|
||
Èas dovolených uplynul a nyní pøijde na øadu tøídìní a popisování fotografií, poøádání do alb, kam budou nìkteøí peèlivci nalepovat také vstupenky do rùzných hradù a jiných pamìtihodností a úètenky z restaurací, aby se pozdìji mohlo detailnì vzpomínat, popøípadì ukazovat náv¹tìvám se slovním doprovodem "toto je Marie a tam vzadu Vesuv” "tady jsme u veèeøe, po které jsme v¹ichni dostali prùjem”, "tohle byla nìjaká místní slavnost, tak jsme tam ¹li”.Na øadu pøijde také sestøihování videozáznamù a pøíprava nové dovolené. Ale jsou také zá¾itky, které není mo¾no zachytit ¾ádnou vymo¾eností moderní techniky. Ostatnì jsme ji tehdy ani nemìli k disposici. Tuto skuteènost jsem si uvìdomil, kdy¾ jsem èetl v magazinu, který je ètvrteèní pøílohou jednoho èeského denníku, reportá¾ o "typicky èeské" vodácké dovolené. V reportá¾i je líèena dovolená na Vltavì. Po pøeètení èlánku jsem byl dost smutný, proto¾e dovolené, které jsme s man¾elkou a kamarády pro¾ívali pøes dvacet let také na èeských a slovenských øekách a øíèkách, byly úplnì jiného rázu. Z reportá¾e vyplývá, ¾e vlastnì nyní na dovolenou na vodì jezdí jiný druh lidí. Jejich nejvìt¹í starostí je, aby bylo dost piva a rumu a hlavnì, aby byly otevøené hospody u øeky. Tito novodobí "vodáci" vlastnì jenom vymìnili hospodu za kanoi. Jeden z dotázaných na zmínku reportéra o pití na vodì odpovìdìl : "No, to se ani neptej! Ka¾dej má pøece hlad a ¾ízeò, my jezdíme na vodu, abysme nesedìli jen u nás v hospodì." V na¹ich dávných dovolených na øekách hrála hlavní roli pøíroda. Krásná rána s kapkami rosy na trávì okolo stanu, veèery a noci plné hvìzd, které jsme pozorovali vle¾e u pomalu uhasínajícího táboráku. Za¾ívali jsme úplnì jiná dobrodru¾ství. Byli jsme pøekvapeni, kdy¾ jsme v Lenoøe objevili pomníèek Ondøeje Hartauera, skladatele hymny v¹ech ©umavanù : "Tam v krásné ©umavì kolébka moje stála." Pozdìji tuhle píseñ v nìmecké versi èasto zpíval ke v¹emu ochotný èeský "zlatý slavík" pro nìmecké posluchaèe : "Das wahr in Böhmerwald, wo meine Wiege stand". Vìdìli
jsme, ¾e v pøírodní reservaci Mrtvý luh na horním
toku Vltavy se vyskytuje vzácná maso¾ravá
rostlina rosnièka, ¾e tam roste klikva (zde jsou jí
podobné cranberry). Nevím, jaká je situace nyní, ale
pamatuji se, jak jsme s hrùzou proplouvali Èeský
Krumlov a modlili se, abychom se "neudìlali", proto¾e
voda, vypou¹tìná bez jakékoliv filtrace z papírny ve Vìtøní
byla dìsná bøeèka která páchla po celém okolí a
mìli jsme po ní ekzém. Náladu nám v¾dy spravil krásný
pohled na klá¹ter Zlatá koruna. Pryè jsou doby, kdy jsme sjí¾dìli novomlýnskou "¹lajsnu", pluli kolem Slepi¹ova mlýna k soutoku Vltavy a Lu¾nice. Netu¹ili jsme, ¾e Koøensko bude zatopeno a bude tu vybudován pomocný jez, u kterého budou zachycovány odpadní vody hrùzného Temelína, který tuto bohulibou krajinu znièil. Definitivnì. Tak malá zem a tak velké ¹kody. Také
jsme si nìkdy za¹li na pivo do starých voraøských a
pozdìji vodáckých hospod, které bohu¾el vìt¹inou
díky výstavbì pøehrad
u¾ dávno zanikly. Který z dne¹ních "vodákù"
je¹tì ví o hospodì u soutoku Otavy a Vltavy, kde ¾il
legendární Sláva Smrt. Nezapomeneme také nikdy na
poslední plavbu Èervenskými proudy.
Vzpomínáme na na¹e dovolené
na Lu¾nici, která se bohu¾el dlouho smìla sjí¾dìt
jenom ze Suchdola (vzhledem k hraniènímu pásmu).
Teprve kolem roku 1966 bylo dovoleno jet a¾ z Nové
Vsi. Byly to krásné doby, kdy¾ jsme s partou kamarádù
a lodními pytli pøijí¾dìli vlakem do Suchdola, kde
nás na nádra¾í u¾ èekaly na¹e lodì a vesniètí
kluci s vozíèky, aby odvezli za mírný obolus na¹e
kanoe a kajaky k øece. V Suchdole bylo té¾ unikum,
vesnièan, který odvá¾el kanoe k øece na kole, skuteènì akrobatický výkon. Za¾ívali jsme na
vodì nezapomenutelné krásné sluneèné dny, i rána,
kdy nás budil dé¹», který bubnoval na stan a bouøky,
které mnohdy zpùsobily,
¾e jsme museli narychlo pøemís»ovat stany. Na lukách,
nad kterými se vzná¹el mlhavý opar, obcházeli èápi
a slídili po snídani. Krásný pohled byl na ka¾doroènì
obydlené èapí hnízdo v Majdalenì, zrovna tak jako
na "èapí dub" pod kterým bylo krásné táboøi¹tì.
Rozvodí, kde se Lu¾nice dìlila na Starou a Novou øeku
bylo divoké a romantické. Plavba po Staré øece vy¾adovala
urèitou otrlost vzhledem k povaleným, ve vodì le¾ícím
stromùm a hlavnì milionùm komárù, kteøí u¾ netrpìlivì
èekali na pøísun èerstvé krve a udeøili v¾dy v
nejo¾ehavìj¹ích chvílích, kdy èlovìk nemohl
pustit pádlo a ohnat se po nich. |
||
K
oblíbeným vodáckýcm rituálùm patøilo postávání
u "¹lajsen" a dohadování, kudy nejlépe proplout, aby
se èlovìk "neudìlal". U¾ ani nevím,kolik v¹ech
tìch jezù bylo, splývají mi ve vzpomínkách
dohromady, vím jen, ¾e jsme je projeli vìt¹inou v¹echny
¹»astnì a bez nehody. U
vísky Vlkov byla krásná,pomìrnì velká píseèná
duna, chodili jsme se na ni ka¾dý rok dívat a byli
spokojeni, ¾e ji je¹tì nikdo nepou¾il tøeba na
stavbu. Nikdy jsme nezapomnìli zastavit se u hrobu
presidenta Bene¹e v Sezimovì Ústí, v zahradì jeho
vily, která byla pøístupná právì jen od øeky.
Nesmìlo se to a to nás právì lákalo. Byli
jsme v¾dycky rádi, kdy¾ byl dostatek vody v
Klokotech, proto¾e pro trochu ménì zku¹ené hrozilo
pøi malé vodì rozbití lodì o kameny. |
||
V
Pøíbìnicích byla táborová osada jakéhosi národního
podniku, kde vládl nezapomenutelný, svérázný správce,
pan Králík, u kterého si vodáci mohli sami èepovat
ve sklepì pivo a pak mu oznámit, kolik vypili. Tehdy témìø
nikoho nenapadlo ho o¹idit. Pod skalou naproti, pod zøíceninou hradu, jsme chytali
obrovské cejny, kteøí mile obohatili ná¹ jídelníèek.
U Bechynì, kde se blí¾il soutok s Vltavou byla u¾ Lu¾nice
pøíli¹ klidná a ztrácela trochu svùj pùvab. Smutná
byla poslední léta pøed napu¹tìním Slapské pøehrady,
kdy byly káceny lesy, bourány vesnièky a domky u øeky.
Smutný byl sedlák, který pøi¹el k na¹emu táboru
na jeho louce, kde jsme stanovali - naposled. Ani nás
jako obyèejnì nevyhánìl. Nic u¾ nemìlo smysl. Shodou
okolností se nám podaøilo také sjet naposled ®elivku,
v dobì, kdy se budovala pøehrada. Tenkrát jsme jeli s
man¾elkou na kajacích, které jsme si sami postavili
ve vysoko¹kolské lodìnici pod Barrandovem. Netu¹ili
jsme, ¾e to bude na¹e poslední dovolená na vodì v
Èeskoslovensku a na dlouhou dobu poslední dovolená ve
vlasti vùbec. Bylo to na jaøe1968. ®elivka se s námi rozlouèila dostatkem vody.
Byl to neobyèejný zá¾itek. V místech, kdy bývala
jindy øeka bezproblémová, byly divoké peøeje,
zrovna tak jako pozdìji na Sázavì. Poèasí nás
zaskoèilo a Sázava mìla dokonce asi pùldruhého
metru nad normál. Výhodné bylo, ¾e se daly sjí¾det
v¹echny jezy. Peøeje u Kameného Pøívozu nám ani
nedaly mo¾nost vnímat okolí, tak¾e jsme propásli
pohled na ranè Emericha Ratha, který ve svém obchodì
v pasá¾i na Pøíkopech prodával v¹e, co bylo potøeba
k ¾ivotu v pøírodì, dokud mu komunistický re¾im
obchod nezavøel. Dnes se v pìknì opraveném komplexu
budov jmenuje
tato pasá¾ "Rathova". Vìt¹ina Pra¾anù asi vùbec
neví proè. Oddechli
jsme si, kdy¾ jsme dorazili na ostrov sv. Kiliána,
který vlastnì le¾í u¾ na Vltavì. Tento ostrov se
zbytky Husity znièeného klá¹tera, býval také èasto
místem na¹ich víkendových výletù, kdy jsme museli
lodì z Prahy "koníèkovat" pod Vranskou pøehradu.
A pak po pøehradì pádlovat a¾ na ostrov. Koníèkování
se nikdy neobe¹lo bez rùzných incidentù a slovních
potyèek s rybáøi, kteøí nebyli moc nad¹eni, kdy¾
jsme pøetahovali koníèkovací ¹òùry pøes jejich
pruty. Ó doby her a malin nezralých . Za odmìnu nás na Kiliánu èekávala krásná zelená louka plná kopretin. Kde tam v blízkosti prodávali pivo èi jiný alkohol opravdu nevím. Tím bych asi nynìj¹í "vodáky" zklamal. |
||
K.A. Pokorný |
||