O èase minulém, aneb vodáci
Pøiznám se, jsem shánèlivý èlovìk. Tedy, ne ¾e bych nìjak moc pilnì spoøil peníze, ale schovávám skoro všechny èasopisy, o kterých si myslím, ¾e bych je mohl ještì nìkdy potøebovat. Vìtšinou tomu tak není, jen se hromadí a zabírají zbyteènì místo. Èas od èasu pøijde moje rozumná man¾elka a nenápadnì prohodí, zda to vše doopravdy potøebuji, proto¾e tuto sobotu bude místní házenkáøský klub opìt sbírat starý papír, aby pak za peníze mohl poøídit nová trièka, nebo míèe. S tì¾kým srdcem se s nahromadìnými èasopisy louèím, ale pøesto neodolám, abych honem ještì do nìkterých nenahlédl. Zrovna tak v tomto pøípadì.
V jedné páteèní pøíloze jistého deníku byla reportá¾ o vodácích, respektive o sjí¾dìní Lu¾nice. Pøekvapily mne dùvody tìchto „vodákù“, proè se na øeku vùbec vydávají. Na dotaz novináøe co je k tomu vede toti¾ unisono odpovìdìli: mù¾eme pít pivo jednou taky jinde, ne¾ u nás v hospodì.
Vrátil jsem se ve vzpomínkách do dávné doby, kdy jsme o sobotách koníèkovali kanoe z bránické lodìnice proti proudu Vltavy na Vranskou pøehradu do údolí „Haïáku“anebo a¾ na ostrov sv. Kiliána nad soutokem Sázavy s Vltavou. Stan bez podlahy, ¾ádné nafukovací matrace…a tìch hádek s rybáøi, kteøí se zlobili ¾e jim plašíme ryby. K pití jsme mìli èaj v hliníkové lahvi.
Vzpomínám na prázdniny, kdy jsme Lu¾nici a jiné øeky sjí¾dìli my.Na dobu, kdy nebylo dovoleno jet na horní tok Vltavy a Lu¾nice se smìla sjí¾dìt jenom ze Suchdola. Tam na nádra¾í èekávali podnikaví chlapci, kteøí nám na ¾ebøiòáècích vozili kanoe k øece. Vidím stále jednoho staršího mu¾e, byl vylo¾enì unikum, dokázal nalo¾it kanoe na obyèejné kolo a dovézt bez úhony a¾ k vodì.
První noci byly plny oèekávání, jak nás øeka pøijme. Ani jednou za tìch 18 let, co jsme Lu¾nici sjí¾dìli, jsme se nesetkali se stejnou øekou. Nejen, ¾e bylo jednou málo vody a podruhé zase moc. Nìkdy jsme byli pøivítáni deštìm, který nás doprovázel a¾ do Prahy, voda stoupala a my èasto v noci stìhovali stany na vyšší místa. Také se nám stalo, ¾e jsme jezdili po lukách a jenom tušili, kde je øeèištì. Miliony komárù, se na nás vrhaly za jízdy na øece i u táborákù, ale nebylo to nic proti tomu, co dokázali tito malí muèitelé na Staré øece, kde je ani nebylo mo¾no plácnout, proto¾e se musel dávat velký pozor na kmeny v øece potopené, kameny a jiné záludnosti a nesmìlo se pustit z ruky pádlo. Nezapomenutelné byly porady u jezù, kdy se mudrovalo a rozhodovalo, zda se má „risknout projet šlajsnu“ anebo loï s bagá¾í pøenést. Jak málo nám staèilo ke štìstí. Jak jsme se radovali, kdy¾ jsme ka¾dý rok znovu uvidìli u Majdalény èápy, kteøí tam na stejném místì hnízdili a které jsme pozorovali jak si v lukách vá¾nì vykraèují a chytají ¾áby. Kousek za Majdalénou se pak rozhodovalo, zda se vydáme „Starou øekou“, nebo pohodlnìji „Novou øekou“, která je vlastnì plavební kanál. Vyzkoušeli jsme mnohokrát obì varianty a museli konstatovat, ¾e komárù na „Staré øece“ snad ka¾dý rok pøibývalo. Mnohdy situaci ještì vylepšovali ovádi. Poštípáni jsme si oddechli a¾ na klidné vodì Ro¾mberka, abychom pak pokraèovali pùvodním korytem kolem Lomnice nad Lu¾nicí a Frahel¾e a¾ do Veselí, kde se spojila s Ne¾árkou.
