O jednom chudém chlapci, který se proslavil
Pøekvapuje mne, ¾e v dobì, kdy se tìší velké oblibì akèní filmy o pirátech s Johny Deppem v hlavní roli, nenapadlo ¾ádného producenta natoèit film o slavném Holanïanovi, námoøníkovi, kapitánovi, pozdìji admirálovi, který velel celé holandské námoøní flotile. Byl to Michiel Adriaensz (zoon, tedy syn Adriaena), de Ruyter, který se narodil právì pøed 400 léty.
V Nizozemí byl z toho dùvodu rok 2007 prohlášen za „jeho“ rok, probíhá mnoho rùzných programù, výstav v námoøních museích, pøednášek a setkání k tomuto výroèí. Dokonce byly vydány pamìtní mince a zároveò je vìnována velká pozornost celé té slo¾ité, ale pro Holandsko dobì, ve které ¾il.
Kdo to tedy vlastnì byl a èím se tak proslavil? Jeho pøíbìh je podobný vyprávìní o
chudém chlapci, který se z umývaèe nádobí stal milionáøem.
Odehrává se v tak zvaném Gouden eeuw, Zlatém století. Michiel se narodil jako ètvrté dítì z celkového poètu jedenácti sourozencù, 24. bøezna 1607 v pøístavním mìstì Vlissingen, provincie Zeeland. Obyvatelé mìsta se vìnovali jako správní Holanïané pøedevším obchodu. Otec byl v dobì jeho narození námoøníkem, pozdìji pracoval jako „bierdrager“, èili knecht v pivovaøe, dopravoval po mìstì sudy s pivem. Nakonec dostal od mìsta místo jako poorter, strá¾ce mìstské brány, co¾ mu zajistilo práva mìš»ana. Synek byl dosti velký ulièník, dnes bychom asi øekli, ¾e byl hyperaktivní. Ji¾ jako malý desetiletý chlapec vylezl napøíklad na kostelní vì¾ ve Vlissingen, (viz foto) kde prý zvonil v „nepøístojnou hodinu“. Na tu vì¾ vylezl zvenèí! Ze školy ho brzy pro neposlušnost vylouèili. Rodièe se rozhodli, ¾e se chlapec musí vyuèit nìèemu poøádnému, a dali ho k velké rejdaøské a obchodní firmì bratøí Lampsins. Této bohaté rodinì patøil jednu dobu dokonce ostrov Tobago v Karibiku. Dali ho do dílny, kde se vyrábìla lodní lana. Ale to Michiel dlouho nevydr¾el. Jako jedenáctiletý (!) se nechal se souhlasem rodièù a rejdaøe Lampsinse naverbovat na loï „De Haen“. Koneènì našel své místo, na této ozbrojené obchodní lodi, která se plavila do Brazilie a Karibiku a její¾ posádka také sem tam trochu „pirátila“. Tedy pøesnìji se tomu øíkalo kaper, co¾ je z latinského capere a znamená prostì vzít. Od obyèejného pirátství se to liší tím, ¾e soukromý majitel lodi se souhlasem vlády zemì napadá lodi nepøátel té které zemì a bere jim náklad. Èást v¾dy musel odevzdat vládì, èást si smìl nechat. Chlapec byl jak plavèík ve svém ¾ivlu, pilnì si osvojoval potøebné znalosti a dovednosti, a ji¾ v roce 1622 byl „matrózem“, tedy námoøníkem.
Vše se odehrávalo v pohnuté dobì, kdy se Nizozemci bouøili proti Španìlùm. Severní èást nynìjšího Nizozemí bylo samostatné seskupení sedmi provincií, mezitím co ji¾ní èást byla okupována Španìly. Patnáctiletý chlapec Michiel se chtìl dostat ještì dál a proto vstoupil, opìt se souhlasem rodièù, do armády prince Maurice, aby jako støelec mohl bojovat proti Španìlùm. Na jedné z váleèných lodí se skuteènì dostal do šarvátky a byl zranìn na hlavì. Pøi této potyèce byl zajat a musel v podpalubí španìlské lodi veslovat, jako kdysi otroci na galérách. Pøesto se mu podaøilo ještì s dvìma dalšími holandskými lodníky v jednom španìlském pøístavu utéci. Pìšky se pøes èást Španìlska, Francii a ji¾ní Holandsko dostal domù, do Vlisingen.
