Umìní tìšit se ze ¾ivota
V sobotu v pùl jedenácté ráno mne vzbudil telefon. Rozespale zvedám sluchátko, a slyším hlas mé kamarádky. Zoufalý.
Za ty tøi roky u¾ jsem si zvykla. Tedy – nezvykla, ale nijak zvláš» mne to nepøekvapuje. Pravidelnost jejich, pro mne krutì ranních telefonátù o sobotách, svátcích a volných dnech je pøedvídatelná. V hodinì, kdy já dosnívám svùj další nádherný sen o ¾ivotì jaký bych mìla, kdybych…, ona má ji¾ umytá okna, vyprané prádlo, vycídìný byt, a nudí se. Kdyby se jen nudila! Ona kvílí: „Co mám dìlat? Kam a hlavnì s kým mám nìkam jít? Teprve je sobota, venku je krásnì, a èumím u okna a breèím! Jak je to mo¾né, ¾e ty jsi v pohodì! Na tebe nepadají ty stìny, nedrá¾dí tì to ticho v bytì? JAK MU®EŠ TAKHLE ®ÍT! „
Chápu ji, a je mi jí moc líto. Dvacet let pro¾ila v nádherném man¾elství. Jsem oprávnìna k tomuto konstatování, jeliko¾ jsem toto man¾elství studovala zblízka a do detailù po celých 20 let. Krásní, zdraví dva synové, bezvadný, milující a obìtavý man¾el, nádherný velký pes. Full house – jak øíkáme my èeši. Plný dùm dìní. Mluvení. Pohybu. Potøeb a srandy. Její chvilka o samotì, to byla chvilka, kdy si zalezla do koupelny a pustila sprchu. Pokud jí tam ovšem nevlítl pes, nebo se nìkterý ze synù, který právì nutnì potøeboval cokoliv z koupelny. Man¾el tam vlítával pravidelnì, proto¾e ji miloval. Øíkal tomu: „Nepotøebuješ umýt záda, miláèku?“
Pak pøišla naše plyšová revoluce. Man¾el, vedoucí pracovník, èlen a výkonný èinitel ve stranì komunistické o své vedoucí místo pøišel. Zároveò díky paradentóze (za to teda revoluce nemohla, opravdu ne!) pøišel o zuby. A o náladu. A o sebevìdomí. A smysl pro humor. Najednou se v bytì pohyboval èlovìk podrá¾dìný, nespokojený, s protézou a pocitem nesmírného ublí¾ení.
Nejlepším lékem na tyto neduhy pánù støedního vìku, jak všechny víme, je milenka. Pozvedne sebevìdomí, polichotí, pochválí, vyposlechne – a tak nádhernì chápe! (zvláštì, kdy¾ je chytrá, uvìdomí si, ¾e samotná s malým synem to bude mít v nastávající éøe tì¾ké, a ¾e nìjakého ¾ivitele rodiny asi potøebovat bude).
Bývalý ideální man¾el, nyní tokající skoro padesátník tedy odešel. O¾enil se a získal pocit nových netušených mo¾ností, slibného vývoje a pocitu, ¾e omládl.
Vzal si mladší ¾enu.
Vzal si s sebou i psa.
Vzal si s sebou sebevìdomí mé kamarádky a vzal si s sebou také její dosavadní smysl ¾ivota. Synové postupnì odešli také. Oba do svìta – oba úspìšní a naplno ¾ijící. Nejdøív jeden, pak druhý!
Kdyby byl ještì tøetí, (èi dalších pìt) odešli by i ti, proto¾e taková je ¾ivot!
V bytì zùstala najednou ¾ena, kterou nikdo nepotøebuje. Nikdo po ní nic nechce. Bloumá z pokoje do pokoje, utírá znovu a znovu prach. Ticho. Klid. Koupelna i záchod - poøád prázdné místnosti. Hrající televize èi rádio ještì více podtrhuje její pocit osamìní. Kamarádky nemá, ¾ila pro svoji rodinu a teï se vtírat do jiných rodin bylo pro ni poni¾ující.
Tøi roky po veèerech (ale èasto i v hodinách denních) kvílela a hledala chybu. V sobì, v man¾elovi, ve svìtì, ve vesmíru, v Havlovi, ve svých rodièích. Dostávala fobie z toho být sama doma. Pøedstava, ¾e nic nemusí, ¾e v koutì netrèí koš nevy¾ehleného prádla, na sporáku nebublají tøi hrnce, pes nevymáhá procházku a man¾el milování, ¾e se zase asi nedostane k tomu, aby koneènì vyøadila všechny dìravé pono¾ky a košile s roztøepenými man¾etami ji postupnì dostala do stavu deprese. Pocitu zbyteènosti. Marnost nad marnost….
Sledovala jsem její duševní devastaci s obavami. Stárla. Pøestala o sebe peèovat – proè taky.
Jeliko¾ mùj ¾ivot se odvíjel na základì absolutnì odlišného scénáøe, zaèala jsem trpìt i já. Jejím zoufalstvím, bezradností. Neschopností ¾ít!
Miluji svou kamarádku. Díky mnoha a mnoha vìcem, kdy mne tahala z prùšvihù, v¾dy mnì pomohla, kdy¾ jsem padala, a nezøídka i padla hluboko do temnot. Byla se mnou pøi mých nejhorších okam¾icích mého nabitého a šíleného ¾ivota. Byla v¾dy oázou klidu a mým pevným bodem, kdy¾ vše ostatní se hroutilo a èernalo.
Cítila jsem obrovský dluh!
Teï se role obrátily a øekla jsem si, ne, v tom ji nenechám!
Po dlouhé dobì a dosti diplomatických náznacích jsem ji pøesvìdèila, aby se podívala na stránky Seniortip. Nejdøív nezabrala. „Co blbneš!“, øíkala. „Já ještì nejsem senior! Je mnì sotva padesát a nechci se zaøadit mezi odepsané starce!“
Chvilku mi ještì trvalo, ne¾ jsem jí vysvìtlila, ¾e nejsme starci, ¾e jsme lidi s chutí ¾ít, i kdy¾ hodnì z nás zùstalo z nìjakých dùvodù samo. Koneènì se mi podaøilo vytáhnout ji na první akci. Prudce o¾ila! Zjistila, ¾e se zde nešourají lidé nad hrobem, ale osùbky a osobnosti plné elánu a chutí ¾ít! Teï u¾ jen zírám, jak se zapojila do ruchu, jak chodí se „starci“ po horách, na srazy, na rùzné pøednášky. U¾ se mi dokonce pøiznala, ¾e tìm „starcùm“ kolikrát nestaèí. A ¾e tam má koneènì pocit, ¾e je mezi svými! Najednou nemá èas na okna, na prach, tiše usedající za její nepøítomnosti na nábytek. Zjistila, ¾e má èas koneènì sama na sebe, ¾e mù¾e vlastnì dìlat co chce, co ji baví, k èemu má blízko! Dávno zasunuté sny a touhy – poznat záhady vesmíru, toulat se jen tak, bez povinnosti starat se o krmivo pro rodinu po horách. Chodit na procházky, poznávat, co jí døíve unikalo.
Omládla! Ale to my všichni, kteøí jsme to prostì nevzdali jen proto, ¾e padesátka za»ukala, èi brzo za»uká na naše dveøe bytí! Nová pøátelství, kamarádství, porozumìní.
Moje veselá kamarádka mi teï neustále nadává, kdy¾ sedím o víkendu doma. ®e ztrácím èas, a teï je to ona, kdo mne pøemlouvá, a» ¾iju!
Docela dobrý pocit mám…
Dagmar Jarošová
