Èili, co všechno je mo¾né najít na internetu. Tento starý šlechtický rod pochází z ji¾ních Tyrol a v Èechách jsou Hildprantové usazeni od poèátku 17. století. Z jedné vìtve rodu, která nese jméno Aldobrandini a která se zabydlela v Itálii, pocházel pape¾ Klement VII.
Hildprantové dostali tak zvaný èeský inkolát v roce 1793 a od roku 1756 byli ve stavu svobodných pánù Království Èeského. To znamená, ¾e byli uznáni za èeskou šlechtu.
Z celé zajímavé øady Hildprantù je František Hildprant (1771 – 1843) pro nás dùle¾itý tím, ¾e byl spoluzakladatelem Národního muzea v Praze. A potom Robert Hildprant (1824 – 1889), jeho¾ vychovatelem byl v letech 1840 - 1844 Antonín Josef Vaòátko, pozdìjší knihovník Národního muzea v Praze. Robert byl absolventem èeské univerzity, úèastníkem Slovanského sjezdu v roce 1848, bojoval na pra¾ských barikádách, stal se velitelem blatenské národní gardy. Hlásil se k èeskému programu státoprávnímu. Byl èlenem panské snìmovny øíšské rady ve Vídni, prvním starostou zastupitelského okresu blatenského, zakladatelem Krajského hospodáøského spolku a rolnické školy v Písku.
Pak je z té dlouhé øady zajímavý Ferdinand Karel Hildprant, ( 1863 – 1936 ) c.k. komoøí, zemský poslanec, pøedseda a zakladatel mnoha u¾iteèných spolkù na Blatensku, pøedseda odboru Národní jednoty a èestný obèan mìsta Blatné. Byl literárnì èinný, napsal nìkolik knih vzpomínek ze svého ¾ivota, loveckých pøíbìhù a také vzpomínky politické. Mìl šest dìtí, dvì dcery a ètyøi syny. Jedna z jeho dcer, Karolina, byla malíøka.
Syn Robert Hildprant ( 1893 – 1974 ) utekl v roce 1938 do velké Británie a bojoval v anglické armádì proti Nìmcùm .
Zajímavý je bratr Karel Hildprant (1894 – 1975 ) který byl akademický malíø, spisovatel a dramatik. V roce 1919 se o¾enil s Marií Daubkovou z Oseka (z té rodiny rytíøù Daubkù, kam se pøivdala zpìvaèka Jarmila Novotná) Zemøel bezdìtný ve Škvoøeticích. Také další syn, Jindøich byl umìlec, akademický sochaø, který se soustøedil na portrétní tvorbu. Jinak byl velký sportovec, skaut a èlen fotbalového klubu AFK Blatná. Po roce 1968 emigroval a zemøel v Mnichovì. Nebyl nikdy ¾enatý.
Ètvrtý Ferdinandùv syn, Bedøich Hildprant (1902 – 1981) byl posledním majitelem blatenského zámku a velkostatku. V roce 1937 se o¾enil s Kornélií Veverkovou z Dolní Lukavice, s ní¾ mìl dvì dcery, Josefinu a Janu. Po konfiskaci majetku v letech 1948 – 1952 smìl nakonec, na osobní pøímluvu císaøe Haile Selasssie I, který byl v prosinci roku 1959 na oficiální návštìvì v Èeskoslovensku – s man¾elkou a dcerou Janou legálnì opustit Èeskoslovensko a emigrovat do Etiopie. Po roce 1975 ¾il na Majorce a v Nìmecku. Zemøel v Gautingu u Mnichova. Dcera Josefina, která se mezitím v roce 1956 provdala za MUDr. Jana Èapka a v roce 1960 se jim narodil syn, s nimi kvùli man¾elovi neemigrovala a zùstala v Èeskoslovensku. Zemi opustila teprve v roce 1971. Po roce 1989 se i se synem vrátila a je spolu s matkou a sestrou spolumajitelkou blatenského zámku.
Jana Hildprantová – Germenisová (nar. 1947) ¾ila od roku 1960 s rodièi v Etiopii. Roku 1970 se provdala za Spiridona Germenise. V roce 1981 se jim narodil syn Filip. Roku 1990 se s man¾elem a synem vrátila do Èeskoslovenska.
A teï ještì musím „se svou troškou do mlýna“. Jako holèièka jsem za války bydlela s babièkou v Bìlèicích, v malém mìsteèku blízko Blatné. Není to jen tak obyèejné mìsteèko, je prastaré, s dlouhou historií. Pøesto¾e pùsobí spíš dojmem vesnice, je mìstem u¾ od roku 1556. Románský kostel Sv. Petra a Pavla pochází dokonce asi ze 13. století. Jeho vì¾, bývalá zvonice, která stojí samostatnì, je 39 metrù vysoká. Ale nejzajímavìjší je kostelní klenba, jedineèná práce z drobných cihel, tak zvaná „sklípková diamantová klenba“. Spoèívá na jediném šestibokém kamenném sloupu uprostøed kostelní lodi.
Je to místo, kde se narodil básník „zemì zamyšlené“ Ladislav Stehlík. V Bìlèicích chodil také nìjakou dobu do školy Mikoláš Aleš, pìknì pìšky, z Alšova mlýna v Závišínì.
Mívala jsem tehdy za války v Bìlèicích vychovatelku, tedy „sleènu k dìtem“, Bo¾enku, která byla dcerou lovèího blatenských Hildprantù. Všichni pøíslušníci tohoto rodu byli odedávna vášniví lovci, stejnì tak jako Bo¾enèin otec, o kterém se øíkalo, ¾e byl hrabìtem povýšen na lovèího, proto¾e byl obávaný pytlák. Asi to byla pomluva.
Skuteèností je, ¾e díky Bo¾enèinu tatínkovi jsme mívali za války èasto zajíce i jinou zvìøinu. A krásné ryby z Hildprantovských rybníkù. Ne kradené, dostával je za své slu¾by a rozdával dál. Proto¾e ostatní vesnièané pøíliš na zvìøinu nebyli, mìli jsme se dobøe my s babièkou. Také jsme s Bo¾enkou chodívaly do zámku a pily èokoládu èi èaj z krásných porcelánových hrníèkù. Jeden, s krásnou, ruènì malovanou planou rù¾ièkou, který se mi tehdy moc líbil, jsem od paní hrabìnky dostala. Kde je mu asi konec…
To se u¾ asi nedovím. Ale dùle¾itìjší je, ¾e jsem po roce 1989 zase našla mojí milou Bo¾enku, ¾ivou a zdravou. Dlouhá léta byla uèitelkou, uèila v Praze na støední škole. Teï bydlí docela sama v domeèku po rodièích v Bìlèicích. Navštìvuje zase paní hrabìnku na Blatenském zámku, lépe øeèeno v krásném renesanèním domku v zámeckém parku, kde hrabìnka Hildprantová teï bydlí. Poka¾dé, kdy¾ jedeme do Èech, sejdeme se také s Bo¾enkou a vzpomínáme na staré èasy.