Na jedné z lodí rejdaøství Lampsins nastoupil Michiel opìt do uèení, chtìl se stát kormidelníkem. V 17. století malé Holandsko, mnohem menší ne¾ dnes, patøilo v Evropì i ve svìtì k hospodáøsky nejvyspìlejším zemím. Mìlo nejvìtší flotilu „civilních“ lodí, proto¾e dávalo pøednost obchodu pøed vedením válek.
Claudius Salmasius, uznávaný francouzský filosof a profesor napsal: “V Holandsku sedí démon zlata na trùnu ze sýra a na hlavì má korunu z tabáku“. Asi se mu to dost zalíbilo, proto¾e vìtšinu ¾ivota strávil právì v Holandsku, na Leidenské universitì.
V tøicátých letech si Michael Andriaensz pøidal ke svému jménu ještì De Ruyter, jméno své matky.V bøeznu 1631 se o¾enil s Marií (Maayke) Velters, která bohu¾el ještì tého¾ roku po porodu mrtvé holèièky zemøela. V soukromém ¾ivotì Michiel mnoho štìstí nemìl. Vrhnul se do práce, aby zapomnìl, vìnoval se studiu námoøních map, nautiky a studiu stavby lodí. V kvìtnu 1633 vyu¾il svých znalostí a vstoupil jako kormidelník do slu¾eb Groenlandse Kompanie. Na velrybáøské lodi „de Groene Leeuw“ podnikal pod vedením kapitána Jana Mayena výpravy za velrybami, ke Grónsku a Špicberkùm. V èervnu 1636 se podruhé o¾enil s Kornelií (Neeltje) Engels. Narodily se jim ètyøi dìti, Adrian, Cornelia, Aida a koneènì také vytou¾ený chlapec, který dostal jméno Engel. Syn pokraèoval pozdìji v otcových stopách.
V roce 1637 byl De Ruyter po¾ádán rejdaøi a obchodníky z Vlissingen, aby vyu¾il svých zkušeností jako námoøník a voják a pøevzal komando na malé váleèné lodi s deseti
kanóny. Bylo toti¾ potøeba zkrotit námoøní lupièe, piráty, kteøí su¾ovali obchodní lodi u Duinkerken. Roku 1644 se Michiel stal spolumajitelem dvojstì¾níku „De Salamander“, s kterým podnikal obchodní plavby do Západní Indie (nynìjší Indonésie) a Barbarie, jak se døíve, do devatenáctého století, nazývalo dnešní Maroko a Al¾ír. Z té doby se datuje zajímavá historie: V jednom marockém pøístavu De Ruyter zjistil, ¾e Arabové mají na jedné ze svých lodi jako otroky Holanïany, celkem dvacet pìt námoøníkù, které odvlekli z pøepadené lodi. Michiel jich patnáct vykoupil - na víc mu nestaèily peníze, vydal všechno, co vydìlal v Barbarii prodejem zbo¾í. Pøesto mu štìstí pøálo a pøi svých dalších obchodních cestách nabyl znaèné jmìní. Nahoøe jeho rodina ve slavnostním hávu. Zcela vlevo syn Engel.
Po smrti druhé ¾eny Neeltje v roce 1650 se Michiel rozhodl, ¾e plavby po moøi zanechá. V roce 1652 se De Ruyter o¾enil potøetí, s Annou van Gelder , vdovou po kapitánovi, který „zùstal na moøi“, èili se utopil. Narodily se mu ještì další dvì dcerky. Ale toto rozhodnutí nevydr¾elo dlouho. Stejnì jako mír, sjednaný v Münsteru.
