Všechny cesty vedou do Øíma, ale cesty vulkanologù na Sicílii...
Èervenec 2001. Z rozhlasu, televize a tisku se dozvídáme, ¾e Etna se opìt probudila a její erupce je mohutná. Na ji¾ním svahu se otevírají další krátery.... Vydáváme se s Ad¾i a ještì s její kamarádkou na jih v radostném oèekávání, ¾e ještì mo¾ná stihneme tu nádhernou podívanou na veliké pøírodní divadlo, ale je také docela mo¾né, ¾e to všechno skonèí døíve ne¾ tam dojedeme.
Cestou zdravíme Vesuv Pøipomínám si ¾ivì cestu na italské sopky v roce 1998. Jedeme po stejné dálnici jako tehdy. Druhý den v pozdních odpoledních hodinách se objevuje po levé stranì Neapolský záliv s majestátným Vesuvem. A zase celý ten kout hýøí jedineènými odstíny barev zvýraznìných sluneèními paprsky. Neodoláme a odboèíme k Vesuvu. Ještì je otevøeno, a tak zakoupíme vstupenky a vystupujeme ke kráteru. Tentokrát bez prùvodce, ti u¾ jsou po celodenním vedru asi utrmácení a odešli døív. Nevadí, ujímám se prùvodcovství sama - Monika, kamarádka Ad¾i je toti¾ úplnì poprvé na vulkánu. Pohled do kráteru a je tu nìco nového... v západní stìnì kráteru vystupuje zvolna šest fumarol a ve vzduchu je cítit sirovodík, vulkán si trochu zhluboka oddechuje a nepatrnì naznaèuje, ¾e jeho spánek u¾ není tak hluboký... Poezie barev zapadajícího slunce na lávì, která má naèervenalou a¾ nafialovìlou barvu - pukliny s vysrá¾enou ¾lutou sírou.... Bohu¾el není èas na delší rozjímání, které si tato hora zaslou¾ila proto¾e se blí¾í zavírací hodina a musíme se vrátit. Škoda, ale pøed námi je další lákavý cíl, který je ještì hodnì daleko.
A u¾ jsme na Sicilii Koneènì jsme dorazily a tentokrát se Etna pøed námi neschovává v mracích. Naopak, máme mo¾nost vidìt slabé kouøe naznaèující, kudy teèe láva, její¾ èelo je naštìstí hodnì vysoko. Roz¾havená láva nezpùsobuje velké po¾áry okolní vegetace, spálí jenom cestu, kudy teèe, do stran se oheò nešíøí, proto¾e povrch lávy se na vzduchu pomìrnì rychle ochlazuje. Míøíme k Nicolosi, mìsteèku, které je ohro¾eno blí¾ícím se proudem lávy. Chtìly bychom se právì zde ubytovat, ale všechny hotely jsou obsazené... Soptící Etna je obrovskou turistickou atrakcí. A tak nakonec se ubytujeme v pøímoøském mìsteèku Riposto v hotelu, odkud je krásný výhled na vulkán.
Ještì tentý¾ den vyjí¾díme k severnímu svahu (Etna nord) pøes mìsteèko San Alfio, míjíme sady, vinice, pásma lesù obèas pro»atých lávovým polem, kde se zaèíná uchytávat nová vegetace. Pøijedeme na parkovištì, které je pøibli¾nì l800 m nad moøem a za ním postupnì konèí les, tvoøený pøevá¾nì borovicemi a buky. Jdeme se projít ještì trochu výš. Naši procházku doprovází obèasný rachot, pøipomínající odstøel v kamenolomu, který se ozývá z jihu. Z té strany vystupuje i kouø. Magma si prorá¾í cestu k povrchu.
K veèeru se vracíme do hotelu a díváme se z terasy na panoráma hory hor, z ní¾ vystupuje celkem osm kouøù. A jak se stmívá, kouøe dostávají rù¾ový nádech, na høebeni hory se objevují lávové fontány a na svahu tøi ohnivé jazyky lávy. Je to nìco ú¾asného. Láva je hodnì vysoko a její pohyb není pøíliš znatelný. Naštìstí Etna zaujímá obrovský prostor, její svahy jsou pomìrnì mírné, posety øadou vyhaslých ku¾elù, tak¾e láva postupuje pomalu. Její tok se dá i usmìrnit navršením kamení, vykopáním pøíkopù tak, aby tekla do míst, kde neohrozí lidi.
Mìsto ¾ije dlouho do noci èilým ruchem - svìtla, hlasy, hudba ze všech stran a nad tím vším tiché a tajemné ohnì Etny.
