Donedávna jsem mìl témìø všechno, co správný dùchodce mít má a o èem si aspirující penzista nechává jen zdát: celkovì sešlou tìlesnou schránku, pár zbývajících vlasù módnì uèesaných na tak zvanou pøehazovaèku, chrup z umìlé hmoty, su¾ující nemoce, pocintaný odìv vèetnì finanèních potí¾í a èastého hladu, který jsem zahánìl po¾íváním lahodného obsahu konzerv urèených pro mého oblíbeného psíka Bafínka. ®enino odepøení èastých návrhù o utu¾ení man¾elství jsem uvítal s neutuchající radostí mylnì se domnívaje, ¾e jsem koneènì nalezl ¾ivotní štìstí penzisty. Ale...
Pøiznám se bez zardìní, ¾e se naplnila slova ¾eny Máni, která mì po mnoho let pøesvìdèovala, ¾e nemám nikdy nièeho dost, a ¾e nejsem s nièím spokojen. Zjistil jsem toti¾, ¾e pøes všechny slasti dùchodce, o kterých jsem se právì zmínil, mnì v ¾ivotì chybìla vìc snad nejdùle¾itìjší. Do minulého roku jsem nebyl hrdým majitelem vnouèat, a tudí¾ jsem nebyl doopravdickým dìdeèkem i pøes to, ¾e jsem si vyslou¾il pøezdívku “dìdek”. A tak jsem si umínil, ¾e se dìdeèkem co mo¾ná nejdøíve stát musím a tím šmahem dosáhnu vrcholu štìstí v ¾ivotì penzisty.
Moje strategie, spoèívající v neustálém huèení do dcerky, kdy u¾ koneènì pøivede na svìt potomka, spojené s hrozbou, ¾e ne¾ se rozhoupe budu u¾ pod drnem, koneènì zapracovala. A tak kdy¾ mnì jednoho nezapomenutelného dne radostnì oznámila, ¾e nìjakým záhadným zpùsobem otìhotnìla, zajíkl jsem se emocemi a roztøepeným rukávem jsem utøel utroušenou slzu radosti.
Po celých devìt mìsícù jsem se pak horeènì dával do pucu, abych svým zjevem dì»átko náhodou neodpudil a abych, co mo¾ná nejdøíve po jeho narození, na nìj kladnì zapùsobil. Zkrátka a dobøe, aby mì mìlo rádo hnedlinka od narození. Nejenom, ¾e jsem zaèal po¾ívat jenom zdravá jídla jako boby a luštìniny, ale pøed spaním jsem si vymìòoval vodu ve sklenièce, uchovávající pøes noc mùj chrup, který jsem si pak ráno horlivì èistil, kloktal jsem si vodou Odol, abych mìl svì¾í dech, zaèal jsem si pravidelnì støíhat nehty, holit se a vùbec jsem zaèal o sebe všeobecnì dbát a peèovat. ®ena Máòa, kterou stáøí tak výraznì nepoznamenalo, pøestala vìøit, ¾e jsem normální, kdy¾ jsem zaèal chodit do místní tìlocvièny, pøestal pít pivo a chovat se neslušnì v její pøítomnosti. A tak jsem byl za dobu devíti mìsícù k nepoznání a pøipraven na svìt uvítat svoje první vnouèe.
Dlouho oèekávané štìstí se dostavilo v únoru minulého roku, kdy¾ mnì byla za šíleného øevu pøedstavena zbrusu nová vnuèka, pøipomínající spíše scvrklou za¾loutlou housku, nad kterou se všichni, ale všichni návštìvníci porodnice mohli rozplynout. S rozpakem a notnou dávkou strachu, aby mnì nìco tak køehkého, jako èerstvì vylíhlá vnuèka, nevypadlo z rukou, jsem ji vzal do náruèe a skrz nezastíraný proud slz jsem zaèal blábolit nìco, co blábolím ještì dodnes, tedy sedmnáct mìsícù po jejím narození: ”Tititi, »u»u»u, ninini, òuòuòu”.
Má nì¾ná slovíèka mìla neuvìøitelný dopad. Novorozenì pøestalo jeèet.
“Oh, podívejte se na dìdeèka, jak to s malou umí,” obdivnì a øekl bych, ¾e i krapátko závistivì se rozlehlo z úst ¾en a matek, jejich¾ neustálé houpání vnuèku dohánìlo k šílenství. Matka otce mnì z nìjakého dùvodu v té chvíli poklidnì spícího andílka vyrvala z náruèí, co¾ nemìla dìlat, proto¾e její miminkované “tititi, »u»u»u, ninini, òuòuòu”, opakované s anglickým pøízvukem, udìlalo z andílka ïáblíka, který zrudnul takovým zpùsobem, ¾e jsem se polekal, aby se náhodou nìco zlého nepøihodilo a zaèal tak jeèet, ¾e se náhle v pokoji objevila naškrobená sestra, která nám bez obalu øekla, ¾e místo drá¾dìní novorozenìte bychom radìji mìli zkontrolovat její plenky. Ty byly samozøejmì plné ¾luté hoøèice nebo alespoò nìèeho, co hoøèici silnì pøipomínalo. Pak se krmilo, a já jako dìda jsem u toho nechtìl být, proto¾e jsem se hanbil.
