Ogasawara
Pod tímto názvem lze nalézt na mapì nìkolik ostrùvkù v Tichém oceánu. Nìkdy jsou
také oznaèovány jako Boninské ostrovy, ale i dva názvy zatím nemìní nic na okolnosti, ¾e jsou témìø neznámé. Není divu, snad s výjimkou informací o váleèných bojích mezi USA a Japonskem na skolonku druhé svìtové války se o nich nepíše. Mimochodem, pøi tìch bojích byl právì zde sestøelen bývalý prezident USA G.W. Bush starší.
Ostrovy, z nich¾ je osídlený Èièid¾ima (a øekne-li se Ogasawara myslí se právì on) patøí Japonsku, jsou asi jeden tisíc kilometrù od Tokia, ke kterému patøí té¾ administrativnì.
Tokijèanù, kteøí alespoò jednou navštíví tento okres svého mìsta je však minimum a ostatních Japoncù ještì ménì. Dùvod je prostý, Ogasawara by» patøí k Tokiu je mnohem dále ne¾ Australie, Nový Zéland a nato¾ jiné asijské zemì z hlediska èasové nároènosti cesty. A komfort cestování na Ogasawaru je také nesrovnatelný s pohodlím køesel a servisem v letadle. Na Ogasawaru je mo¾né se dopravit pouze lodí, která je kombinací dopravní lodi s nákladní a trvá to skoro dva dny.
Výsledkem této reality v uspìchaném svìtì je minimum návštìvníkù, výskyt Japoncù, kteøí nebydlí na ostrovì je stále zvláštností a proto se ostrované na tyto Japonce dívají jako na lidi od nich odlišné a pokud návštìvník navíc není Japonec, tak je pro nì témìø exot, zejména pro dìti. Uvedenou poznámku však musím doplnit tím, ¾e ke všem návštìvníkùm se ostrované chovají velmi pøátelsky, se snahou pomoci a ukázat svùj ostrov v tom nejlepším svìtle.Proto nikdo, kdo podstoupí cestu lodí na ostrov nemù¾e být návštìvou zklamán, naopak.
Pozornost místních zaèíná ještì pøed tím, ne¾ vystoupíte z lodi. Kdy¾ se loï pøiblí¾í k Ogasawaøe vyplují ji naproti lodièky rybáøù a majitelù penzionù, ozdobené lampiony a za zvukù reprodukované hudby ji doprovodí a¾ k zakotvení. Stejnì zaèal i náš pobyt, po výstupu z lodi se nás ujal pan Tanaka u kterého jsme mìli rezervované ubytování.
Mìl rodinný domek, kde byly dva pokoje pro hosty a k dispozici prostorná kuchynì. Pøed pokoji byla terasa a zahrádka, na které stromy s plody papay. Pan Tanaka byl správný mu¾ pøírody, ve svých tøiceti letech opustil Tokio a dal pøednost ¾ivotu v pøírodì a na moøi. Kdy¾ nám pozdìji pøedvedl jak tomu moøi rozumí, pochopil jsem, ¾e se rozhodl dobøe a nedovedl jsem si pøedstavit, ¾e by jinde mohl být š»astnìjší.
Moøe kolem ostrova je prùzraènì èisté, teplé, nejsou zde plá¾e, ale kouzelné bøehy, èi jak popsat okolnost, ¾e u moøe jsou stromy, kde najdete stín, pohodlný a bezpeèný vstup do moøe a skoro ¾ádné lidi. V moøi jsou všude vidìt ryby. Zdálo se nám, ¾e nejvíce ryb se nalézá u malého mola a proto poté, co jsme se vybavili jednoduchými rybáøskými pruty jsme se právì zde pokusili je chytat. Zatím co já jsem se bál, aby se mi na háèek nezakousla nìkterá z okolo plavoucích ¾elvièek a ¾elv, zaèala man¾elka køièet, ¾e chytla ¾raloka. Skuteènì to vypadalo jako ¾ralok, alespoò do té doby, ne¾ to vytrhlo man¾elce prut z ruky a uplavalo. S rybami byli nejúspìšnìjší synové, vytahovali jednu za druhou.
Usoudil jsem, ¾e budou dobré veèer k pøípravì na pánvi, a aby tudí¾ nelekly, zaèal jsem je zabíjet úderem do hlavy a to kamenem, nebo» kladívko pou¾ívané doma na vánoèního kapra jsem zde nemìl. Byl jsem do toho tak zabraný, ¾e jsem si a¾ po chvíli všiml s jakým ú¾asem mì pozorují místí kluci. Ty zvídavé a pøekvapivé pohledy nelze zapomenout. Vsadil bych se, ¾e veèer referovali rodièùm, ¾e vidìli ètyøi gaid¾iny (cizince) z nich¾ ti dva mladší byli navíc onad¾ides (stejní), urèitì to museli být wtago (dvojèata), a ti gaid¾ini s rybami dìlali zembu wakarimasen (zcela nepochopitelné ) vìci. Jak jsem pozdìji vidìl, oni chycené ryby prostì polo¾í do chladících tašek, kde je dole vrstva ledu.