Jihoèeský básník a spisovatel Ladislav Stehlík ve své trilogii „Zemì zamyšlená“ poutavì popisuje také krásu této krajiny, krajiny duše, na kterou se nezapomíná. Ale nostalgická hledání míst našeho mládí, kdy¾ jsme je tedy mohli po 23 letech opìt navštívit, nám pøinesla jen ohromné zklamání. Všechno u¾ bylo jinak , romantika zmizela. Pøi pohledu na to, co této krajinì lidé udìlali, jsme byli rádi, ¾e jsme jí vidìli a za¾ili ještì jinak. Èlovìk se nemá vracet.
Ale abych neodbíhal. Ta rána, kdy se nad øekou táhla mlha a bylo slyšet jen plácání lovících ryb a bukaèe, jsou zá¾itky, které zùstanou v pamìti a nevyma¾ou se nikdy. Vidím i teï v duchu pohádkovou baštovnu na rozvodí u Èapího dubu, kam jsme si chodili pro pitnou vodu. Èerpali jsme jí ze staré døevìné pumpy, celé obrostlé mechem a navštìvované hojnì vèelami, které pily z jiskøivých kapek vody, usazených na mechu.
Zajímavá byla také ohromná píseèná duna u vesnièky Vlkov, která pùsobila v krajinì trochu cize. Je tam kupodivu dodnes, divím se, ¾e jí kutilové nezlikvidovali na zvelebování svých chalup a chat. Je zajímavé, ¾e jsme vìtšinu míst znali jenom z vody, ale vìdìli jsme, kde mají dobrý chléb, a kde dokonce nìkdy lze doplnit zásoby a kde nìkdy, vzácnì, èepují Plzeò. Nezapomenu na jednu pøíhodu:to jsme se pøed Planou moc tìšili na rohlíky, starodávnì dobré, které tam pekl starý pekaø pro okolní prodejny Pramenu. Jelo nás tehdy asi šest kanoí a sdìlovali jsme si to radostné oèekávání voláním z lodi na loï. Z husté raní mlhy se náhle ozvalo:“Dáte si hovno a ne rohlíky, starej Maršíèek je po smrti“. Pro nás neviditelný rybáø nám takto zkazil radost. Asi jako pomstu za to, ¾e jsme mu plašili ryby.
Peøeje v Klokotech pod Táborem mìly také pøi nedostatku vody svoje pøekvapení, v podobì záludných kamenù. Kolika vodákùm jsme pomáhali zachraòovat bagá¾, kdy¾ z neznalosti riskovali, nedbali našich varování a „udìlali se“. Po projetí peøejí se øeka uklidnila a my z lodí koukali na zøíceninu hradu Pøíbìnice, který znièili blahé pamìti Husité, jako mnohé jiné stavby, a minuli ostrov Adamitù, pøedchùdcù nudistù, se kterými tu kdysi Husité také udìlali krátký proces. Svérázná postava byl pan Králík, správce rekreaèní osady nìjakého národního podniku, sídlící u Pøíbìnic. Znal ho ka¾dý vodák. U nìj jsme se v¾dy rádi zastavili, prodal nám chleba, špekáèky a nìkdy i slepici, kdy¾ se mu jí podaøilo chytit. Ale pro pivo jsme si museli zajít sami do sklepa pod chatou. V tehdejší zlé dobì panovala mezi námi kupodivu dùvìra, vìøil, ¾e mu poctivì oznámíme, kolik jsme si naèepovali piv. Kupodivu nikoho z nás nikdy ani nenapadlo ho ošidit.
Pod protìjší skalou sídlili obrovští cejni, byli „jeho“ a Králík, „vládce povodí“ nám v¾dy dovolil nìjakého chytit.
Pamatuji si Lu¾nici ještì z dob, kdy existovala spousta jezù a¾ k soutoku s Vltavou, u Koøenska nebyla Vltava spoutána pøehradami a kdy na nás èekaly Èervenské proudy a soutok Vltavy s Otavou.
