Aè u¾ jsem letitý kmet, který tohoto svìta u¾ moc neu¾ije, zprávy o poèetných úmrtích mì dìsí. Lidé umírají na silnicích coby obìti dopravních nehod, umírají pøi potápìní, na ¾eleznièních vagonech. Umírají pøi extrémních „sportovních“ výkonech, èi pøi snaze se nìjak zviditelnit nesmyslnými rekordy a získat tak pozornost a obdiv v médiích.
V dobách mého mládí byla hlavním výchovným motivem opatrnost a rozvaha. Jistì i tenkrát existovali lidé tou¾ící po zviditelnìní, ale spoleènost jim tolik nepøála. Nezodpovìdné hazardérství se odmítalo, a ti, kteøí se o nì pokoušeli, byli pova¾ováni za blázny.
Mo¾ná v tom dnes hraje roli touha novináøù pøinést ètenáøùm zajímavou zprávu, touha vydavatelù zvýšit zisk. A» je tomu jakkoli, pokládám za projev lidské a novináøské nerozvá¾nosti to vìèné sni¾ování prahu odpovìdnosti reportováním o maximálních dosa¾ených rychlostech, vrcholných výkonech, o pøemetech na motocyklu èi bicyklu, o akrobacii na prknì na suchu, ve vodì i ve vzduchu, a o podobných kvazisportovních akcích.
U znaèného poètu nerozumných ètenáøù se tím vzbuzuje a podporuje touha se také nìjak mezi tyto producenty adrenalinu zaøadit a být „in“. Moderní technika umo¾òuje podobné extrakousky šíøit v globálním mìøítku, a o to víc láká se rovnì¾ nìjak vyèlenit ze zdánlivì nudného okruhu spoøádaných lidí.
Pøipoèteme-li k tomu filmy plné násilí, kde se problémy øeší kopanci, bitím èi zbraní, je na spoleèenské problémy zadìláno. Ti slušní a neagresivní se radìji stáhnou, aby nebyli na ránì, ti agresivní se pak sna¾í prosadit se za ka¾dou cenu. Ve spoleènosti, které chybí 40 let opomíjená výchova k morálce, se zaèíná brát jako bì¾né a normální hazardování se ¾ivotem v autì, pod vodou, pøi sportu, ale i v práci. Lidé získávají pocit, ¾e rozvaha, rozum a odpovìdnost je cosi nemoderního, zastaralého, dávno pøekonaného, co není pro dnešní dobu k u¾itku. Nebezpeèí se oproti potlaèování vyhledává, a klade za symbol modernosti a odvahy, namísto aby se pova¾ovalo za nerozvá¾nost, nezodpovìdnost, hazardérství a projev nevyzrálé osobnosti.
Tyto rysy se pak promítají i do celého ¾ivota lidí. Ti, kteøí nejsou schopni se tomu pøizpùsobit mohou ztrácet nadìji ve spokojenou existenci, anebo naopak, být natolik znechuceni, ¾e to mù¾e vést a¾ k pokusùm o sebevra¾du.
V divné to dobì ¾ijeme, kdy smrt není dalekým koncem, ale naším ka¾dodenním prùvodcem.
