Uprostøed hnutí surrealistù, vìtšinou extrovertù, kteøí byli specializováni na provokace, veøejné skandály spoleèenské i politické, rychle navazovaná pøátelství, která stejnì rychle konèila hlubokými rozkoly a vášnivé semi-nábo¾enské útoky, byl belgický malíø René Magritte tak trochu podoben solidnímu kamenu, korektní, šedý a na první pohled nudný.
®il skoro celý ¾ivot se svojí jedinou láskou, Georgette Berger na rùzných místech v Bruselu. ®il s ní také nìkolik let ve Francii,mezi ostatními surrealisty, ale do Bruselu se v¾dy vraceli. Zùstal, na rozdíl od vìtšiny svých pøátel z øad umìlcù, a¾ do smrti s dívkou, se kterou se poprvé setkal u¾ v roce 1913 na pouti v Charelrois. Vzali se v roce 1922. Podle norem, platných ve tøicátých letech minulého století v paøí¾ských umìleckých kruzích, mohl nanejvýš být majitelem nìjakého malého obchodu s koloniálním zbo¾ím. Vpravo vidíte jeden z domù v Bruselu, ve kterém øadu let bydlel. Dnes je v nìm mo¾no navštívit umìlcùv bývalý byt a malou výstavu jeho prací. V létì tohoto roku bude v Bruselu otevøeno nové, velké Museum Magritte.
Studoval na malíøské akademii v Bruselu, ale po absolvování se musel ¾ivit jako návrháø v továrnì na tapety, kde navrhoval rùzné kvìtinové vzorky. Nad vodu ho udr¾ovala mnohdy man¾elka Georgette. Opravdového úspìchu se doèkal a¾ v padesátých letech minulého století. Tento malíø, oznaèovaný jako jeden z nejvìtších belgických malíøù dvacátého století, nemìl, jak se tvrdí, vlastnì nikdy ani svùj vlastní ateliér. A pøesto nám dalo toto dvacáté století v umìní jen málo postav, které mìly takovou pøedstavivost, takovou hloubku i šíøi imaginace, jako tento flegmatický kouzelník.
Narodil se 21. listopadu 1898 v Lessen, v belgickém kraji Hennegouwen, kde byly uhelné doly zdrojem ob¾ivy vìtšiny obyvatel. Jeho otec byl krejèí a obchodník s látkami, matka modistka.
Rodina Magritte, ve které byli ještì dva mladší bratøi, Raymond a Paul se èasto stìhovala. Roku 1912 postihlo rodinu velké nìštìstí, Reného maminka utopila v øece Amber. Chlapec René tehdy vidìl její tìlo, tak, jak ji pøinesli domù. Nav¾dy se mu vryla do pamìti její hlava, pøikrytá mokrou látkou noèní košile, ve které do øeky skoèila.
Na mnoha jeho obrazech je proto vidìt postavy se zahalenou hlavou, které se marnì pokoušejí o komunikaci. Matèina sebevra¾da chlapcem velmi otøásla, obrazy, které tehdy vidìl, ho pronásledovaly po celý ¾ivot.
Na rozdíl od vìtšiny surrealistù neèerpal Magritte svoji inspiraci ze snù, ale z denního ¾ivota. Umis»oval zcela banální pøedmìty v bizarním kontextu, negoval všechny jejich fysické vlastnosti i skuteèné rozmìry, vytváøel kolem nich neobyèejnou, podivuhodnou a trochu strašidelnou atmosféru.
Na jednom z jeho velmi známých obrazù, z roku 1928-29, nazvaném „Zrada pøedstavivosti“, vidíme zcela jasnì dýmku a pod ní francouzský nápis: „Toto není dýmka“. Dobøe, ale co je to tedy, ptáme se spolu s diváky. Prostì malba, zní odpovìï. Olej na plátnì. Obraz pøece není to, co pøedstavuje.
Magrittùv svìt hranièí na jedné stranì s øíší filosofie a na druhé se smìšností.
Jeho práce jsou také øíší strachu, èasto primitivního a schematického strachu, který tehdy napøíklad vyvolávaly nìmé filmy, zejména v letech 1913-14 pìtidílný cyklus Fantomas. Ten byl obdivován ještì dalšími surrealisty, Pablem Picassem a básníkem Apollinairem. Kriminální policie, tak, jak tehdy vystupovala, v èerném civilním obleku s tvrïákem (bowlerem) na hlavì byla mo¾ná pøedlohou pro podobné strnulé bizarní postavy na Magrittových obrazech. Pánové s tvrdým kloboukem, zvaným té¾ èeský „buøinka“, zalidòují mnoho Magrittových obrazù, stávají se jeho typickými prùvodci. Obraz vpravo nahoøe nese název „Vrah v ohro¾ení.“ Kdy¾ se díváme na tyto obrazy, nikdy nevíme na èem jsme. Je to ¾ivot, který ustrnul, èi mrtvá hmota, která o¾ívá? Proè se najednou stala z obyèejného jablka hrozba, vyplòující celou místnost? Co je za ním? Prohlédnìte si ten pár baganèat, který má skuteèné prsty. Je to kù¾e, která o¾ivla, nebo ¾ivot, který ustrnul? Ale i ty Magrittovy obrazy, které jsou na první pohled plné poesie a klidu dovedou toho, kdo chce, zneklidnit, naplnit strachem z neznámého.