Ty ryby však byly dobré, i kdy¾ s tìmi, které jsme pozdìji chytili s panem Tanakou se to srovnat nedalo. Vzal nás na moøe ve svém èlunu a øekl, uká¾u vám velryby, a tak se i stalo. Ano, vidìli jsme velrybu na ménì ne¾ sto metrù od èlunu, pak nás vezl jak on øekl do akvária, a v tom místì oceánu, kdy¾ jsme opustili èlun a plavali, tak všude kolem bylo tolik barevných ryb jako v akváriu. Kdy¾ nás takto vozil, v¾dy jel rovnì, pak zatoèil o devadesát stupòù a pokraèoval. Nechápavì jsem na nìj hledìl, proè jezdí takto. Vysvìtlil mi, ¾e v oceánu, alespoò u Ogasawary jsou silnice. A skuteènì i já jsem poté vidìl takové zvláštní èeøení vody - ty jeho silnice. Kdybych však øídil èlun mìl bych s rozpoznáním tìch silnic asi potí¾e a ka¾dou chvíli bych byl mimo - v oceánském pøíkopu.
Také nás dovezl na lov ryb "do ruky" pøesnìji - pøi plavání jsem vyhlédnuté rybì ukázal v dlani kousek ryby – návnadu, ve které však byl háèek. Ryba se tím chytila, poté jsem uvolnil asi jeden metr dlouhý vlasec, který jsem mìl pøivázaný k ruce a úkolem bylo s takto chycenou rybou pøiplavat k èlunu.
Do té doby jsem si myslel, ¾e umím plavat, ale ta ryba, pøesto¾e s jednou ploutví a ještì uzdièkou v tlamì mì pøedvedla, ¾e pøes pøevahu ètyø ploutví a volných úst, o váhovém rozdílu vùbec nemluvì, to mé plavání tak slavné není. Dalo mi to hodnì práce s ní doplavat k èlunu, ona toti¾ potvùrka plavala celou tu dobu opaèným smìrem. Byla nejen dobrý plavec, ale veèer jako sashimi (syrové ryby) byla pøímo vynikající.
Ještì bych mìl asi popsat jak mì pan Tanaka v praxi vyvrátil mùj dosavadní názor, ¾e oznaèení tichý blázen pro rybáøe je odvozeno od toho, ¾e pøi chytání ryb je tøeba ticho. On spustil volnì dvì lanka za jedoucím èlunem, na konci návnady, a zrychloval jízdu. Právì v momentì, kdy èlun nabral nejvìtší obrátky, kdy dìlal nejvìtší bengál jsme chytili ty nejvìtší kousky krásných ryb. Tak¾e v Tichém oceánu jak názvem, tak realitou se pøi chytání ryb dìlá bengál a u Vltavy èi Sázavy v zádech s rachotícími vlaky se vy¾aduje klid. Tak¾e ¾ádní tiší blázni, popletové to jsou ti rybáøi.
Terén na Ogasawaøe je kopcovitý, a aby ta krása zelených kopcù a modrého moøe byla ještì zajímavìjší, tak po tìch kopcích je mo¾né vidìt pobíhat divoké kozy, potomky koz, které se zatoulaly chovatelùm a zdivoèily a to moøe pro vìtší krásu je plné barevných korálù.
Aby ostrované napravili okolnost, ¾e z koz, pùvodnì chovaných v ohradách jsou nyní volnì ¾ijící tvorové, tak naopak odchytli tvory volnì ¾ijící, ¾elvy a postavili pro nì bazény, kde je chovají. Chovají zde ¾elvy, které po dosa¾ení urèité váhy absolvují jednu cestu lodí do Tokia, aby zde skonèily v restauracích.
To ostrované absolvují ka¾doroènì minimálnì dvì cesty do Tokia, které mají zdarma jako obèané metropole. Tyto cesty absolvují relativnì nepohodlnou lodí, která jako¾to jediná mo¾nost spojení je podle mého názoru nikoli handicap, ale pro Ogasawaru ohromný dar, dar díky kterému je zde nedotèená pøíroda a moøe, pøesto¾e je to tak blízko ohromné metropoli.
Jaroslav Petøík