Musíme si uvìdomit, ¾e Republika sedmi Nizozemských provincií byla v sedmnáctém století stále ve válce, nejen na moøi, tak na jihu zemì, kde se bojovalo proti Španìlùm a jen na severu, od Utrechtu nahoru, vládl pomìrnì klid. Francie se na chvilku pøidala na stranu Holandska, a proto Španìlsko pøistoupilo na mírová jednání v nìmeckém Münsteru, kde se mìlo po dlouholetém jednání koneènì dospìt k zakonèení tøicetileté války. Díky francouzskému postoji bylo také pozváno zastupitelstvo republiky sedmi 
provincií jako rovnoprávný partner. Vše nasvìdèovalo tomu, ¾e se koneènì znepøátelené strany dohodnou , zvláštì Španìlsko potøebovalo mír, finanènì pøedstavovala válka stále vìtší zátì¾. Ale nikdo nepoèítal s tím, ¾e Francie se bude sna¾it rùznými zmìnami a po¾adavky jednání prodlu¾ovat. Dlouho se diskutovalo a byla vidìt snaha po kompromisu, tak¾e se znepøátelené strany pøece dohodly, a 15. kvìtna 1648 došlo k podpisu. Smlouva zaruèovala stávající situaci a rozdìlila Nizozemí na dvì èásti, severní byl ponechán statut Republiky sedmi provincií a hranici ji¾ní èásti urèovala frontová linie. Od té doby v severní èásti získali moc protestanti, katolický majetek, kláštery a pozemky k nim nále¾ející pøipadly státu. Katolické kostely musely mít prùèelí zakryta. I nyní existují na severu Nizozemí tyto kostely, ale to by bylo jiné vyprávìní.
Dlouho se ale nemohla Republika z míru radovat. Anglièané svévolnì prohlásili, ¾e veškerá plavba v kanálu a v Severním moøi spadá pod jejich pravomoc, zrovna tak jako veškerá obchodní plavba. Do anglických pøístavù smìly zbo¾í dová¾et jenom anglické lodi. Zároveò vy¾adovali poplatky za povolení plaveb v Severním moøi. Jednalo se o to znemo¾nit nadvládu Holanïanù v obchodu se zámoøskými koloniemi. To, ¾e pøedstavovalo malièkaté Holandsko obchodní velmoc a jeho lodì ovládaly veškerá moøe se Anglii pochopitelnì nelíbilo. V kvìtnu 1652 došlo k zajímavému incidentu, který vlastnì zavinil tzv. „první anglickou válku“. U pobøe¾í v blízkosti Doweru míjela Nizozemská obchodní flotila pod vedením Maartena Trompa loï anglického admirála Roberta Blakeho. Tromp prý odmítl pozdravit. To admirála silnì namíchlo, a dal povel 
ke støelbì. Admirál Maarten Tromp poslal zástupce do Londýna ve snaze vše urovnat. Ale bezvýslednì. Po návratu do Nizozemí se spojené provincie rozhodly povolat do slu¾by Michiela de Ruytera a hlavnì se pokusit o posílení bojových schopností flotily. Holanïané mìli sice více lodí ne¾ Anglièané, ale proto¾e se jednalo o obchodní lodì, byly o hodnì menší a byly vybaveny kánony jen na obranu pøed piráty. Takové lodì se samozøejmì palební silou nevyrovnaly anglickým váleèným lodím. De Ruyter vyhovìl ¾ádosti jenom na jednu plavbu. Netušil, ¾e vše bude trvat dlouhou dobu a ¾e se nakonec stane velitelem celé nizozemské flotily. Vypluli na „trestnou“ výpravu a v srpnu 1652 znièili u Plymouthu èást anglické flotily. Bohu¾el nekázní kapitána Witte de Witha došlo k dalším bojùm, které vedly k blokádì nizozemských pøístavù. De Ruyterovi se podaøilo blokádu prorazit a pøenesl boj proti Anglii do Støedozemního moøe. Pøi boji u Livorna byla celá anglická flotila znièena, a proto Anglie pøistoupila 15. dubna 1654 na mírové jednání ve Westminsteru. V tajném dodatku k mírové smlouvì bylo mimo jiné urèeno, ¾e nizozemské lodì budou jako první zdravit anglické. A tak opìt „propukl“ mír, který trval, a¾ na malé šarvátky, skoro 9 let.