Druhý den ráno jsem na terase a maluji první akvarel. Mìsto ještì spí, ani auta není nikde slyšet, zato Hefaistos pod sopkou má napilno - Etna syèí jako nìkolik parních lokomotiv dohromady. Pozoruji fumaroly. Nìkteré jsou slabší, jiné silnìjší a dokonce z jednoho místa s kouøem vystupuje i èerný popel. Byl to jeden z nejaktivnìjších novì otevøených kráterù. Sloup kouøe vycházel i z hlavních kráterù.
Etna se stala pøedmìtem našeho pozorování po šest dnù. Jezdily jsme na Etna nord a provádìly prùzkum terénu. Èerná láva pórovitá struska, popel, z nich¾ vyrùstají trsy rostlin, které jsou ni¾ší a vytváøejí shluky, podobné bochníèkùm. Je tu hodnì druhù bodlákù, ale bohu¾el nemám atlas jihoevropské flory, abych si je blí¾e urèila.
Vìtšina rostlin ji¾ odkvetla, ale pøece jen nacházím ještì modrý pavinec horský a dokvétající vrbovku.
Pøi svých dalších toulkách po okolí objevujeme ¾lutì kvetoucí starèeky, které vyrùstají z popelu jako malá sluníèka. A je co malovat. Námìtù kolem je hodnì. Maluji pohledy na vrchol hory, lávové proudy odlišných barev podle svého stáøí - èím tmavší, tím mladší. Zvláštní kapitolou tohoto místa byli motýli - zejména modrásci, kterých tu bylo hodnì.
Jednou, kdy¾ jsem sedìla a malovala, létal kolem zajímavý velký tmavý motýl s bílými pruhy a skvrnami. Dokonce mi usedl na nohu - bylo to jako pozdrav od Etny. Ale motýl mìl køídla u sebe, tak¾e jsem si ho nemohla prohlédnout podrobnìji. Kdy¾ jsem pozdìji doma pátrala v atlasech, o kterého motýla se jednalo, podobal se mu nejvíce motýl s legraèním názvem "okáè voòavkový", který se vyskytuje na Sicílii a vùbec v ji¾ní Evropì...
Další den k veèeru podnikneme cestu terénním mikrobusem a¾ do výšky 3000 m nad moøem. Jsou to ú¾asné scenérie kudy jedeme - vegetaèní pásmo skonèilo úplnì a kolem nás všude je èerná láva, která místy svými tvary pøipomíná pohádkové draky a dinosaury. Moc zajímavá podívaná.
Vystupujeme u vulkanologické observatoøe a jdeme asi 300 m lávovým polem. Je tu zima a ledový vítr. Pod námi je hluboké údolí a naproti nám se tyèí vrcholové krátery. Sluníèko zapadá a pozorujeme zase ty nádherné ohòostroje a øeky lávy. Jsme svìdky zrození nového lávového proudu. Jednou jsme objely celou Etnu. Její severní svahy nejsou vùbec obhospodaøovány, roste tam stepní tráva, rùzné keøíky a všude na dohled jsou krátery. A pak jsme se chtìly dostat co nejblí¾e k lávovému proudu.
Jely jsme veèer smìrem k Zaferanì. Vrstva popelu na silnici byla asi dvou a¾ tøícentimetrová, tak¾e jsme musely jet hodnì pomalu, abychom nedostaly smyk. Pøijely jsme k místu, kde naše cesta skonèila. Stály tu snad stovky lidí s fotoaparáty a kamerami, proto¾e dál byla policie, která zahradila další cestu z bezpeènostních dùvodù. A tak jsme se tu zastavily a stály pøed vulkánem v tiché pokoøe a úctì. Jestli¾e se nám Etna schovávala pøed tøemi roky v mracích, teï nám všechno bohatì vynahradila... Pøi pohledu na posvátné ohnì z nitra Zemì se nám tají dech. Je to nìco ú¾asného a magického. Proto¾e nejsme vybaveni technikou na fotografování za tmy, sna¾ím se vtisknout ten úchvatný obraz do pamìti, abych obohatila svùj soubor akvarelù o další obrázek. A nakonec jsme si ještì udìlaly takový melounový piknik na lávì. Opìt pøi západu slunce jsme se usadily na lávovém poli, pojídaly meloun a dívaly se na vulkán, jeho¾ kouøe zase rù¾ovìly. Z nejaktivnìjšího ji¾ zmiòovaného kráteru vystupoval mocný sloup kouøe s popelem a kromì toho ještì vyletovaly roz¾havené kameny (strombolská erupce), vytváøející ohnivou fontánu....
