Neuvěřitelné, ale dojela jsem.

Do země zaslíbené přes Grónsko?
 Další průběh cesty byl zajímavý, ne však natolik, aby se mi nesmazatelně vryl do paměti. Kromě toho, že jsem nechápala, že letíme přes Grónsko - proč taková "objížďka"?, jsem po pěti vteřinách, pozorujíce letušku, jak snaživě předvádí nějakou záchrannou vestu či co zcela rezignovala na další její vtíravé úsměvy a profesionální výraz. Zde máme speciální vesty, které vás v případě havárie zachrání ( HA HA HA, dunělo mně v hlavě! Takové prádlo MNE zachránit zcela určitě nemůže! Viděla jsem film Letiště a spoustu jiných podobných filmů s leteckými katastrofami! Myslím, že nezachrání!). Absolutně jsem nechápala, co po mně občas chtějí a byla jsem v klidu.

Přes Grónsko jsme neobjížděli dokola kol. To jen já měla před očima mapu světa ze školního atlasu. Až pohledem na  glóbus jsem pochopila, že zakulacení zeměkoule dělá své, a kdo tvrdil, že země je kulatá, měl evidentně pravdu.

 Záchranná vesta mne jak jsem již předeslala nechala zcela v klidu, mne by nezachránil ani padák, já bych zemřela v momentě, kdybych musela manipulovat s něčím, co se tváří jako "záchranná".

Trošku napínavé bylo jídlo. Krásné baby - letušačky a chlapi letušáci se ladně procházeli mezi cestujícími, a švitořili s nimi. Na mne také zašveholila jedna:
"Šikófí?", vypálila na mne.
Do této chvilky jsem si byla jista, že cestuji s leteckou společností British Airways, a tato by logicky měla  vlastnit personál, mluvící mi dobře známou řečí, angličtinou.

Znovu mne obešel mráz, vedro a pocit, že jsem se ještě nenarodila a tohle vše jsou mé prenatální sny.
Bohužel, nebyly!

Najednou jsem měla pocit, že asi sedím ve špatném letadle a mířím do Tokia.
Už předtím jsem avizovala, že pokud přistanu na Rudém náměstí, nebude to náhoda, ale předem vypočitatelný fakt.

"Šíkofíííí?" , znovu na mne dotírala dobrá žena. Profesionální úsměv jí z tváře nezmizel.
Asi se mne ptá, jestli něco chci.
"Yes", odvětila jsem se světáckým výrazem.

Pravda, trošku se ošila, ale tvrdošíjně opakovala svoje "šikofi" a ještě k tomu navršila další a další  mi neznámá slova.
Přiblble jsem se usmívala a přemýšlela, co asi po  mě chce.
Vedle mne sedící mexičanojaponka, křížená s indiánem řekla "Fíííplí", a já to po ní opakovala.
Jo. Přinesli nám rybu. To první bylo kuře. Chicken or fish. Tak zněla otázka.
Dlabala jsem tedy rybu i když mám raději kuře.

Když roznesli nějaké letáky, zoufale jsem kolem sebe koukala, co to zas je?
Všichni pilně psali, někteří zadumaně, někteří ledabyle - asi nějaký dotazník.
Jen já jsem nepsala, nevědouce, co.
Na prvním řádku bylo NAME - to jsem věděla  (angličtina pro začátečníky, lekce třetí).
Zbytek - velká neznámá!

Můj výraz totálně zlomené a zoufalé ženy, která už už hrábne do svého pracně budovaného  účesu, aby si zoufalstvím rvala vlasy by zlomil i Herodese! Jeden cestující, vzezřením směs  všech exotických národností se také ustrnul. Vzal mi z rukou papír, něco žvatlal, místy to připomínalo otázky a já kývala. Už jsem měla strach říct NO nebo YES - jen jsem pohybovala hlavou, jako soška Budhy.
Konečně se blížilo přistání. Nebylo mi nijak. Necítila jsem nic. Ani úlevu, ani radost, nic. Vůbec jsem netušila, že jsem v nějakém ohrožení, že by mne snad nepustili přes celnici, nebo se stal nějaký zádrhel. Byla jsem neznalá a tedy klidná.
Bez větších problémů jsem vyzvedla kufry, zařadila se do nějaké fronty. Přišla na mne řada, celník černé pleti se na mne podíval a zase - k mému údivu - pro změnu mluvil japonsky.
Krčila jsem rameny a hrkala ze sebe naučené věty - že jedu na dovolenou, na tři týdny, za známými. Měla jsem nějaké pozvání a nějaké další papíry, křečovitě jsem je svírala v ruce, a strkala mu je pod jeho černošský rozpláclý nos. Chvilku se mne snažil vtáhnout do hovoru, ale když viděl, že se mu to nepovede, vrátil mi všechny papíry a popřál hodně štěstí.
Jo, to jsem potřebovala více, než jsem kdy tušila!

