Nebezpeèná práce aneb návštìva mrtvoly
Svìtácké støípky smyslného seniora
Policejní práce není bez úskalí a trpkých nástrah. Nejenom, ¾e vás
lidé moc nemají v lásce, èastují vás takovými hanebnými tituly jako “pig” (prase) a se smíchem si o vás øíkají nemístné vtípky, kde z vás dìlají naprostého idiota. Mù¾e se vám toti¾ také kliïánko stát, ¾e kdy¾ jste tøeba dopravák, tak vám rozèilený øidiè, kterému jste napaøil pokutu, proto¾e se v podroušeném stavu øítil šílenou rychlostí v bezprostøední blízkosti domova dùchodcù, vlepí facana, ¾e vám spadne èepice a spolknete píš»alku, nebo, kdy¾ se sna¾íte urovnat man¾elskou hádku, tak vám horkokrevný man¾el uká¾e dveøe, ze kterých vás nemilosrdným kopancem do zadku vyhodí. Nejvíce nebezpeèné jsou však tì¾ko snesitelné nástrahy øidièek bez po¾ádání rozepínajících knoflíèky blùzièek, které ze sebe vzápìtí bez mrknutí rvou a svùdnì pøitom na vás poulí oèi, jen aby unikly tvrdé ruce zákona. Nepøedvídané události znepøíjemòující ¾ivot pøíslušníka mohou však èíhat zrovna tam, kde by je èekal nejménì. V jeho útulné, zahulené kanceláøi…
Bylo klidné ráno. V práci se moc nic vzrušujícího nedìlo, a proto¾e se nikdo z kolegù nepøišel pochlubit rozbitým fròákem, podlitinou pod okem nebo pøera¾enou sanicí, mìl jsem dost èasu koneènì jedním prstem doklepat pracovní zprávu a pøitom nadávat na nekoneèné papírování, které je ka¾dodenní souèástí práce u policie. Dopsal jsem poslední vìtu, spokojen svou prací jsem se línì protáhl v køesle, zapálil si èvaòháka a usrkl vychladlou kávu, kdy¾ se potichounku otevøely dveøe kanceláøe, a pøede mnou se objevilo zjevení, podobné filmové postavì Shrek: chlap jak hora, s rukama jako lopaty, velikou hlavou, na které trèelo pár šedivých vlasù, s tváøí rozbrázdìnou hlubokými vráskami. Èlovìk v pomaèkaném odìvu, pod pa¾dí tøímající tašku, ze které se linul tì¾ký zápach hniloby. Popadl jsem dech a vzmohl jsem se na otázku:
“Jak jste se sem, chlape dostal, a kdo vlastnì jste?”
Na to, jak mohla projít bránou, hora neodpovìdìla, jenom pøes pracovní stùl natáhla pracku a øekla:
“Já jsem òákej Jan Kroutil, tìší mì. Já u¾ jsem ale òákou dobu mrtvej. Vlastnì asi 40 let. Skopèáci mì tenkrát povìsili.”
Polkl jsem naprázdno, dìdka jsem si nyní peèlivì zmìøil od mohutné hlavy k veliké patì, a v duchu jsem si øekl: “Ach jo, tak tu máme zase nìjakýho pošuka.”
“No tak se pìknì u nás posaïte a pomalu a zøetelnì mi vysvìtlete, jak to, ¾e jste mrtvej a pøišel jste se na mì podívat,” øekl jsem co mo¾ná nejvlídnìjším hlasem, abych návštìvníka nepopudil, proto¾e s individuem takového druhu nikdy nevíte.
“Já vím, ¾e je tomu tì¾ko uvìøit,” øekl zasmušile Jan Kroutil. “Ale tady máte, podívejte se, pøesvìdète se na vlastní oèi,” dodal a podal mi umolousanou knihu.
“Je to tam èerný na bílým, ¾e jsem byl popravenej.”
Pomalu jsem otevøel knihu a na titulní stránce bylo jméno autora Jana Masaryka. Kní¾ka byla seznamem lidí popravených za války Nìmci. Rychle jsem si našel stránku pod písmenem ”K”, a skuteènì tam bylo uvedeno jméno mého návštìvníka a den jeho popravy obìšením. Podrbal jsem se na hlavì, zapálil si druhou cigaretu, le¾érnì vypustil krou¾ek kouøe a udiveným, leè naprosto klidným hlasem jsem se zeptal:
“No tak vidíte, paneèku, co se ještì èlovìku mù¾e v ¾ivotì stát. Být navštíven mrtvolou! A tak mi milej pane laskavì vysvìtlete, o co kráèí, proto¾e jistì budete se mnou souhlasit, ¾e se s mrtvým jen tak hala-bala ka¾dej den nesetkáváme a nezapøádáme hovor.”
Jan Kroutil se nervóznì zakroutil na ¾idli, utøel si upocený zátylek a pravil:
”No jo, já vím, ¾e je to trochu nevšední vìc, ale v tý knize od Masaryka jsem skuteènì já.”
“Nevšední vìc?” zasmál jsem se témìø hystericky. “Tak vy tomu øíkáte “nevšední vìc,” no to mì tedy podr¾te. Co je potom u vás vìc všední, ha?”
Shrek s provinilým výrazem na tváøi vytáhl z roztøepené penì¾enky øidièský prùkaz, který je v Austrálii jedinou legální identifikací.
Mrknul jsem na øidièák. Jméno a datum narození skuteènì souhlasily s údaji v knize.
“No, tak mi to pane Kroutil vysvìtlete, zaèínám z toho bejt celej tumpachovej. Vy, dávno mrtvej byste nemìl chodit hned po ránu strašit policejní úøedníky a bùhví ještì koho jinýho. Na to jsou snad i zákony. Tak to ze sebe pìknì vysypejte, jak to s vámi vlastnì je.”
“No jo, pane, to bylo takhle,” øekl pan Kroutil a zaèal dopodrobna vyprávìt neuvìøitelný pøíbìh, jak se mu v den popravy nìjakým zpùsobem podaøilo uprchnout. Mìl z pekla štìstí, ale únik pøed smrtí na nìm zanechal do¾ivotní následky. Na to jsem ale pøišel a¾ v pøíští hodinì naší zajímavé konverzace.
“To jsem skuteènì rád, ¾e jste oprátce unikl. A za co tedy mohu vdìèit vaší návštìvì?” zeptal jsem se.
Jan Kroutil se obezøetnì podíval kolem sebe, potom vstal, pootevøel dveøe kanceláøe, aby zkontroloval jestli nikdo neposlouchá a zjevnì uspokojen, ¾e je všechno v poøádku, zaèal:
“Já jsem vám pøišel oficiálnì oznámit, ¾e mì chtìjí zabít.”
“Kdo?”
“Dyk vám to øíkám, Nìmci, ®idi a komunisti. U¾ øadu let na mì dìlají léèky a chtìj mì zlikvidovat. Já vím, ¾e jako policie budete chtít dùkazy, a tìch já mám tady nìkolik,” øekl vzrušenì pan Kroutil a z obálky vyndal nìkolik ohmataných fotografií dveøí, opatøených desítky zámkù s petlicemi.
“Takovej mám pøed nimi strach, ¾e si musím zavírat domovní dveøe na zámky. A ani ty nejsou k nièemu dobrý.”
“A proèpak ne?” zeptal jsem uvìdomiv si, ¾e jednám s maniakem trpícím utkvìlou pøedstavou, ¾e mu chce nìkdo uškodit. Takových pøípadù, hlavnì mezi uprchlíky je zde, bohu¾el, mnoho.
“Já toti¾ zjistil, ¾e mì soused poøád ozaøuje rentgenovými paprsky.”
“Skuteènì?”, zeptal jsem se s neskrytým zájmem. “A jak jste na to pøišel?”
To jsem se mo¾ná nemìl ptát, proto¾e pan Kroutil se vymrštil ze ¾idle, chytil se za bøicho, zaèal si hbitì masírovat ¾aludek a skuèet bolestí.
“V¾dycky, kdy¾ mì vozáøí, tak mi je tak divnì od ¾aludku a chytím prùjem,” vysvìtlil.
“Aha,” øekl jsem nejistì, proto¾e jsem pøesnì nevìdìl, jak v konverzaci pokraèovat.
“A pak mì ještì nìkdo chce votrávit mlíkem, do kterýho dává jed,” pokraèoval pan Kroutil a z tašky vyndal prázdnou láhev od mléka, která díky tomu, ¾e byla staøièká, tak byla na dnì zrzavì zabarvená.
“Tohle je další dùkaz. A to není zdaleka všechno. Mám toti¾ ještì jednu vìc, kterou vám chci ukázat…” a poté z páchnoucí tašky vyndal smrdutou uzenku.
“Tak tento kabanos byl tajnì nastøíknutej strychninem, tak¾e kdybych ho snìdl, tak bych za hrozných bolestí hned umøel,” øekl a podal mi èervy se hýbající kus kabanosu.
Já se smradem zakuckal, dal jsem si pøed nos kapesník a zasípal:
“Je¾íšmarjá, pane Kroutil, okam¾itì to vyhoïte a nezamoøujte nám to tady, nebo na vás nìkoho zavolám,” vá¾nì jsem mu pohrozil.
Pan Kroutil kabanos zabalil opatrnì do mastných novin, dal ho zpátky do tašky a spiklenecky øekl:
“Já mám bráchu ve Francii na ministerstvu zdravotnictví, tak jsem mu tam ten navoèkovanej kabanos poslal, aby udìlal poøádnou laboratorní zkoušku”.
