø ¾ivot za sebou, je sám se sebou vyrovnaný a od ¾ivota nic jiného neèeká, ne¾ právì tu milosrdnou smrt. Víra v posmrtný ¾ivot je také cesta, nikomu tuto víru neupírám, mám humánní cítìní a vychování.
5. Z pøedchozích odpovìdí je zøejmé, ¾e se smrti nebojím. Mám tøi dìti, šest vnouèat a jedno pravnouèe. Vše, co jsem mohl pro nì uèinit bìhem svého ¾ivota, jsem uèinil, a stejnì tak obrácenì – ctím tradièní rodinu, vzájemná setkávání, vzájemnou pomoc zejména v tí¾ivých ¾ivotních situacích. Jsem nábo¾ensky vzdìlán, jsem ovlivnìn uèením TGM – našeho nejvìtšího humanisty a vzdìlance, èlovìka nesmírnì lidského. O smrti toho najdete u nìho velmi mnoho, zejména v souvislosti s jeho spisem o sebevra¾dách.
Rodina, pøíbuzní, škola, uèitelé, spolu¾áci, pøátelé, zamìstnání, práce, spolupracovníci – tam všude je nutné hledat zdroj smyslu ¾ivota a smrti. Jde o dvojjedinný fenomén, na to nelze zapomínat. Rodièe, maminka a tatínek, jsou tìmi, kteøí mají malého tvoreèka, pøivedeného na tento svìt, uchránit pro ¾ivot, vychovat, poskytnout mu mo¾nost vzdìlání a dalšího rùstu – u¾ více ménì bez jejich pomoci.
Vzájemný respekt, tolerance, mravnost, svoboda – to jsou pro mne od prvopoèátkù, kdy¾ jsem zaèal chápat tento svìt a nauèil se „desateru“, pojmy nesmírnì hluboké.
Vá¾ím si svého ¾ivota, proto¾e jsem se sám ocitl v roce 2003 na pokraji ¾ivota a smrti, ranìn mrtvicí a díky Bohu (v tomto pøípadì ztìlesnìném mojí ¾enou, která dokázala ještì vèas zavolat rychlou záchrannou slu¾bu, a také lékaøi, kteøí mùj ¾ivot zachránili) jsem zaèal jakoby znovu ¾ít. Zahloubal jsem se pøi rekonvalescenci do otázek ¾ivota a smrti natolik, ¾e vznikla moje kniha Co víme o smrti. Ještì ne¾ zemøu, pokusím se shromá¾dit co nejvíce poznatkù k tìmto vìèným tématùm. To byla moje idea, zdaøila se a jen si pøeji, aby alespoò tìch 2000 kusù jejich výtiskù se dostalo mezi lidi. Zatím se té kní¾ky prodalo jen 700 kusù podle nakladatele. I to je námìt k pøemýšlení...
Upøímnì a rád jsem odpovídal, nesmírnì si vá¾ím ka¾dého, kdo o tìchto problémech pøemýšlí, tím spíše mladého èlovìka, který má ¾ivot teprve pøed sebou.
Miroslav Sígl
Další èlánky autora:
Sbìratelé MASARYKIAN