Z Èeského støedohoøí pod Oltáøíkem aneb postøehy z našeho sobotního výletu v Èeském støedohoøí.
"Na tøetí koleji pøijede osobní vlak z Prahy Masarykova nádra¾í, který dále pokraèuje do Roudnice nad Labem..." a následuje výèet stanic, jimi¾ bude vlak projí¾dìt. Toto hlášení je v¾dy pro mì zahájením cesty za poznáním a nìkdy i za dobrodru¾stvím.
A tak i dnes, 22. dubna, pøicházím ke tøetí koleji, kde se ji¾ èervenají kvìty vlèích mákù. Zdá se to neuvìøitelné, ale letošní jaro maluje své obrazy s pøekotnou rychlostí a na barvách a jejich kombinacích ani trochu nešetøí. Jako by chtìlo namalovat co nejvíc obrazù v nejkratší dobì.
Sleduji z vlaku krajinu a velké pøekvapení na mì èeká na nádra¾í ve Vraòanech. Je zde více kolejí a ty ménì pou¾ívané le¾í teï v záplavì ¾lutých kvìtù. Jezdím tudy nìkolik let, ale s tìmito rostlinami se tu setkávám poprvé. Nìkdo by øekl, ¾e je to hoøèice nebo øepka, jejich¾ ¾lutá pole právì v tomto èase dodávají krajinì zvláštní kouzlo, ale není. Ta vraòanská, pomìrnì vyšší rostlina, vyrùstající v trsech pøímo ze štìrku, je trochu jiná. Kvìty - nejspíše slo¾ené okolíky, vytváøejí široké deštníkovité koruny. Listy mají modrozelený nádech... více z jedoucího vlaku nepoznám, ale celkovì mi rostlina pøipomíná taøici, zejména tím, ¾e roste z kamení, ale je dost neobvyklé vidìt taøici ve vodorovném terénu. Mo¾ná, ¾e se mýlím. Pohled na pole tìchto zajímavých kvìtin v kolejích je úchvatný. O rostlinách kolem tratí bych mohla vyprávìt....
Vystupuji v Lovosicích, kde se setkávám s našimi poutníky. Další cesta autem smìøuje do vesnice Dìkovka, nad ní¾ se tyèí malebný a nì¾ný kopec, který má nìkolik názvù - Oltáøík, Dìkovka anebo prostì jen Hrádek. Je to èedièový vrch s nadmoøskou výškou 565 m, porostlý listnatými stromy. Na jeho skalnatém vrcholu je zøícenina hradu postaveného nejspíše ve 13. století. Pøed nìkolika lety jsme k hrádku vystoupili a mìli jsme odtud pøekrásný pohled na okolní kopce - Milešovku jako na dlani. Je to velice romantické, øekla bych, "máchovské" místo.
Dnes jsme se vydali na kratší, spíše pozorovací výlet. Sluníèko pøíjemnì høálo, jen od severovýchodu obèas foukal studený vítr. Bílé øasy na obloze, jakoby uèesané do pramenù, se sbíhaly k severovýchodu, kde vytváøely jemný závoj. Meteorolog by je nazval jedním slovem - cirostratus.
Z vesnice nás zavedla k úpatí Oltáøíku polní cesta lemovaná zleva keøi, v jejich¾ polostínu svítily bílé kvìty ptaèince velekvìtého. Vpravo louka posetá stovkami kvìtù pampelišek byla u cesty ohranièena velkými kameny. U jednoho z nich kvetla hluchavka bílá, kolem ní¾ poletoval èmelák. Chvilku jsme ho pozorovali a zaposlouchali se do jeho bzukotu.
Pøipomnìla jsem si milé a výsti¾né hudební dílko Nikolaje Rimského-Korsakova "Let èmeláka" .
Rašící a souèasnì kvetoucí doubrava nás vítá bílými koberci kvìtù ptaèince velekvìtého. Les na nás pùsobí svojí velebností. V korunách stromù prozpìvují pìnkavovití ptáci a kdesi se ozývá sólo budníèka lesního. A je tu opìt èmelák, tentokrát poletuje pøi zemi zemi a víøí loòské rozpadající se listí. Podél cesty rozkvétají ¾luté orseje a bílé sasanky hajní, ojedinìlá je ¾lutá sasanka pryskyøníkovitá. Ještì kvete prvosenka jarní, která se tyèí nad všemi sasankami. Pøíjemným zpestøením jsou modravé drobné kvítky rozrazilu a modronachové kvìty lechy jarní.
Obdivujeme hluchavku skvrnitou s vìtšími tmavì rù¾ovými kvìty. Zaujmou nás pravidelné hvìzdice listù napovídajích, kde pokvete maøinka vonná. A pak objevujeme nìco zvláštního, s èím¾ jsme se dosud nesetkali. Sasanku hajní s nachovými kvìty. Nevìøícnì si kytièku celou prohlí¾íme, tvar kvìtu i listù je stejný jako u sasanky hajní, jenom barva kvìtù je odlišná. Tìchto sasanek nacházíme víc. ®e bychom snad objevili nový druh?
Dostáváme se na rozcestí a kocháme pohledem na rozkvetlé jablonì a hrušnì a na skupinky rašících keøù v louce. Jsme na jihozápadì paty kopce a kolem nás se kvìtena trochu pozmìnila do ¾lutého tónu. Ve velkém tu kvete pryšec chvojka, místy vytváøí shluky, tu a tam pryskyøník a mochna jarní. Je tu bezvìtøí, sluníèko pra¾í a vyláká motýly. Poletují tu bìlásci, baboèka paví oko a drobní modrásci. Setkáme se ještì s jedním, celkem nenápadnì zbarveným motýlem - okáèem pýrovým, který usednul na stéblo loòské trávy, tak¾e máme mo¾nost si ho prohlédnout podrobnìji. Poletuje tu i další zajímavý hmyz - rùzné mušky a vosièky, z nich¾ nás zaujmou ty, co pøi letu postávají ve vzduchu jako helikoptéry.
Pozorujeme krásy kolem sebe a vnímáme tu historii i tep zemì, která tu volnì dýchá...
Bohu¾el èas rychle ubíhá, tak¾e se pomalu vracíme stejnou cestou zpìt. To, ¾e sluníèko postoupilo k západu, pøimìlo nìkteré sasanky zavøít a sklonit kvìty, zmìnily se i stíny v lese. Vycházíme na louku a ještì se na chvíli posadíme na pøíjemnì vyhøátých kamenech u cesty. Rozhlí¾íme se do krajiny a rozjímáme nad krásami pøírody a jejím bo¾ským klidem.
Zaposloucháme se do ticha, které není úplným tichem, ale krásnou, harmonickou melodií, tøeba ptaèí symfonií, letem èmeláka, šumìním lesa... Nasáváme všemi smysly tu nádhernou atmosféru, abychom si z ní co nejvíce odvezli do svých domovù ve mìstech a mohli ji pøedat dalším lidem alespoò slovy.