“Vy jste mu do Francie poslal tuhle strašnou uzenku?” zeptal jsem se s ú¾asem.
“Ano prosím. A víte co udìlal? Sám jí otestoval v laboratoøi na ministerstvu”.
“A?”
“No jo, skuteènì tam našel stopy jedu, co¾ je neklamnej dùkaz, ¾e mì ti grázlové chtìjí vodkráglovat”, odpovìdìl stále vzrušenìjší pan Kroutil a dodal:
”Tady, prosím mám od nìho oficiální nález,” vykøikl a pod nos mi strèil kousek zmuchlaného papíru, podepsaného Františkem Kroutilem, na kterém bylo neumìlou rukou napsáno:
Milý bráško,
dìkuju ti za zaslání kusu kabanosu, kterej jsem provìøil v naší laboratoøi. Musím ti bez obalu øíct, ¾e jsem v nìm skuteènì našel dva vpichy od injekèní støíkaèky a stopy jedu, který by zahubil nìkolik lidí najednou. Tak tomu se u nás veFrancii øíká pokus o VRA®DU. To je neklamnej a pádnej dùkaz, ¾e tì chce nìkdo zabít. Jdi to okam¾itì nahlásit vaší policii, a» to koukaj vyšetøit.
Tvùj brácha, Franta
Po pøeètení “bráchova” dopisu jsem vìdìl kolik uhodilo. Bylo nabíledni, ¾e dopis napsal pan Kroutil sám sobì. Podíval jsem se významnì na hodinky, zapálil si další cigaretu a v hlavì promýšlel strategii, jak se návštìvy zbavit.
“Víte, pane, já mám ale teï špatný svìdomí, ¾e jsem bráchu dostal do maléru”, øekl bez vybízení pan Kroutil. “®e tím, ¾e ten kabanos testoval v pracovních hodinách, ¾e se dostal do prùšvihu a ztratí místo na ministerstvu. Je mnì to hroznì líto, a tak jsem napsal tenhle dopis francouzskému presidentovi.” A opìt mi podstrèil kus hadru, na kterém jsem si pøeèetl jenom oslovení v èeštinì “Vá¾ený pane presidente.” Pak u¾ jsem jenom hrál jeho hru, abych obra náhodou pøíliš nenadrá¾dil.
“No, a co jako byste chtìl, abych pro vás v tomto pøípadì udìlal, pane Kroutil?” zeptal jsem se opatrnì.
“No dùkazù jsem vám dal pøece dost, tak s tìma hajzlama musíte nìco hned udìlat.”
“No jo, tak víte co, my ty vaše nepøátele zastøelíme, kdy¾ je najdeme”, navrhnul jsem a ihned jsem polo¾il záludnou otázku, kterou jsem chtìl zjistit jestli je pan Kroutil spoleènosti nebezpeèný. V zápìtí jsem toho však litoval:
“A copak byste s nima udìlal vy, kdybyste je chytil. Myslím ty Nìmce, ®idy a komunisty?”
Pan Kroutil zrudl v tváøi, na èele mu vyvstaly krùpìje potu, zvedl se ze ¾idle, pøistoupil ke mnì, obrovitýma rukama mì chytil za krk, kterým zaèal zuøivì cloumat a škrtì mì, hlasem plným zloby mumlal:“ Já bych ty svinì takhle vlastníma pazourama uškrtil.”
Já si tenkrát myslel, ¾e uhodila moje poslední hodinka. Lapal jsem po dechu jako kapr na suchu a zaèínaly mnì vyhøezávat oèi. Naštìstí v poslední chvíli do kanceláøe vstoupila sekretáøka, které bylo divné, ¾e jsem se dlouho neozýval. Na scénu pøed sebou zareagovala pištìním, které pøivolalo pomoc kolegù a záchranu mého ¾ivota. Rozèíleného pana Kroutila se orgánùm nakonec podaøilo uklidnit a ještì ne¾ ho sani»áci odvedli, zamával mi na pozdrav a pøiškrceným hlasem na mì staèil zavolat:”Atom na nì, sodoma gomora, postøílet tu paká¾!”
Já to svoje pøe¾ití šel s kolegy zapít. Ale stejnì mi bylo pana Kroutila, zrovna jako tolika jiných lidí, na jejich¾ duševním zdraví se podepsala krutá léta války a komunistické nadvlády, upøímnì líto. Pan Kroutil oèividnì pøe¾il vlastní smrt, jen aby ¾il smutnou existenci v daleké cizinì, v patologickém strachu zpùsobeném vidinami lidí, kteøí mu chtìjí ublí¾it. Osud dovede být nìkdy skuteènì neúprosný...