Nezapomenu na poslední cestu po Vltavì, kdy se všechno u¾ pøipravovalo na zatopení, jak nás u Èervené vyhánìl sedlák, proto¾e jsme stanovali na jeho louce, která byla stejnì urèena k zatopení. Nakonec nás tam stejnì nechal. Povídali jsme si s ním pak dlouho do noci, plakal nad svým osudem, litoval krajinu a øeku a všeho kolem. Mìl pravdu. Majestátní hrady Orlík, kdysi na vysoké skále a Zvíkov na soutoku Otavy a Vltavy u¾ neupoutají svoji nádhernou velebností. Všechno zaniklo, zmizelo v nenávratnu. Zrovna tak jako osudy lidí, jejich¾ ¾ivot byl s øekou spojen. Byly to vìtšinou smutné osudy. Pøíbìhy lidí, rodin, které ¾ily po generace u øeky a nedokázaly si pøedstavit ¾ivot bez ní. Vše postupnì zmizelo:Kamýk, Novomlýnská retarderová „šlajsna“, hospùdky v kterých se setkávali vodáci s voraøi, kteøí u¾ jenom vzpomínali na doby dávno minulé, zmizela hospoda svérázného pøevozníka Václava Smrtì u soutoku Otavy s Vltavou. Poslouchali jsme jejich vyprávìní a bylo nám smutno. Uvítali jsme, kdy¾ se v polovinì šedesátých let politická situace trochu uvolnila a smìla se sjí¾dìt Vltava u¾ od Lenory. Pøekvapilo nás tehdy, ¾e pomník Andrease Harthauera, autora známé písnì „Es war in Böhmerwald, wo meine Wiege stand“, pøestál pováleèné a nièení všeho nìmeckého. Píseò se stala pozdìji jakousi hymnou odsunutých Nìmcù a slýchávali jsme jí èasto, zpíval jí èeský Zlatý slavík v nìmecké televizi. Horní tok Vltavy nás nikdy nezklamal, odmìnil se nám krajinou, jakou jsme znali z knih Adalberta Stiftera a Karla Klostermana. Voda byla neuvìøitelnì èistá, dala se bez obav pít, pstruzi a lipani chytali pøi hladinì rùzný hmyz, na bøezích bylo mo¾no vidìt pasoucí se srnky. Tajemný Mrtvý luh, vysokohorské ba¾iny, kde kvetly vzácné rostliny, a kdy jsme se bavili krmením maso¾ravých kvìtin rosnatek tím, ¾e jsme do jejich rozevøených kvìtù házeli mouchy a pozorovali jak je pomalu likvidují. Byla to naše první dovolená na horní Vltavì. Mohli jsme vidìt soutok Studené a teplé Vltavy, byla to krása. Byli jsme tak nadšeni krásou nedotèené pøírody, ¾e jsme se rozhodli zùstat tam táboøit. Bylo to sice pøi bli¾ším pohledu trochu smutné, se zemí srovnané vesnièky, ze kterých zbyly jen podezdívky domù èlovìka nepovzbudí. Mysleli jsme na ty, kteøí tam po celá staletí bydleli. Chtìli jsme poznat oblast, která pøedtím byla dlouho uzavøena a proto jsme hledali mo¾nost zatelefonovat do lodìnice, odkud ka¾dou sobotu jezdil náklaïák s vlekem do Lenory. Objevili jsme pøi našem hledání krásnou hájovnu, která by mohla slou¾it jako dekorace pro film. Tak jsme si pøedstavovali tøeba hájovnu v Útìchovicích (Outìchovice) kde ¾ila odedávna rodina Jiøího Frejky (re¾isér a divadelní teoretik, který, re¾imem pronásledován, spáchal v roce 1952 sebevra¾du). V hájovnì nás pøivítala velice milá starší dáma, která nám ochotnì dovolila zatelefonovat. Bìhem rozhovoru, který se protáhl na celé odpoledne jsme se dozvìdìli mnoho z jejího ¾ivota i to, jak tam na samotì ¾ijí. Pøesto¾e byla na všechno sama, ještì jezdila vaøit do dìtské školky. Man¾el mìl na starosti ohromný revír, kam nìkdy jezdila na hony vláda a její zahranièní hosté z východních zemí. Druhý den nám pan hajný k našemu táboøišti pøinesl celý pytel krásných høibù. Pøipadal nám velice