O kálení a o tom, co bylo a co mohlo být ...
Odezvy na mé èlánky se liší. Je to podle toho, zda ètenáøi souhlasí nebo ne. Po èlánku Sebevìdomý èeský blbec jsem dostal øadu souhlasících emailu (ze zahranièí) a øadu nesouhlasících (z Èeska, odkud jinde?). Tak to je poka¾dé.
Nìkolik èeských ètenáøù mne obvinilo, ¾e "kálím do vlastního hnízda". Obzvláš» pan Ing. Gustav Tauš (no, uèitel, co od takového èlovìka mù¾ete èekat?) mne setøel: "...máte silný komplex ménìcennosti, nebo nìjaký jiný osobnostní problém. Kálíte do vlastního hnízda." Komplex ménìcennosti nemám. To rozhodnì ne. Moje ego je tak velké, ¾e musím do dveøí chodit na napøíè, jinak bych s ním neprošel. Osobní problém s èeskou kotlinou ale mám, co¾ ale není ¾ádné tajemství. Nejsem sám. Stejný problém má skoro ka¾dý emigrant, který byl v Èeskoslovensku odsouzen (ti š»astnìjší v nepøítomnosti) za údajné zloèiny, které nikde jinde v civilizovaném svìtì nejsou trestné, aby pak po Sametovém podvodu komunistický prominent Václav Havel vyhlásil právní kontinuitu s komunistickým re¾imem a do do¾ivotních funkcí najmenoval soudce, kteøí mìli ještì ruce od krve z doby souzení za komunistù.
S tím kálením jsem si ale nebyl jist, i kdy¾ bì¾nì tvrdím, ¾e umím èesky lépe ne¾ 99% èeských yn¾ynýrù a jiných dr¾itelù èeskoslovenského komunistického pseudovzdìlání. A tak jsem jen tak v hlavì listoval slovníkem, Kalousek, Kalovský, kalenice, kalištì, kalení, kálení... aha, to je ono! Tak proè to neøekl hned, co myslel a pou¾íval jakéhosi snobského opisného výrazu?
A tak jsem se zamyslel nad tím, kdo, kde a na co kálel. Mùj dìdeèek (u nás se øíkalo staøeèek) Bohumil se narodil v roce 1890, a i kdy¾ byl jen zemìdìlec (nebo mo¾ná právì proto), byl to velmi vzdìlaný (neformálnì, milí snobové z Prahy, neformálnì) èlovìk. Antickou literaturu a literaturu národního obrození ovládal jako nikdo, koho jsem pozdìji potkal. A k tomu pochopitelnì veškerou kulturu první republiky, za kterou se nám pozdìjším zatáhla komunistická opona a jako by nikdy neexistovala. V šesté tøídì základní školy jsme v dìjepise probírali staré Øecko a dìjiny Øíma a soudru¾ka uèitelka (to u¾ bylo po válce, tudí¾ soudru¾ka) èumìla jako puk, kdy¾ jsem jí u tabule pøednesl pøednášku, jak císaø Tiberius u¾ ani moc do Øíma nechtìl jezdit (kálel na své rodné hnízdo!) a radši zùstával ve své vile na ostrovì Capri, kam potom jezdil i Masaryk (ale do jiné vily) a jak jeho vnuk, Caligula s velitelem pretoriánù jménem Macro ho tam jeli uškrtit. Dostal jsem jednièku s krou¾kem a hvìzdièkou a byl jsem zcela výjimeènì pochválen.
Soudru¾ka uèitelka nemìla ponìtí, odkud najednou pøišel onen pøíval znalostí. Probírali jsme to se staøeèkem Bohumilem pár dnù pøedtím. Staøeèkovi bylo v roce 1950 u¾ šedesát let a chystal se do dùchodu, mìl sen, ¾e se podívá do Itálie, na Forum Romanum a na Capri. Do vlastního hnízda nekálel, kálení obstarali jeho spoluobèané, zvolili komunisty, zemìdìlci byli násilnì nahnáni do kolchozù, jejich majetek zabaven a všechno bylo pokáleno, ani¾ na to staøeèek Bohumil mohl mít nìjaký vliv. Do Itálie se nejelo. Do Itálie jel v padesátých letech jen komunistický kolaborant (èelnì k tomu, je to fakt!) Jan Werich, popsal to v knize Italské prázdniny - mùj staøeèek Bohumil u¾ mohl jet tak do øiti. Ani dostateèný dùchod nedostal a a¾ do svých témìø osmdesáti let pracoval jako vá¾ný na váze v kravínì na kopci v kojetínském JZD. Vlastní hnízdo mu bylo znárodnìno a pokáleno. Nevìøím, ¾e by staøeèek Bohumil nìkdy øekl kritického slova o Èeskoslovensku, o národu nebo o státním útvaru i pøesto, ¾e podle mne k tomu mìl plnì právo. Ten státní útvar, ta zemì, ten národ - to hnízdo - mu znièily posledních 32 let jeho ¾ivota, znièily vìtšinu ¾ivota jeho osmi dìti (proto¾e to, co tam vedli, to se tì¾ko dalo nazývat ¾ivot) a negativnì ovlivnilo ¾ivot jeho 36 vnukù. Pochmurný slogan o tom, jak "celý svìt se zmìnil v prdel a kamkoliv lidské oko dohlédlo, bylo nasráno a¾ do výše dospìlého èlovìka", se pak u¾ ani nezdál tak pøehnaným. Aspoò ne tìm, co nekolaborovali s komunisty a tìm mimo Prahu.