Michiel de Ruyter, který pøevzal velení po Maartenu Trompovi (který padl roku 1653 v bitvì u Scheveningen, zobrazené nahoøe), se rozhodl jako admirál celou váleènou flotilu pøeorganizovat. Nizozemí mìlo oproti Anglii menší lodì, které byly ale pohyblivìjší, lépe se s nimi manévrovalo a také byly rychlejší. Problémem byla komunikace mezi lodìmi v konvoji. Proto byl De Ruyterem zaveden jím osobnì vylepšený a rozšíøený systém vlajkových signálù, který se vlastnì udr¾el do nynìjší doby. On také zalo¾il specielní jednotky „mariniers“, které byly i na obchodních lodích, a mìly za úkol chránit 
posádky. Na vojenských lodích slou¾ily také k ochranì, ale zároveò prodìlávaly tvrdý výcvik, nutný zejména pøi vyloïování. Tyto elitní jednotky jsou dones souèástí nizozemské armády, název mariniers jim zùstal.
Zdánlivý mír trval, Anglie sice kolem roku 1660 pøes dohody zaèala kolonizovat západní pobøe¾í Afriky, nedovolovala jiným lodím ne¾ anglickým zají¾dìt do anglických pøístavù. V roce 1664 anglická flotila pøinutila guvernéra New Amsterdamu, Petera Stuyvesanta ke kapitulaci. Vítìz, vévoda z Yorku zmìnil jméno mìsta na New York. De Ruyter dobyl na Anglii zpìt holandská dominia v Africe, ale New York u¾ zpìt nezískal. Stuyvesant mìl, jak vidíte vlevo, døevìnou nohu.
Anglický král Karel II. vyhlásil v dubnu 1665 pøekvapivì válku Nizozemí a vyhlásil blokádu celého pobøe¾í. Blokáda nizozemského pobøe¾í trvala jenom 14 dní, proto¾e Anglièané zapomnìli vybavit lodì dostatkem zásob a celá flotila byla pøinucena vrátit se zpìt do Anglie. Mezitím se vrátil De Ruyter z obchodní plavby do Ameriky, a bylo mu pøedáno velení nad celým námoønictvem. Vypracoval velice dobrodru¾ný plán, o kterém vìdìli jenom tøi lidé. 6. èervna 1667 vyplula flotila o poètu šedesáti lodí a fregat, ètrnácti 
branderù (to byly staré vyslou¾ilé lodì, nalo¾ené hoølavým materiálem a municí, které se hoøící pouštìly na lodì nepøítele, aby je zapálily) a desítky transportních lodí. (Obraz vpravo, od Willema van de Velde pøedstavuje tuto bitvu, v popøedí s proslulou vlajkovou loï „Sedm provincií“, odkud admirál De Ruyter bitvu øídil). Teprve na moøi prozradil admirál úèel cesty. 17.èervna spustila flotila kotvy v ústí Tem¾e. Zde pøestoupili mariniers na menší lodì a vydali se proti proudu Tem¾e. Zakotvené anglické lodì minuli a zaútoèili na pevnost Sheerness, kde pøekvapení obránci nekladli ¾ádný odpor. V celé ji¾ní Anglii vypukla panika a lidé prchali dále do vnitrozemí. Britský admirál Monk, vévoda z Yorku vydal rozkaz lodì, kotvící u bøehu potopit a tím znemo¾nit prùjezd holandským lodím, ale zde se opìt ukázala nedostateèná komunikace v anglické flotile. Vìtšina námoøníkù mìla také volno a sedìla doma. Proto¾e nastal odliv musela celá výprava holandské flotily èekat den na pøíliv, aby mohla pokraèovat. Øeka byla pøehrazena øetìzy, které mìly další postup znemo¾nit. Kapitán Van Brakel se nabídl tuto pøeká¾ku zlikvidovat. Na jedné lodi (branderu) se mu podaøilo zahrazení prorazit a uvolnit cestu flotile dále do vnitrozemí. Van Brakel pokraèoval v plavbì dále (se svolením De Ruytera, který mìl nad celou akcí hlavní vedení), cílem byl pøístav Chatham, kde byla základna anglické váleèné flotily. Zde se podaøilo Holanïanùm znièit nìkolik váleèných lodí pøímo pøed oèima vévody z Yorku. Nìkolik lodí si Holanïané dokonce odvezli sebou do Holandska. De Ruyter se svojí flotilou kotvil pøed ústím Tem¾e a blokoval veškerou lodní dopravu, smìøujícím do Anglie. Tato bitva, která trvala ètyøi dny, byla jedním z nejvìtších námoøních vítìzství De Ruyterových. Po této pro Anglii poni¾ující porá¾ce se vévoda z Yorku stáhl do soukromí a Anglie pøistoupila 17. èervence 1667 v Bredì na podepsání „Mírové smlouvy“.
De Ruyter, který se pøestìhoval se svojí rodinou do Amsterdamu, kde ¾il nìjakou dobu v klidu, od roku 1667 do roku 1672, kdy zaèala tak zvaná tøetí námoøní válka proti Anglii. De Ruyter pøevzal na naléhavou ¾ádost vlády opìt komando. Historie jeho vybojovaných 
a vìtšinou vítìzných bitev je dlouhá. Zvítìzil mimo jiné 1672 v bitvì u Solebay, 1673 v dvojité bitvì u Schoonveldu, a v bitvì u ostrova Texel v srpnu 1673.
Po skonèení této tøetí války s Anglií pokraèovala ve válce Francie. Ve Støedozemním moøi docházelo stále ke støetùm mezi Francouzi a Španìly. De Ruyter byl na ¾ádost Španìlù, kteøí se odvolávali na smlouvu o vojenské podpoøe a pomoci z roku 1673, vyslán na pomoc španìlské flotile, aby pomohl Francouze ze Støedozemního moøe vytlaèit. Byl to nevdìèný úkol, kterého se De Ruyter zhostil dost nerad. Španìlská vojenská námoøní flotila byla ve špatném stavu, pod slabým vedením a daleko hùøe vybavená, ne¾ francouzská flotila krále Ludvíka XIV. De Ruyter pobýval nìjaký èas v okolí Neapole, sna¾il se o to, aby Španìlé svoje lodì opravili a lépe vybavili. Mezitím se dozvìdìl, ¾e v Neapoli chtìjí prodat do otroctví 26 maïarských duchovních, misionáøù, vzpomnìl si na svùj údìl otroka na španìlské lodi a osvobodil je. Ještì dnes pokládají zástupci maïarské ambasády ka¾dý rok s vdìèností kvìtiny na jeho hrob v amsterdamském Nieuwe Kerk.
Z velké bitvy u Palerma, 21. dubna 1676, neš»astné bitvy s velkou francouzskou pøesilou, která byla pod vedením admirála Duquesne, nevyšel nikdo jako vítìz . Byla to
tøicátádevátá - a poslední námoøní bitva admirála Michaela De Ruytera.
V této bitvì byl De Ruyter te¾ce zranìn na levé noze dìlovou koulí, vystøelenou z francouzské lodi. Do rány se mu dala snì». Staèil napsat ještì nìkolik dopisù na rozlouèenou a 29.dubna na palubì své vlajkové lodi Eendracht zemøel. Jeho tìlo bylo nabalzamováno a pøepraveno do Amsterodamu. Ovšem a¾ potom, co se španìlsko-holandské váleèné loïstvo ještì marnì pokoušelo zvrátit situaci.
Tìlo v bitvì u Palerma padlého admirála se proto dostalo do Amsterodamu a¾ za rok. Pøi zpáteèní cestì mu prokazovaly všechny lodi, které se s holandským konvojem setkaly, úctu spuštìním vlajek a salvou z dìl.
De Ruyter byl s velkou slávou pohøben 18. bøezna 1677. Amsterdam prý tehdy za¾il nejvìtší smuteèní slavnost ve svých dìjinách. Pohøební prùvod, tak, jak je vidìt na soudobé rytinì, šel ulicemi Amsterodamu ètyøi hodiny.Sochaø Rombout Verhulst pro mrtvého admirála vytvoøil imposantní náhrobek z bílého mramoru, který byl o pìt let pozdìji slavnostnì umístìn nad jeho hrobem pod podlahou Nieuwe Kerku, èili Nového kostela v Amsterodamu .
Tam, kde stával pøed reformací hlavní oltáø, odpoèívají ostatky kdysi prostého plavèíka a námoøníka z Vlissingen, admirála Michiela Adriaensz de Ruytera .
Malý chlapec z Vlissingen, který kdysi lezl na kostelní vì¾, aby se rozhlédl, se dostal opravdu daleko. Proslavil svoji malou vlast po celém svìtì. Byly k tomu potøeba „jen“ tøi vlastnosti: vytrvalost, píle a odvaha.
Karel A. Pokorný