Vyjela jsem výtahem nahoru.

Z jednoho rohu na mě zuřivě mával můj dočasný doprovod na londýnském letišti. Ledabyle jsem kývla hlavou. Něco urputně vykřikoval, kýval na mne, ať jdu za ním - tak to ne! Vážený a milý, zcestovatelý, bohatý, ukecaný a ješitný člověče, nafoukaný manekýne, už ne!
Mrcha povaha (moje.).
Jasně a evidentně z toho mělo vyplynout, že ho již nepotřebuji, ať jde do háje, nebo na Hawaii či na Seychely - ale sám. Beze mne. Myslím, že svým veletrpělivým posloucháním jeho životních úspěchů jsem mu zaplatila dost. Svým tichým společenstvím, tváříce se - jak jen to šlo - pozorně a trpělivě. Bylo to i na mne moc a to už jsem různých takových nádivů nafoukaných, sebevědomých, kteří si myslí, že jim svět a hlavně všechny ženy musí padnout k nohám, když mají vilu v Jihoafrické republice, na Bahamách, dům v Los Angeles a druhý kdesi zase jinde, takových jsem  potkala dost. On se nezeptal, kam, či za kým jedu. Jestli mne tam někdo čeká. Prostě předpokládal, když VELKÝ ON dá nabídku takové nějaké Češce, která ani neartikuluje správně, že se s prominutím po...
Chtěla jsem mu  původně vyprávět, že tento úkon se mi málem povedl na počátku cesty, ale on mne opravdu neposlouchal. Mluvil. Možná trpěl samomluvou, kdo ví. A směroval mne k taxíku.  

Nechala jsem ho - sebejistého - v přesvědčení, že za ním kráčím. Myslím, že mu trvalo dost dlouho, než přišel na to, že si vypráví pouze sám se sebou. Když jsme potom na sebe zcela náhodou - asi za čtyři měsíce narazili v restauraci v Sacramentu, pořád měl ještě tik ze šoku, že jakási nepříliš mladá ženština odmítla jeho přízeň. Snad mu už v nějakém soukromém sanatoriu zalepili potrhané sebevědomí, a cestuje se svoji minitaškou dál. Dámy, pozor na něj!
Výška cca 185 cm, váha 90 kg, oči modré (ďábelsky modré, takové ty které se vám zapíchnou do očí a prolezou pak zcela bez zábran celou vaši hlavu)! Předtím samozřejmě ohodnotí přední i zadní část objektu, vyzkouší si vaše IQ pomocí záludných otázek, vycení svůj perfektní chrup, neodolatelně se usměje - a je přesvědčen, že jeho partitura skončila a zcela zákonitě nastane druhá: ženský objekt začne šílet, toužit a prát se o jeho přízeň.
Pak nastává jeho zřejmý druhý akt - ale ten jsem už naštěstí nezažila.. PROTOŽE! 

TAM, u velké skleněné stěny se tísnila hromada dychtivých lidí, koukali dolů na ten zmatek. Nejvíce nervózní a z dálky viditelně na pokraji zhroucení stál nádherný chlap. V kvapíkovém rytmu zuřivě žvýkal žvýkačku, 100 skusů za vteřinu, v levém uchu měl náušnici. Ruce v kapsách, bílé kalhoty, bílou sportovní košili a nádherné oči. Černé, mírně prošedivělé vlasy na spáncích, hustý plnovous, ale elegantně zastřižený, mohutná, imponující postava. Všechno se mi na něm zdálo krásné a ideální!
"ON". 

"JÁ" -  170 cm vysoká, 60kg hubená postava s roztřesenýma nohama, mé čerstvě odbarvené vlasy do platinova,  za 7 tisíc udělaný permanentní make-up,  kostýmek modré barvy, lodičky, které stály tolik, co normálně stálo moje obutí zimní i letní na dva roky. Spodní prádlo nejvyšší kvality, abych posléze zjistila, že to vše JE ŠPATNĚ! 

