„Tak nám zabili zeleò u domu!“ mohla bych volnì parafrázovat proslulou vìtu, jí¾ zaèínají Osudy dobrého vojáka Švejka. A mìla bych bohu¾el pravdu.
Tam, kde ještì vèera rostla borovièka, vysoký smrk a skoro stejnì vysoká túje, v jejím¾ stínu se ponìkud krèila její slabší sestøièka, zùstaly dnes jen nevzhledné paøízky. Jejich øez však ukázal, ¾e všechny døeviny byly naprosto zdravé… Pokácením této vìènì zelené ozdoby se odhalil celý východní roh našeho panelového domu, který pro svou délku a ne právì reprezentativní vzhled nese u¾ dobrých pìtatøicet let málo lichotivou pøezdívku „kravín“. Ano, je pravda, ¾e ten, kdo pøed více jako tøiceti lety zasadil všechny stromky, zapomnìl na to, ¾e za pár desítek rokù bude ka¾dý z nich potøebovat k ¾ivotu mnohem více prostoru, ne¾ kolik jim poskytl pøi jejich výsadbì, a proto si kupøíkladu obì túje a smrk vzájemnì pøeká¾ely. Také je pravda, ¾e urostlý smrk se vyšplhal a¾ do výšky ètvrtého patra a obyvatelé bytù, jejich¾ okna smrk stínil, si stì¾ovali na pøílišné šero v pøíslušné místnosti bytu. Poslední kapièka, která o osudu nebohých stromù rozhodla, bylo namontování osvìtlení chodby a schodištì. Toto osvìtlení se toti¾ zapínalo automaticky, kdy¾ kdokoliv vstoupil do zorného pole èidla- ovšem a¾ tehdy, kdy¾ bylo pøíslušné šero. No a díky stromùm nastalo to šero o nìco døíve… A tak se pøed èasem sešla valná hromada nájemníkù, kteøí se usnesli, ¾e nejvíce vadí smrk a malá tújka ¾e se zbyteènì tísní, tudí¾ po¾ádáme o jejich vykácení. Jak se usnesli, tak uèinili. Asi pøed týdnem jsme zaznamenali, ¾e inkriminované stromy jsou fotografovány ze všech stran pracovnicí mìstského úøadu – jako by se jednalo o kandidáty na Oskara. Budi¾! Se ztrátou smrku coby nevhodné clony jsme se smíøili, a tak nás pohyb kolem našeho domu nijak neznepokojil.
Vèera jsem hned ráno odjela do mìsta na nákupy. Kdy¾ jsem se po poledni vrátila, nevìøila jsem svým oèím. Nejprve mi jen cosi neurèitého vadilo, kdy¾ jsem se blí¾ila k domovu. Jako by mi nìco pøed naším domem chybìlo… Teprve a¾ jsem se ocitla pøed naším vchodem a po levé ruce uvidìla jen kousek udusané pùdy pokryté zbytkem pilin kolem ètyø smutných paøízkù, pochopila jsem. Ortel smrti byl vykonán! Ne však pouze na dvou „odsouzených“ stromcích, ale za své vzala všechna zeleò vlevo od vchodu do domu. Napravo ještì roste vysoká túje, do její¾ koruny se v¾dy ráda dívám, kdy¾ ráno sedím v kuchyni u stolu a snídám. Na jedno z „pater“ vìtví si zvykly létat dvì hrdlièky. Snad je to man¾elský pár, nevím. Ale jeden èas pøilétala jen jedna hrdlièka. Celé hodiny se choulila u kmene stromu èi se procházela po svém patøe a do okolí se neslo její teskné volání : „Joséééfkùùù! Joséééfkùùù!“ A¾ jednoho krásného dne se „Joséfek“ vrátil a od té doby mi pøi snídani èasto pøešlapují na vìtvi pøímo proti oknu hned dva spoleèníci. Ale i o tuto oblíbenou podívanou brzy pøijdu, proto¾e motorové pily se prý co nevidìt zahryznou i do kmenù stromù, které rostou od vchodu napravo…
Øíkají tomu „revitalizace sídlištì“. Na místì vykácených starých stromù prý vysází novou zeleò… Pøijdeme tedy nepochybnì i o nádherné vzrostlé bøízy na druhé stranì našeho domu. Ano, vysázejí novou zeleò! Ale nikdo z tìch, kdo vydávají pøíkazy sídlištì najednou na povel „oholit“, si zøejmì neuvìdomuje, jak dlouho roste takový strom do výšky, která zaruèuje aspoò trochu stínu v rozpálených letních dnech, jak dlouho trvá, ne¾ se pár vìtvièek mladého stromeèku zmìní v košatou korunu, je¾ potìší naše oko… Jedno však vím jistì: ne¾ k tomu dojde, já u¾ tady urèitì nebudu. A tìch ztracených stromù mi je moc líto! Copak neexistuje zpùsob výsadby, který by dovedl staré stromy nahrazovat novými postupnì? Na jaro a léto se u¾ netìším. Na jaøe se u našeho domu nic nezazelená a ptáci se se svou písnièkou nebudou mít kam posadit.A v létì? Budeme se dívat na pøedèasnì ze¾loutlý trávník spálený paprsky slunce, jim¾ nebude ještì hezkých pár rokù nic stát v cestì.A trochu milosrdného stínu v bytech budou muset obstarat sta¾ené ¾aluzie…