Situace mého dìdeèka z matèiny strany nebyla jiná. Ten se jmenoval František. O starém Øímì si se mnou nikdy nevyprávìl, ale vím, ¾e taky byli zemìdìlci - sedláci, a veškerý majetek kromì domu, kde bydleli, jim byl znárodnìn do JZD, konì, krávy, secí stroj i šicí stroj. Oni sami byli taky do toho JZD vstoupeni, ale nìjak brzo odtamtud odešli. A taky vím, ¾e rozhodnì nebylo ¾ivotní ambicí mého staøeèka Františka strávit polovinu ¾ivota jako dìlník v kromìøí¾ské plynárnì. Zvláštní pach toho plynu byl v¾dy cítit i z obleèení staøeèka Františka, kdykoliv jsme jako dìti pøišli na návštìvu. Ani on nekálel do vlastního hnízda - všechna ta køivda, všechen ten hnus se mu pøihodil bez jeho vlastního zavinìní.
Mùj otec, kdy¾ vidìl, co se dìje jeho rodièùm a sourozencùm, tak do JZD odmítl z principu vstoupit. Takté¾ nikdy nekálel do vlastního hnízda. Po prodlou¾ené vojenské slu¾bì u PTP (tehdy se to libovolnì prodlu¾ovalo) se protloukal zamìstnáními, které by ¾ádný pøíèetný èlovìk nevzal. Ovšem, "taková tehdy byla doba", tak se to zlehèovalo pozdìji. Dìly se i takové vìci, jako ¾e mému otci napsala tajemnice MNV v Kojetínì Kosacká do jeho posudku: "návrat do obce ne¾ádoucí." Podobnost s tím, co psali nacisté do papírù ®idùm: "Rückkehr unerwünscht" vùbec není náhodná. A následovalo pøehazování vápna lopatami ve vápence v cukrovare, traktorista v STS, zedník a rovnaè pil ve V®KG a nakonec a¾ do dùchodu dìlal sváøeèe ve V®KG - špinavou a hluènou práci, sváøeè dýchá všechny ty svaøovací plyny. A znovu - ambice mého otce nebyly být celý ¾ivot sváøeèem. Ovšem nikdo se ho neptal. Kálení na jeho ¾ivotní ambice obstarali ti druzí - soudruzi.
Moje generace (u¾ tøetí) ještì poøád mìla zakázáno studovat a byli jsme obeslání "umístìnkami" do JZD (jako já), jiní mí bratranci a sestøenice zase šli do Tatry Kopøivnice, MEZu navíjet elektromotory, dìlat bagristy nebo do jiných ú¾asných zamìstnání. To všechno v dobì, kdy kolaboranti jako Václav Klaus studovali na Vysoké škole ekonomické a jezdili na odborné stá¾e do Itálie.
Generace našich rodièù byla poøád ještì tak nìjak pøirostlá k rodné hroudì a pak jim i tu hroudu správní vlastenci z Prahy, nebo odkud, znárodnili. Moje generace u¾ si mohla rodnou hroudu jen z dálky ukazovat, lány byly zceleny, nadìje na nápravu a svobodu dodnes ¾ádná a tak pomalouèku polehouèku, jeden po druhém zaèala vznikat vìtev kanadských a amerických Hedvíèkù. Jejich hnízdo je tady. Hedvíèkové jsou Amerièani, proto¾e Amerièani nejsou jiní lidé z nìjakého jiného místa. Amerièani jsou ztìlesnìním lidského ducha svobody. A ka¾dý s tímto duchem, s tímto svìtonázorem, a» u¾ je kdekoliv, je Amerièan.
Tak¾e mùj názor je, ¾e do vlastního hnízda nekálím. To hnízdo není moje. Je vaše. A kálet tam nebylo tøeba. Hnízdo u¾ bylo pøedtím pokálené, padesáti lety této èinnosti. A sebevìdomý èeský blbec je u¾ šestnáct let odmítá oèistit. Proto to hnízdo neuvìøitelnì smrdí dodnes a zøejmì ještì dlouho bude.
Na ¾ádné vaše hnízdo jsem tedy nekálel. Mo¾ná jsem se kvùli tomu smradu semtam chytil za nos. Mù¾ete mi to mít za zlé?
Ross Hedvicek
Další èlánky autora:
