Opuštìný man¾el
Svìtácké støípky smyslného seniora
Stalo se vám také nìkdy, ¾e vás po ètyøiceti letech více-ménì uspokojivého man¾elství z èista jasna opustila man¾elka?
®e man¾elé opouštìjí své dru¾ky dnes a dennì je všeobecnì známo. Ve
vìtšinì pøípadù si man¾elka však oddechne, ¾e se koneènì zbavila pupkatého pøívìsku, o který po trýznivì dlouhá léta peèovala, kterému podstrojovala, a který se jí zavdìèil tím, ¾e si našel o tøicet let mladší krasavici domnívajíc se bláhovì, ¾e je zamilován. Koneènì bude mít od piva páchnoucího a nechutnì chrápajícího mu¾e, kterému se z uší a nozder derou chumáèe šedivých chlupù, a který kromì denního škemrání o sex nemá o nic kloudného v ¾ivotì zájem, svatý pokoj. Vìdecký prùzkum však jasnì prokázal, ¾e tìmto sešlým starcùm zamotal hlavu hormon testosteron, který vyhrál nad zdravým rozumem, a který utvrdil opelichané staøíky ve víøe, ¾e v náruèi mladièké krasavice najdou dávno ztracené štìstí a lásku. Bláhovì si namlouvají, ¾e hormonální zmìny a pohled na pru¾né tìlo mladé ¾eny z nich udìlají chlapáky jako za mlada, kterým se kouzlo po dlouhé dobì zase jednou podaøí a zhostí se úkolu na jednièku. To, ¾e se jejich milenky na nì vinou jako bøeè»an se sebezapøením a se zatnutými zuby, a ¾e to dìlají èistì díky vidinì brzkého nabytí penìz, si pomatení dùchodci neuvìdomují. Jakmile se mladièkým milenkám tato pøedstava rozplyne, proto¾e penzista má tvrdý koøínek a do penálu má daleko, tak zmatené dìdky pustí pìknì rychle k vodì. Ti se pak zkroušení vracejí domù ke svým man¾elkám, které poní¾enì prosí za odpuštìní vymlouvaje se, ¾e za nic nemohou, proto¾e je to vina ¾láz.
V mém pøípadì byla však situace zcela jiná. Já ¾enu Máòu stále obdivoval a potajmu miloval, kdy¾ mi na spoleèné procházce po plá¾i nì¾nì vzala za ruku, podívala se mi smutnì do oèí a oznámila, ¾e musí odejít.
Jak se chlap v takové situaci zachová? Tvrdší povahy man¾elce tøeba naøe¾ou a pomohou jí sbalit kufry. Jiní si beze slova najdou nebli¾ší vìtev a nahodí si mašli, zatímco další zaènou zuøivì tleskat, skákat radostí po jedné noze do koleèka jako pominutí, pak propadnou v bezuzdný smích a jdou všechno zapít. A zase jiní zhrzení man¾elé nejdøíve v návalu vzteku uškrtí man¾elku a pak sebe, proto¾e mají strach, ¾e by jim to neprošlo.
Já však na otøesnou zprávu zareagoval tím, ¾e se mi roztøásla brada, oèi se mi zalily slzami a ne¾ mohla ¾ena cokoliv vysvìtlit, padl jsem koleny na horký písek a horem pádem jsem se zapøísahal, ¾e se budu poka¾dé pøezouvat, zvedat prkýnko u záchodu, nemluvit sprostými slovy, ¾e budu po sobì uklízet a nebudu v její pøítomnosti nikdy více popouštìt uzdu tìlesným potøebám, jen a» mì, pro boha, neopouští. Navíc jsem horeènì slíbil, ¾e budu pít ménì piva a alkoholických nápojù vùbec, ¾e se nebudu ani kradmo s obdivem dívat na prsní váèky mladých ¾en a komentovat je nevhodným zpùsobem, ¾e budu dennì mýt jak sebe, tak i nádobí, nechodit v tìch samých pono¾kách a podvlíkaèkách více ne¾ tøi dny, a ¾e jí nebudu trápit a všelijak jí èinit zoufalou. V náhlém záchvatu dobré vùle jsem dokonce pøislíbil, ¾e nikdy více nebudu èùrat do umývadla. Litánii slibù jsem skonèil pøísahou, ¾e nebudu potají uøezávat vìtve vzácných keøù, které škrábou lak auta, a ¾e se o zahrádce budu vyjadøovat s patøiènou úctou a nenazývat jí mizernou d¾unglí.
“A ode dneska ti taky nebudu víckrát øíkat matko, proto¾e vím, ¾e se ti to pøíèí, ale jenom Máòulko,” øekl jsem nì¾nì a vysmrkal se do vln Pacifiku. Ihned jsem si uvìdomil, by» pozdì, ¾e tento nešvar je jednou z vìcí proè mì nyní Máòa opouští.
®ena Máòa se jenom smutnì pousmála a øekla, ¾e takové sliby u¾ ode mì slyšela tisíckrát, a ¾e tentokráte skuteènì jde. Ale i tak jsem zpozoroval, ¾e krapátko zjihla, proto¾e mne ubezpeèila, ¾e mnì hodnì toho pøed odchodem navaøí, tak¾e hlady trpìt rozhodnì nebudu.
“U¾ jsem ti, brouèku, uvaøila guláš a spoustu jiných jídel, které máš rád, tak si to budeš muset jenom ohøát. Neboj, hlady mi tady neumøeš.”
“O èem to, prosím tì mluvíš, tady mì kliïánko bez pohnutí brvy po ètyøiceti letech radostného man¾elství opouštíš, a mluvíš o guláši! Kde to Máòo jsme?” otázal jsem se tøesoucím se hlasem.
