Naše loï smìøuje k nejsevernìji polo¾enému ostrovu Liparského souostroví Stromboli. Míjíme další krásné vulkanické ostrovy Lipary a Panareu. Obdivujeme skalní útvary pøipomínající vztyèené prsty kamenného obra. Nevím, kam se mám døív dívat, aby mi nic neuniklo. A zase ta ú¾asná paleta barev… Jen¾e teï je tady toho tolik, co bych chtìla malovat a loï pluje tak rychle... a tam na severu u¾ se rýsuje tajemný ku¾el, jeho¾ vrchol je pod obláèkem. To je ona! Tajemná Stromboli, jinak nazývána "Tyrhénský maják"- roz¾havené dno svítí do noci a mírné erupce, vytváøejí v noci pøírodní ohòostroje…
Se Stromboli jsem se poprvé setkala v roce 1966, kdy jsem èetla kní¾ku nadšeného vulkanologa Harouna Tazieffa "Schùzky s ïáblem". Samozøejmì, ¾e u¾ tenkrát jsem si sopku nakreslila... Pøesnì po 30 letech jsem se k ní vrátila a malovala znovu, tentokrát akvarelem. Malovala jsem ji nìkolikrát a teï se k ní blí¾íme a já si to mohu srovnat, zda jsem malovala dobøe.
Loï pøistává a my se s Ad¾i ubytujeme v hotelu, který se skládá z nìkolika nízkých bíle natøených domeèkù s rovnými støechami, s terasou a zahrádkou. Architektura mìsteèka na Stromboli má svoje kouzlo. Úzké ulièky, bílé zdi, zahrádky, exotické rostliny, palmy.
K veèeru se vydáváme z mìsta smìrem ke Stromboli. Je nádherný výhled na moøe a obdivujeme i malý skalnatý ostrùvek Strombolichi. Zaujme nás pobøe¾í z èerné lávy. Zaèínáme mírnì stoupat popelovou cestou. Po pravé stranì moøe a po levé vulkán, který je chvílemi úplnì zahalen v oblaku. To vítr od moøe sfoukává kouø dolù.Pozorujeme divoce rostoucí rostliny podél cesty. Jsou zase jiné ne¾ na Vulcanu nebo Vesuvu, pro nás vìtšinou exotické, ale pøece.... pøi pozornìjším prohlédnutí jedné ¾lutì kvetoucí rostliny, která má
roztøepené listy i okoliènaté kvìty a voní stejnì jako vratiè... a tím se sama usvìdèila a dostala ode mì latinský název "Chrysanthemum strombolicis". Chybí mi atlas jihoevropské flory.
Asi po hodinì chùze naše cesta konèí u restaurace s výhledovou terasou.
Dále k vrcholu vede úzká stezka, která je postupnì strmìjší a obtí¾ná i pro zdravé turisty a já s tìmi francouzskými holemi nechci pokoušet osud. A tak jsem vdìèná za to, ¾e mohu pozorovat sopku alespoò z terasy, kde poveèeøíme a èekáme na setmìní.
Stromboli je vulkán, který má základnu asi 2000 m pod hladinou moøe a nad hladinu a nad hladinu vystupuje pouze jeho vrchol do výšky 924 m. Vulkán je unikátní tím, ¾e je neustále èinný. Pøibli¾nì ve ètvrt a¾ pùlhodinových intervalech vyvrhuje z kráteru ¾havé kamení (tzv.
strombolské erupce) a za tmy vytváøí tak ú¾asné pøírodní divadlo.
Zdatnìjší turisté podnikají noèní výstupy ke kráteru - samozøejmì pozorovat mohou z urèité bezpeèné vzdálenosti, jinak hrozí zásah kamenem… Èas od èasu (pøibli¾nì jednou za deset let) dochází i k výlevu lávy. To se pak jako ohnivá øeka ¾ene korytem nazvaným Sciara del fuoco (stezka ohnì) po strmém severozápadním svahu, který je zcela bez vegetace, pøímo do moøe.
Setmìlo se, svítí mìsíc, který je v úplòku...
A teï to zaèíná. Kouø je najednou rù¾ový a pak z vrcholu vytryskne ohnivý gejzír kamenù. Zatajil se mi dech a moje ruce vylétly do výšky, bouølivì tleskají a já volám "Bravo, bravo...". A další lidé, kteøí tu sedí, se ke mnì pøidávají. Zmocòuje se nás jakási euforie... Ka¾dou erupci takto vítáme. Sedìly jsme tu s Ad¾i ještì chvíli po pùlnoci. I kdy¾ nás høeje posvátný oheò vulkánu, na druhé stranì nás dost chladí vítr od moøe. Abychom neprochladly, vydáváme se na cestu do hotelu. Jsme okouzleny krajinou ozáøenou mìsícem a já se poøád ohlí¾ím za Stromboli, jestli nebude erupce. Nic. Pohladím pohledem obrysy vulkánu a pomyslím si: "Ké¾ bychom Tì, kouzelná Stromboli, mìli u nás v Èechách" a ona mi snad odpovìdìla obrovským dlouhým sloupem ohnì, který najednou vystøelil do výšky. Byla
to nejvìtší erupce, kterou jsme s Ad¾i spatøily.... Bravo, Bravo a divoce tleskám. A ještì jsme zahlédly nìco, co nám pøipomínalo svatojánské brouèky, byli to turisté, kteøí s baterkami sestupovali po svahu dolù. Krásné!
Pøesto¾e jsme šly spát nìkdy po jedné hodinì ráno, probouzím se ji¾ v šest hodin. Osprchuji se a jdu si namalovat pohled na Stromboli z terasy. A pak maluji Stromboli u pøístavu, kdy¾ èekáme na loï. Jsem okouzlena rostlinami ve svahu, které šplhají do urèité výšky a pak u¾ následují popel a láva. Z vrcholu vystupuje bílý kouø, který náhle zrezaví. Tak vypadají erupce ve dne.
A poslední rozlouèení se Stromboli na lodi. Maluji vzdalující se ku¾el, na jeho¾ vrcholu je nádherný mrak v podobì velkého cumulu. Saluto Stromboli! Jiskøièky Tvého ohnì vzplanou v srdcích mnohých lidí, rozdávají radost, lásku, nadìji...
Mìla jsem pocit, ¾e Zemì ke mnì promluvila prostøednictvím vulkánu.