Pomalu jsem k němu zezadu přistoupila, zavazadla nechala někde u výtahu a zakryla jsem mu oči. Nic blbějšího mne nenapadlo a zvesela jsem zavolala? Hádej, kdo to je? 

Od této chvíle jsem už nikdy u něho neviděla tak krásný pohled, slzy v očích, byla na něm znát obrovská úleva a štěstí. Štěstí, štěstí, ale takové, že jsem se rozbrečela já. Objal mne tak silně, že jsem nemohla dýchat. Brečel taky. Šeptal: ". miluji tě, lásko, jsem nejšťastnější člověk na světě, MY JSME TO DOKÁZALI!!!!! Nikdy nebudeš litovat, že jsi za mnou přijela! Teprve teď uvidíš, jak budeš šťastná, nic ti nesmí chybět, budeš mít všechno a ze všeho nejvíc mou lásku a porozumění. Přísahám, že od této chvíle budu žít jen pro tvůj úsměv a když budu cítit, že jsi šťastná, od života již nechci nic."
Takto a podobně mne opřádal krásnými slovy, vyznáními lásky, pořád se na mne díval, usmíval se, objímal, líbal - a všichni kolem nás se usmívali také a dělali nám místo. 

Ano. Můj nepravděpodobný sen se začínal naplňovat.
Jeden malý mráček, který jsem ale ihned odkázala do patřičných mezí:"Proboha, to sis musela vybrat ze všech východů právě ten!? Ty nevíš, že právě tam jsou nejhorší celní a hraniční úředníci? Málem jsem tu dostal kvůli tobě infarkt!"

Na celém jeho slovním přednesu byla zajímavá poslední větička: ON mohl dostat infarkt - kvůli MĚ!!!  V této chvíli jsem ale vnímala jen jeho a pak - dostala jsem ten známý šok, když někdo sedí skoro celý život v Evropě, exotická je Itálie, Chorvatsko a Rakousko a najednou sedí v San Franciscu, což se stává jistě milionům lidí. Ale já jsem tam už v této minutě prý patřila  napořád, na věčné časy a nikdy ne jinak.

Radši bych slyšela díky svým zkušenostem, že tam jedu "Dočasně", jako byl svého času stanoven pobyt spřátelených vojsk v naší republice, ale byla mi od této chvíle intenzivně implantována myšlenka, že tam prostě doma jsem, doma budu a to až do smrti. HOWGH! Děl můj budoucí manžel. 

Nebylo sladší hudby pro má ušiska, doposud vždycky jsem všechno musela už dvacet let rozhodovat sama. Jestli prší, jestli je třeba otevřít okno či co je a není napořád. Najednou vedle mne byl chlap, který to rozhodl za mě.
Panenko Márjá Podsrpenská!!!
Už TAM mne měl kopnout kůň, pokud možno velký a " bezcitný"!
Určitě by to bolelo míň, než budoucí chvilky mého umírání.

Jenže, kdybychom znali napřed všechno co nám život nachystal, připravil a někdy docela zlomyslně zašmodrchal, nebyl by to žádný život, ale nuda.
Stejně si myslím, že každý máme svého dramaturga, režiséra, nápovědu a záleží jen na tom, jakou kvalitu dostaneme do vínku. Ten můj režisér se zřejmě s dramaturgem ani autorem díla moc neshodl. Měli mezi sebou neustálé spory a tak jsem byla mnohokrát ponechána napospas své nápovědě a to byla mrcha zákeřná! Ta se asi opravdu nudila, tak si svůj jednotvárný život zpestřovala lstivými, úkladnými a záludnými podvrhy nápovědy, které v původním textu nebyly!

Ale i tak, když už režisér prosadil svou koncepci, taky by každého určitě hned napadlo, že je to avantgardní umělec, se sklony k sadismu a nevyzkoušeným experimentům.

Začíná DEN první, šílený sled dějů, nečekané proměny, začínám být doma TAM. Bez možnosti návratu. Implantát se ujal, zahnízdil v mé zmatené dušičce a vzkvétal. Pravidelně zaléván a hnojen mým budoucím manželem, partnerem, přítelem, milencem, láskou, a zvířetem. Mým mučitelem, který mne rozmazloval a zároveň ubíjel.

Dalo se toto všechno vydržet bez následků? Nedalo.

Takže jak to začalo?

Krásně.

Dana Šťastná