“Ale ty mùj moulo, v¾dy» já tì pøece neopouštím na vìky vìkoucí. Potøebuji jenom na pár týdnù do Melbeourn zkontrolovat zahrádku, jestli mnì nezašla suchem.”
No, tak to mì tedy podr¾te! Máòa si jede zkontrolovat její mizernou d¾ungli a já jako blb si tady sypu popel na hlavu a slibuji jí hory-doly, pomyslel jsem si a pøi pøedstavì tøí týdnù svobody se mi zatoèila hlava. Koneènì mì nikdo, by» pouze na krátkou dobu, nebude peskovat za prkotiny a já si budu dìlat to, co mnì bylo po tolik let pøísnì zakazováno!
“Fuj, to jsi mnì tedy dala, matko! Nic takového pøíštì nedìlej. Ale vím, ¾e se nutnì potøebuješ pokochat svou krásnou zahrádkou a proto ti cestu z celého srdce schvaluji,” øekl jsem a v duchu jsem si mnul ruce a dìlal plány jak si tøi týdny bez ¾eny Máni bájeènì u¾iji. A jak krásnì si paneèku odpoèinu!
Nastal den odletu a na mì z nìjakého dùvodu padaly chmury. Cestou na letištì jsem zaèal ¾adonit, aby Máòa na prohnilou zahrádku v Melbourne zapomnìla. Pøed odletem jsem za poslední týden ji¾ podruhé ze sebe vysypal všechny sliby jako na procházce po plá¾i, jen aby si odjezd rozmyslela a zùstala se mnou. Vidina tøí týdenního odlouèení na mì zaèala tì¾ce doléhat. Tak dlouho jsme bez sebe pøece ještì nikdy nebyli. Jak mi to, beruška moje, potvora jedna, mù¾e udìlat? Èervené letadlo s obrázkem velikého klokana na ocase se zvedlo z pøistávací dráhy, nabralo výšku a smìr na jih. Já v osamocené letištní hale zùstal stát jako kùl v plotì. Smutek mi zahalil srdce a já se vydal na osamìlou cestu domù..
Otevøel jsem dveøe chaty a obutý jsem vítìzoslavnì vkráèel do obýváku. Náhle jsem se zarazil a ve strachu se ohledl pøes rameno, oèekávaje, kdy se ozve nazlobený Mánin hlas vydávající pøíkaz, a» se okam¾itì pøezuji do papuèí. Ticho po pìšinì… Otevøel jsem si tøetího lahváèe opìt plný strachu, kdy se ozvou kárající slova, ¾e jsem o¾rala. Opìt ticho po pìšinì… Otevøel jsem lednici a pustil jsem se do zavináèù, které jsem na posezení spoøádal, ani¾ bych to schytal, ¾e si pøekyseluji ¾aludek. Po tolika kyselých rybách jsem si mohutnì nahlas øíhnul, ani¾ bych to slíznul, ¾e jsem vepø. Nikdo neutrousil hrozbu, ¾e se mnou nebude ¾ít, kdy¾ zavináèe zapøíèinily to, ¾e jsem se uvolnil takovým zpùsobem, ¾e se v sousedství rozštìkali psi. Posléze, hnán mlsnou, jsem si ohøál pøipravený guláš a náhle to na mì padlo. Najednou jsem si uvìdomil, jak vlastnì mám hodnou ¾enu-berušku, která mi s láskou navaøila tolik dobrot, ¾e po tøi týdny nebudu strádat a po jejím pøíjezdu nebudu chrastit kostmi. Náhle jsem vìdìl, ¾e moje ¾ena Máòa mi nenavaøila hory jídla v obavì, ¾e budu mít hlad, ale, ¾e to udìlala jen tak, proto¾e jí na mnì zále¾í, proto¾e ví, ¾e peprný guláš mám rád a chtìla mi prostì udìlat radost. A já, zatímco jsem se cpal gulášem jsem rychlým pomrkáváním víèek zatlaèoval proud slz a skrz slaný potùèek jsem èekal Máninu výèitku: “No jo, to jsi se zase zlískal a teï jsi melancholickej.” Ta však nepøišla, proto¾e Máòa v Melbourne ošetøovala zahrádku…
Kromì prvního dne jsem se po zbytek tøí týdnu choval tak, jak jsem na procházce mojí ¾enì Mánì svatosvatì sliboval. To jako abych jí udìlal radost, ukázal jí, ¾e si jí vá¾ím za to, jak se o mì ètyøicet let nezištnì stará. Ukázal jsem jí, ¾e jsem po dobu její nepøítomnosti nezvlèel. Udìlal jsem to jako vroucí výraz lásky k ní a za to, ¾e ode mne dodnes ještì neutekla.
Tøi týdny utekly jako voda. Moje Máòa se vrátila a k jejímu ú¾asu našla chatièku jako ze škatulky I s pugetem bušového kvítí na pøivítanou. A naše dlouholeté kamarádství a skrytá láska se po tøech týdnech odlouèení utu¾ily, proto¾e jsme si oba uvìdomili co pro sebe navzájem znamenáme. Máòa dokonce pøistoupila na to, ¾e jí v soukromí mù¾u øíkat “matko” a nastìhovala se zpátky do naší spoleèné lo¾nice potom, co jsem se rozhodl spát s kolíèkem na prádlo na nose, abych nechrápal.
A tak se divím všem tìm pateticky zaláskovaným dìdkùm, kteøí si pøes pivní pupky nevidí na palce u nohou, ¾e strpí to, aby ¾lázy zvítìzily nad zdravým rozumem a hledají ¾ivotní štìstí všude jinde ne¾ u svých dobrých, kyprých man¾elek…