A ji¾ tu byl den odjezdu, rozlouèení s naší krásnou Etnou, která tyto dny patøila do našeho ¾ivota a zapsala se do našich srdcí. Ještì jsem jí zamávala. A jak to dopadlo s Nicolosi? Dobøe. Lávový proud se podaøilo uhlídat, byl odklonìn èetnými zátarasy a dokonce ochlazován vodou z helikoptér. A kdy¾ jsme byly u¾ kdesi v Kalábrii a ují¾dìly na sever, v rádiu jsme zaslechly zprávu, ¾e Etna se zaèíná uklidòovat... Bylo to neuvìøitelné, ale ona snad na nás èekala... Naše cesta pokraèovala po jiné dálnici. Vyjí¾dìly jsme ráno a byl pomìrnì znaèný opar. S mapou v ruce jsem sledovala, kdy se uká¾e Vesuv. Mami, dnes ho neuvidíš. A na mì padl smutek... Projí¾dìt Kampánií a nevidìt Vesuv. Slzy pálily v oèích, bojovala jsem s nimi - asi to tak je, ¾e po veliké radosti staèí nìco malého co rozlítostní... Ale pøesto jsem se poøád upøenì dívala v tu stranu, kde by mìl být Vesuv... a najednou pøece jen... zahlédla jsem slabouèké obrysy a pak se silueta milované hory objevila. A mnì opìt zazáøilo sluníèko. Snad celých deset minut jsem se mohla tìšit tím krásným pohledem... A zase jsem zamávala. Rovnobì¾ky jihu zùstávaly za námi, ale krásné a nezapomenutelné dojmy a zá¾itky jsme si pøivezly.
Jana Haasová
Pozn. autora: Tímto své vyprávìní o putování po Italských vulkánech konèím. Ale u¾ pøíštì vás pozvu na své další výlety vìnované Èeskému støedohoøí, které jsem si zamilovala.
tehdy. Druhý den v pozdních odpoledních hodinách se objevuje po levé stranì Neapolský záliv s majestátným Vesuvem. A zase celý ten kout hýøí jedineènými odstíny barev zvýraznìných sluneèními paprsky. Neodoláme a odboèíme k Vesuvu. Ještì je otevøeno, a tak zakoupíme vstupenky a vystupujeme ke kráteru. Tentokrát bez prùvodce, ti u¾ jsou po celodenním vedru asi utrmácení a odešli døív. Nevadí, ujímám se prùvodcovství sama - Monika, kamarádka Ad¾i je toti¾ úplnì poprvé na vulkánu. Pohled do kráteru a je tu nìco nového... v západní stìnì kráteru vystupuje zvolna šest fumarol a ve vzduchu je cítit sirovodík, vulkán si trochu zhluboka oddechuje a nepatrnì naznaèuje, ¾e jeho spánek u¾ není tak hluboký... Poezie barev zapadajícího slunce na lávì, která má naèervenalou a¾ nafialovìlou barvu - pukliny s vysrá¾enou ¾lutou sírou.... Bohu¾el není èas na delší rozjímání, které si tato hora zaslou¾ila proto¾e se blí¾í zavírací hodina a musíme se vrátit. Škoda, ale pøed námi je další lákavý cíl, který je ještì hodnì daleko.
Míøíme k Nicolosi, mìsteèku, které je ohro¾eno blí¾ícím se proudem lávy. Chtìly bychom se právì zde ubytovat, ale všechny hotely jsou obsazené... Soptící Etna je obrovskou turistickou atrakcí. A tak nakonec se ubytujeme v pøímoøském mìsteèku Riposto v hotelu, odkud je krásný výhled na vulkán.
vším tiché a tajemné ohnì Etny.
popelu jako malá sluníèka. A je co malovat. Námìtù kolem je hodnì. Maluji pohledy na vrchol hory, lávové proudy odlišných barev podle svého stáøí - èím tmavší, tím mladší. Zvláštní kapitolou tohoto místa byli motýli - zejména modrásci, kterých tu bylo hodnì. 
jsme k místu, kde naše cesta skonèila. Stály tu snad stovky lidí s fotoaparáty a kamerami, proto¾e dál byla policie, která zahradila další cestu z bezpeènostních dùvodù. A tak jsme se tu zastavily a stály pøed vulkánem v tiché pokoøe a úctì. Jestli¾e se nám Etna schovávala pøed tøemi roky v mracích, teï nám všechno bohatì vynahradila... Pøi pohledu na posvátné ohnì z nitra Zemì se nám tají dech. Je to nìco ú¾asného a magického. Proto¾e nejsme vybaveni technikou na fotografování za tmy, sna¾ím se vtisknout ten úchvatný obraz do pamìti, abych obohatila svùj soubor akvarelù o další obrázek. A nakonec jsme si ještì udìlaly takový melounový piknik na lávì. Opìt pøi západu slunce jsme se usadily na lávovém poli, pojídaly meloun a dívaly se na vulkán, jeho¾ kouøe zase rù¾ovìly. Z nejaktivnìjšího ji¾ zmiòovaného kráteru vystupoval mocný sloup kouøe s popelem a kromì toho ještì vyletovaly roz¾havené kameny (strombolská erupce), vytváøející ohnivou fontánu....