smutný, málomluvný. Jak u¾ to v ¾ivotì bývá, po mnoha a mnoha letech jsme èetli v jihoafrickém krajanském èasopise zajímavý èlánek, podepsaný jménem, které nám pøipomnìlo milou paní i pana hajného. Napsali jsme do redakce a zjistili, ¾e nositel stejného jména je jejich syn. Z jeho vyprávìní jsme se dozvìdìli, co bylo pramenem smutku jeho otce a pøíèinou toho, ¾e èlovìk tak kvalifikovaný jako on, byl prostým hajným v zapadlé šumavské hájovnì. Oba rodièe byli tehdy ji¾ mrtví. Korespondovali jsme s jejich synem dlouho. Po vyhlášení samostatnosti Jihoafrické republiky, se zaèal obávat tamního vývoje, dvakrát mu vykradli v Johanesburgu obchod s elektronikou, zaèalo to tam být pro bìlocha dost riskantní, zvláštì pro bývalého dùstojníka jihoafrické armády, bojujícího kdysi proti kubánským vojákùm v Angole. Mezitím pøišla VSR - Velká Sametová Revoluce a náš pøítel Jindøich se vrátil do Èech. Koupil si skromnou chalupu za Frýdlantem, u polských hranic. Jezdili jsme za ním pøi ka¾dé naší návštìvì Èech. Bohu¾el, jeho srdce dlouho nevydr¾elo a on, unaven vším, co ho po návratu domù potkalo, zemøel.
Nyní si uvìdomuji, ¾e stále nostalgicky píši o událostech z doby našeho mládí, o vìcech, které se u¾ nikdy nevrátí. Také u¾ neexistuje ¾eleznièní spojení do Dolních Královic, které jsme s man¾elkou vyu¾ili pøi naší poslední vodácké dovolené na zaèátku léta 1968, kdy jsme se rozhodli jen sami dva sjet ®elivku, Sázavu a Vltavu. V jednom týdnu a¾ do Prahy. Mìli jsme tenkrát vlastnoruènì postavené laminátové kajaky, které jsme jako spoluzavazadla vezli do Dolních Královic a pak z nádra¾í nesli dosti daleko a¾ øece k ®elivce. Byl to velice namáhavý experiment. Kajaky vá¾ily ka¾dý 8 kg a k tomu stan, spacáky a ostatní vybavení a proviant. Byli jsme tenkrát ještì dost mladí, tak¾e jsme to brali sportovnì. ®elivka se nám odmìnila krásnou vodou a pohádkovou krajinou, která mìla také ji¾ brzy zmizet pod vodou, zaèínala se na ní stavìt pøehrada. Pøed samotnou stavbou té pøehrady pøehrazovala øeku, asi jako zábrana pøed poškozením stavby, spousta kmenù, volnì plovoucích a pospojovaných kramlemi. Vystoupit se dalo jen na tento vor, bøehy vpravo i vlevo byly totálnì nepøístupné. Pøi pokusu o vystoupení z kajaku na záludný vor se man¾elce zlomilo pádlo a nyní nastal problém: jak dál. Bez pádla to nešlo. Zatáhli jsme tedy kajaky i s bagá¾í do køoví a došli k pøehradì, tedy k místu stavby, které se tehdy podobalo ohromné pískovnì, ve které jezdila obøí nákladní auta sem a tam. Poprosili jsme jednoho øidièe, zda by nás mohl vzít nìkam do civilizace, kde je mo¾no koupit pádlo. Podivil se tomu, ale opravdu ochotnì nás svezl do Zruèe nad Sázavou, kde jsme, zázrak nad zázraky, objevili v jediném místním sportovním obchodì té¾ jedno jediné kajakové pádlo. Zakoupili jsme ho a celí š»astni jsme se vrátili k našim kajakùm, pøenesli je pøes celou stavbu a pokraèovali dál k soutoku se Sázavou. Nové pádlo jsem si vzal galantnì já, man¾elka pøevzala to moje, bylo stejné, jako to její zlomené. Malý problém spoèíval toti¾ v tom, ¾e nové zakoupené pádlo bylo na „jinou ruku“, ne¾ jsme byli já i man¾elka zvyklí, (kajakáøi ví, o èem mluvím), tak¾e jsem se nìkolikrát „udìlal“ ne¾ jsem tomu pøivykl, ale i to všechno patøí k radostem vodáctví.