Ten veèer jsem dlouho nemohl usnout. Pøemýšlel jsem o ¾ivotì jako takovém, o nové fázi ¾ivota mého, penzijního, zrovna tak jako o nastávajících starostech novopeèených rodièù. Ale srdce mnì bušilo štìstím, ¾e jsem se do¾il narození tak jemného stvoøení jako je naše vnuèka.
Netrvalo dlouho a stal se ze mne dìdeèek posedlý láskou k vnuèce. Posedlá se stala i ¾ena Máòa, ve které se probudily mateøské pudy. Naše konverzace se témìø výhradnì toèí kolem toho, jak asi holèièka roste, jak krásní, co asi právì v tuto chvíli dìlá a vùbec vnuèèin ¾ivot se stal ¾ivotem naším.
V restauraci, kam jsem zase zaèal obèas docházet na obèerstvení, stáèím rozmluvu na to, jak mám rozkošnou vnuèku a pøipadá mnì, ¾e dìdky, se kterými na pivo chodím, moje vyprávìní zrovna nebaví, proto¾e je vytrhuje od diskuse o fotbalu èi kriketu.
Místo nahatých køehotinek známým emailuji foteèky vnuèky s pojednáním, aby si uvìdomili, jak je roztomilá. Byt máme polepený stovkami fotografií dokumentujících její první den ¾ivota a¾ do teï. Návštìvy obla¾ujeme promítáním filmù, kde milovaná vnuèka vytváøí hlavní roli, a teprve po tøech hodinách, kdy se nám zdá, ¾e návštìva upadá do hlubokého spánku, od videí opouštíme, abychom prohovoøili jakou mìla vnuèka vèera stolici a jaký udìlala pokrok, proto¾e si pøestala matlat jídlo po celém oblièejíèku a strkat prstíèky do nosánku.
Nadšenì si s návštìvou pøipijeme na vnuèèin první zoubek, pøièem¾ se nám zdá, ¾e to je nìco, co se líbí i návštìvì. ®ena Máòa lidem s neutuchající nìhou vykládá, jak si vnuèka v¾dycky zdárnì po jídle øíhne, ublinkne a usne. A já u¾ se dávno pøestal ošívat, proto¾e vím, ¾e to tak má být. Jenom mì dodnes udivuje, proè se lidé rozplývají nad tím, kdy¾ si vnuèka strašlivì pšoukne.
“Oh, good girl, did you do a little farty? That’s good, love” ("No jo, vidíš, ty moje malá hodná holèièko, jak jsi si krásnì pšoukla".) Tak to má být, to jsi mnì udìlala náramnou radost." chválí maminka dcerušku za ú¾asnou øachu, po které zaène chøadnout kvìtena, ránu, za kterou by se ani dospìlej chlap nemusel stydìt, ale kterou nicménì neoèekáváte od tak køehouèké holèièky, jako je vaše vnuèka.
A tak se dì»átko za všechno chválí, zvláštì, kdy¾ do noèníèku udìlá bobek, poøád se mu nakupují vìci, které vùbec nepotøebuje, èlovìk zakopává o hraèky a plenky, klou¾e po rozlitém mlíèku a s nadšením uvítá první nesmìlé krùèky. A vadí vám pramálo, kdy¾ vám vnuèka s urputným výrazem ve tváøi nièí vaše cenné staro¾itnosti a rozkouše perské koberce. Nemusím zdùrazòovat, ¾e zjihnete, kdy¾ jako vùbec první slùveèko vnuèka zaštìbetá: ”Dìda” a jdete do kolen, kdy¾ k vám pøibìhne s otevøenou náruèí, obejme vás, dá vám sladkou pusinku a pøitom vás pošimrá vlásky na tváøi.
A to jsou zá¾itky, které vás uèiní stoprocentnì š»astným penzistou, kdy zapomenete na vrásky, neduhy a na to, ¾e vám neberou ryby a hrajete mizernì golf. Proto¾e, vìøte, není nad to mít nìkoho rád a vìdìt, ¾e nìkdo má rád vás.
Donedávna jsem mìl témìø všechno, co správný dùchodce mít má a o èem si aspirující penzista nechává jen zdát: celkovì sešlou tìlesnou schránku, pár zbývajících vlasù módnì uèesaných na tak zvanou pøehazovaèku, chrup z umìlé hmoty, su¾ující nemoce, pocintaný odìv vèetnì finanèních potí¾í a èastého hladu, který jsem zahánìl po¾íváním lahodného obsahu konzerv urèených pro mého oblíbeného psíka Bafínka. ®enino odepøení èastých návrhù o utu¾ení man¾elství jsem uvítal s neutuchající radostí mylnì se domnívaje, ¾e jsem koneènì nalezl ¾ivotní štìstí penzisty. Ale...