Naše støedohorské výlety zaèínáme tuto sobotu na moje pøání pod Lovošem. Mo¾ná, ¾e nìkdo øekne, tam chodíš poøád, v¾dy» je to stejné. Mýlil by se. Jaro mìní krajinu den ode dne. Je to malíø, který rozmalovává její obraz do mnoha tónù barev, nešetøí ¾lutí, zelení, ani modøí, tu a tam vlo¾í do korun rašících a kvetoucích stromù i karmín. Pøijï dnes a pøijï na stejné místo za týden…
Pohled z vlaku nedává moc nadìje na pìkné poèasí. Modrá obloha s kumuly nejasnými, jakoby rozmazanými "štìtcem" na západní stranì se nakonec ztrácí v hustém oparu, z nìho¾ vykukuje Øíp a stejnì i støedohorské kopce, v nich¾ je teï trochu melancholie.
Naše dùvìrnì známá cesta na jihozápadní stranì úpatí Lovoše nás zavede do lesa. Z levé strany je lemována èedièovými zídkami, je¾ kdysi dávno lemovaly a ohranièovaly zdejší sady, jejich¾ dokladem jsou tu a tam staré ovocné stromy, zejména tøešnì, jinak vše obrùstá keøi, které raší pìknì rùznobarevnì, podle druhu. Nejvíce nás zaujala teplomilná kalina tušalaj, její¾ mlaïouèké šedozelenavé plstnaté listy zatím slo¾ené "do harmoniky" se pomalu rozevírají proti sobì a odkrývají malièký zelenavý okolík budoucího kvìtu - radost pohledìt! Tento zajímavý teplomilný keø, bì¾ný v oblastech Støedozemního moøe si oblíbil i výslunná místa v Èeském støedohoøí. A ¾e se mu tu zalíbilo, o tom svìdèí jeho hojný výskyt .
Obzor za námi skýtá nádherný pohled na celé panoráma Milešovského støedohoøí s jeho strmými homolemi - Ovèínem, Borèem, Sutomským vrchem, Solanskou a Lipskou horou, dalšími kopeèky a Milešovkou, která své postavení královny Støedohoøí nezapøe a po jejím boku Kleteèná. Radost z tohoto úchvatného pohledu nám kazí zdánlivá malièkost - zara¾ené
èervenobílé kolíky v poli pod Lovošem, které u¾ nikdo nikdy neoseje. Èervenobílé, zatím ještì neškodné kolíky vedou dvìma øadami pøímoèaøe podél Lovoše do Oparenského údolí a dál…
Pøijde den, kdy se do zemì zaboøí první rypadla a jednou tu místo zpìvu ptákù bude znít drsná hudba kamionù. Kolíky tu symbolizují vlajky vítìzných dobyvatelù zasazené do zákonem chránìného území.
Na západì se zlovìstnì zatáhlo, ale Milešovku je vidìt celou. Naši pøedkové pøedpovídali podle mrakù kolem Milešovky poèasí. Vrchol hory schovaný v mraku byl pøedzvìstí deštì, ale kdy¾ byly v mracích ostatní kopce a Milešovku bylo vidìt celou, nepršelo. Uvidíme, co nás èeká.
Na okraji listnatého lesa nás vítají rozkvetlé jaterníky podléšky, velmi sytì modøe zbarvené a bílé sasanky hajní. Zaujmou nás ostrùvky rostlinek, jejich¾ rù¾ice listù vyrùstá nìkolik cm nad zemí a z ní vykukují celkem nenápadné bílé drobné kvítky. Dodateènì zjistím z atlasu název rostliny - je to ba¾anka lesní (Mercurialis perennis). Objevujeme další ni¾ší rostlinku s bílými kvìty pøipomínajícími jetel. Tu jsem ale ve svém atlase nenašla.
Šedoèerné, tu a tam pórovité kamení s povlaky zelenavých, ale místy i rezavých lišejníkù nás vìrnì doprovází i lesem a nìkde dokonce i z obou stran cesty. Má své zvláštní kouzlo a já se ve své pøedstavivosti vracím o nìjakou desítku milionù zpìt, kdy se tato krajina rodila. Na vlhèích místech se usadil na kamenech mech, vytváøející huòaté polštáøe. I tady bývaly kdysi sady. Ka¾dého kamene v zídce se dotkly lidské ruce. Kameny by mohly vyprávìt o ¾ivotì lidí a jejich tì¾ké práci. Lesem prosvitlo slunce a ozáøilo vrchol Lovoše i jeho skalnatý ji¾ní svah. Nádherný pohled!
Naše cesta konèí u osamìlého zde stojícího domku. Chvíli se posadíme na lavièce, která se nám tu nabízí. Sluníèko svítí, ale profukuje studený vítr. Korunami stromù na jihovýchodì prosvítá nebo spíše "protemòuje" mrak, který nám vyhro¾oval deštìm. Minul nás, tak¾e pøedpovìï podle Milešovky se plnila. Pøed námi je u¾ návrat s krásnými a hlubokými dojmy z výletu do mého milovaného Støedohoøí.