Vyu¾ívali jsme krásného poèasí a ani nijak moc nepospíchali. Kochali jsme se pohledem na hrad Šternberk a rozhodli se k prohlídce interiérù. Dokonce jsme tehdy mìli to štìstí, ¾e naši skupinu provázel sám hrabì, který dìlal kastelána. Vìdìl toho o svém hradu kupodivu dost.
Ale poèasí se nám najednou zatracenì zkazilo. Zaèalo pršet nevídaným zpùsobem, Sázava se rozvodnila a stoupla asi o pùldruhého metru. To automaticky urychlilo naši cestu a a¾ pozdìji jsme si uvìdomili jak jsme tehdy riskovali. Pøedstavte si ty kameny nahoøe vpravo - a o metr a pùl víc vody… Celý další úsek jsme jen proletìli, peøeje v Kamenném Pøívozu nás pøivítaly dvoumetrovými „zabaláky“ projeli jsme je jeden po druhém témìø stále s pádlem nad hlavou – v takové vodì se dloube pádlem pouze neznalec - a jenom jsme se modlili, aby se jeden z nás „neudìlal“. Staèili jsme bleskovì pohlédnout na bývalý Rathùv ranè v Lukách pod Medníkem, a pak se øeka pomalu uklidnila a my dojeli, š»astní a promáèení na ostrov Sv. Kiliána v Davli, kde jsme se utáboøili na louce, plné krásných kopretin. Nikdo tam mimo nás a zbytky starého kostelíka a kláštera, kdysi také znièeného husity nebyl. Prostì nádhera. Dali jsme se trochu dohromady, usušili se a druhý den klidnì dopluli do naší vysokoškolské lodìnice. To bylo naposled, kdy jsme si u¾ili naše vlastnoruènì vyrobené kajaky. Naposledy, kdy jsme jeli po nìjaké øece v Èeskoslovensku. Louèili jsme se tehdy, ani¾ bychom o tom vìdìli. Nikdy na ty naše cesty po vodách nezapomeneme. Víme, ¾e to z mnoha dùvodù nejde opakovat, tady snad ještì víc ne¾ jinde platí, ¾e „nevstoupíš dvakrát do stejné øeky.“ Ba, co horšího, nìkdy u¾ ani tu øeku nenajdeš.
Ještì za dva roky po našem odchodu do Nizozemí se nás písemnì ptal správce vysokoškolské lodìnice, co má udìlat s našimi kajaky - a s otisky našich zadkù, které bylo tehdy nutno udìlat jako formy pro sedaèky do lodì, a které, oznaèené našimi jmény, zùstaly smutnì viset na stìnì lodìnice.
Tím pro nás vlastnì skonèilo to hezké, co jsme kdy v Èeskoslovensku za¾ili, vodáctví, dovolené pro¾ité jen se stanem a na vodì nebo na horách, zrovna tak jako lezení po pískovcových skalách v Sedmihorkách a jinde nebo zimní pøechody v Tatrách, v Malé i Velké Fatøe - a ve všech ostatních krásných horách. Nìkolik prvních let v emigraci jsme na to museli zapomenout, stejnì tak na ly¾ování. Mìli jsme jiné starosti.
„V¾dy musíš nìco ztratit a nìèeho se vzdát,
je líp se nenavrátit a jenom vzpomínat …“ øíká básník. Má pravdu.
Stejnì tak si ale uvìdomuji, ¾e i v této dobì opìt sjí¾dìjí øeky jiní mladí lidé, pro¾ívají trochu jiná, ale stejnì krásná dobrodru¾ství a jistì nejsou všichni jen rádi, ¾e mohou „pít pivo na èerstvém vzduchu.“ Ka¾dý má v mládí své sny a nadìje, kamarády a krajiny, které má rád a chvíle, na které nikdy nezapomene. A tak je to správnì.
Karel A. Pokorný