Jak jsem pøišel o obláèek - zatím...
Syn mi poøídil krokomìr, jeliko¾ je vychovaný a má starost, abych dodr¾oval procházkový limit pìt kiláskù dennì. Tak mi to pøikázal mùj neurolog. Chùze je teï mým hobby od chvíle, kdy mì v ostravské fakultce zachránili, abych nemusel na obláèek za svojí novináøskou kolegyní a super cérkou Šárkou. Ne ¾e bych se s ní nechtìl setkat, tøeba bychom si spolu zase záfárali do nebeských dolù.
V nemocnièním zajetí jsem mìl jediný cíl; rázovat koleèka a pøitom lekat pacienty na nemocnièních chodbách. Dva kilásky s berlemi, dva bez nich. Invalidní vozík mì dìsil, ani za mìsíc mého belhání jsem se poøádnì nenauèil dát zpáteèku a zasunout se svým vozíèkovým speciálem pøesnì nad záchodovou mísu. A tak jsem s berlemi funìl po schodech, tam a zpátky, abych mohl co nejdøív na WC po svých.
Vypadalo to ale beznadìjnì. Koupíš cedník, teèe, dáš ho opravit, necedí... Cedil jsem mezi zuby, co slovo, to krok. Kdy¾ jsem se ocitl na vrcholu desátého schodu, hekl jsem: Z nejhoršího jsme uvnitø... A pøi pohledu na sliènou rehabilitaèní dívku mì napadlo: Nesvìšuj, tøeba jsi v poøadí... Naøkla mì ze sexismu. Naštìstí jen v ¾ertu; zatlo mi, za harašení jsou u nás vìtší pálky, ne¾ za zdemolování fotbalové Mekky. Asi vìdìla, ¾e s ochrnutou pùlkou tìla mì nezachrání ani vášnivá platonika.
Syn pozoroval mé zoufání a proto ten krokomìr. A tak jsem si pr»atý digi hranolek pøivázal za šòùrku tenisky a vyrazil. Chtìl jsem, jako starý valašský zarputilec, odlo¾it vstup na svùj obláèek na neurèito, alespoò jsem v to doufal. Promiò, Šárko, i kdy¾ vím, ¾e ¾ivot je smrtelná choroba... Ale jednou urèitì dáme øeè o tom, jak ses mi stala inspirací, kdy¾ jsem v jeruzalémské nemocnici Hadassah zaèal psát svùj román Krev pod obojí z oddìlení dialýzy a transplantaèního centra...
A tak tedy kráèím popílkovým jarem a v duchu naordinovaného optimismu se kochám pohledem na blikající poèet krokù na malém digi èíselníku, pøipevnìném na mé noze. Zálibnì si té¾ prohlí¾ím èistotou vonící stìnu zábøe¾ských domù. A nejednou šok; èerstvì do kanárkova omítnutý panelový dùm dostal ošklivý zásah. Ne však granátem, nýbr¾ rukama sprejerù. Dvakrát deset metrù èelní stìny „zdobí“ naprosto nevkusná èerno-rù¾ová mazanice.
V duchu láteøím a lituji nájemníky. Jak dlouho asi spoøili, aby si mohli poøídit milionovou fasádu? A pak pøijde pár primitivù a se zvrhlým gustem vše ponièí. Co s tím? Je nutné vynalo¾it další desetitisíce, aby ta ošklivost zase zmizela. A co s tìmi, kdo ji zpùsobili? Najít je a dát jim výprask, velký biè a malý dvùr, nebo jim useknout ruku...?
Zvýšil bych tresty za nièení veøejného majetku. Pokuta, jako hrom a pìknì hlídaná vìzeòská cela. Po alespoò roèním „odpoèinku“ v ní by si ka¾dý z tìchto mladých neurvalcù uvìdomil, zaè je toho loket. Vlastnì zadní èást tìla. Zavøel bych je mezi vyhladovìlé recidivisty, aby po návratu na svobodu a pøi spatøení sprejového váleèku pocítili bolestivý tlak na análním konci svých prodlou¾ených zad. Jejich ¾u¾láním zmìnìná sexuální orientace by jim dala za vyuèenou, kdy¾ u¾ je sprejové rù¾ové barvy tolik rajcují...
A pøidal bych k nim ještì „hrdinné“ rowdies, jim¾ anonymita v davu dává køídla. Fotbalové stadiony se u nás stávají bojišti. Jedny hoøí, jiným jsou vytrhány sedaèky, demolovány ploty èi pochroumávána tìla policistù a poøadatelù. Co s tím? Ministr vnitra to vidí jednoznaènì; pøedstavenstva fotbalových jsou v podstatì majitelé soukromých podnikù, kteøí si vydìlávají sami na sebe, tak a» se tedy té¾ sami postarají o poøádek v hledištích...
Je v tom však háèek. Zákon o policii jasnì øíká, ¾e policisté musí chránit majetek a ¾ivoty daòových poplatníkù. Copak èlovìk, který jde po ulici a vidí, jak nìkdo nìkoho mlátí, má jít klidnì bez povšimnutí dál, s tím, ¾e povinností ka¾dého jedince je chránit si sám své vlastní zdraví a ¾ivot...?
Øeè byla rovnì¾ o daních. Ka¾dý z nás odvádí danì, bì¾ní obèané i soukromníci, aby si dobøe hovìli nejen poslanci, senátoøi a vláda, ale také policisté. Ti všichni jsou pøece naši zamìstnanci. Co na to zmínìní majitelé klubù, kteøí odvádìjí státu snad nejvyšší danì ze všech. Nemají proto nárok na ochranu svého majetku víc, ne¾ mnozí jiní...?
A co na to trestní zákoník; napadení veøejného èinitele, ublí¾ení na zdraví, obecné ohro¾ení èi škoda na cizím majetku. Trestních èinù jak máku. Do výše pìti tisíc korun jde pouze pøestupek, škoda nad pìt tisíc je ale u¾ trestný èin a za škodu velkého rozsahu je to docela øádná vìzeòská paleta.
Proè však lze udr¾et poøádek na stadionech jinde ve svìtì, jenom ne ve vlastech èesko-moravsko-slezských? Na stadionu v Birminghamu jsem se divil; místo vysokých kovových plotù a speciálních drátìných klecí nebylo nic, jenom sedadla hledištì, konèící pár metrù od hrací plochy. A nikdo nevytrhával sedaèky, nezapaloval stadiony, nevbíhal na plochu, neházel hoøící petardy a nikoho nemlátil a neohro¾oval na ¾ivotì.
Kouzla a èáry? Staèil kamerový systém, všechny výtr¾níky odhalit, pokutovat, zavøít a zakázat jim pøístup na stadiony.
Je jaro, chystám se znovu obout své mílové boty s krokomìrem a vydat se na další štreku. Syn mì láká na Baník. Slezská prý zase válí. Baníèku, my tì nikdy neopustíme... Rád bych šel, jen nevím, jestli si se¾enu helmu a neprùstøelnou ohnivzdornou vestu. Jeden nikdy neví...
Šarko, promiò, ale na ten obláèek za tebou bych fakt ještì nechtìl. Ale dr¾ mi místo u svého plechového stolu... Jo, a u¾ rok nekouøím...