Tichá noèní ulice s lucernou, odrá¾ející se ve vodì. Na první pohled zcela obyèejná situace. Ale obloha k tomu jaksi vùbec nepatøí, je jasná, jako ve dne. Na obraze je souèasnì den i noc. Proè? Obraz se jmenuje „Øíše svìtla“ a umìlec jej namaloval v mnoha variacích. Jedna z nich byla v roce 2002 v New Yorku vydra¾ena u známé firmy Christies, vynesla 14 milionù Euro.
Surrealisté hledali svobodu projevu a nìkteøí nìjaký èas doufali, ¾e jí našli v komunismu. Hovoøili èasto o „teroru“, kterému musí být svìt a tedy i svìt umìní, podøízen. Jejich pøedstavy o komunismu byly vágní a pøedevším tak zvanì „salonní“, jako u vìtšiny intelektuálù, kteøí si s touto myšlenkou pohrávali mezi dvìma válkami. Politika je toti¾ v urèitých obdobích neodmyslitelná od umìní. Tehdy (1925-28) vyšly ve Francii spisy Trockého a jeho akceptace Freuda, Junga a Adlera tak potìšila básníka André Bretona, autora známého surrealistického manifestu z roku 1924, ¾e se Leo Trocký stal na chvíli pro surrealisty politickým vzorem.
Také v ¾ivotì René Magritta hrála komunistická strana roli. Nìkolikrát do ní vstoupil, aby zase zakrátko vystoupil, definitivnì tak uèinil v roce 1945.
Jedním z vùbec nejvìtších a stálých témat surrealismu je sexualita, která byla v tehdejší dobì ještì obklopena spoustou sociálních i jiných tabu. Ovšem, podíváme-li se na tento problém zblízka, uvidíme, ¾e se u surrealistù v¾dycky jedná pouze o sexualitu mu¾e, pøedevším heterosexuálního mu¾e. ®ena je ve všech tìch formách, které mù¾eme vidìt na surrealistických obrazech, pøítomna jen jako trpitelka, obì», by» mnohdy krásná. Pozoruhodnou heterosexuální surreální pøedstavu pøináší Magrittùv obraz „Znásilnìná“ , na kterém se oblièej ¾eny mìní v to pro mu¾e podstatné, její tìlo, a který pøes veškerou drsnost situace vyzaøuje jakousi slepou, nì¾nou a pathetickou sexualitu. Salvador Dalí maloval obrazy se sexuální tématikou daleko neurvalejší a odvá¾nìjší. Na obraze vpravo, nazvaném „Èerná magie“ vidíme Magrittovu man¾elku a magie spoèívá v promìnì milované ¾eny v oblohu. Krásná pøedstava. Vùbec je tì¾ké vmìstnat malíøe Magritte do krabièky s nápisem „Surrealismus.“ Mnohé z jeho obrazù tam nepatøí, nejen proto, ¾e mìl ve své umìlecké práci prokazatelnì periody, kdy se sám poèítal ke kubistickým malíøùm a také tak maloval. Za druhé svìtové války tvoøil nìkolik let zcela impresionisticky. Mnoho z jeho obrazù k surrealismu poèítaných vyzaøuje ne strach a surreálno, ale magický realismus, ke kterému je lze èásteènì také pøiøadit. Ostatnì jeho vzorem byl italský malíø Giorgio de Chirico, zakladatel stylu, zvaného „pittura metafysica“. Jeden z jeho obrazù, nazvaný „Mystérium ulice“ vidíte vlevo. Tajemné a trochu hrozivé jsou jen takové jeho obrazy jako ten vpravo, nazvaný „Zámek“.
Podívejte se znovu na obraz „Øíše svìtla“. Ta malba prostì ¾ádné obavy vzbuzovat nemusí. Je na ní zobrazen tichý veèer, tìsnì po západu slunce. Obloha je ještì jasná, ale poulièní svítilny ji¾ svítí. Je zobrazena klidná atmosféra veèera, vyzývajícího k procházce.
Z velkých belgických malíøù 20. století, kteøí byli poèítáni po velkou vìtšinu ¾ivota k surrealistùm, bych chtìla ještì upozornit na Paula Delvaux. Za svého dlouhého ¾ivota (1897 - 1994) namaloval mnoho obrazù, a skoro na všech je zobrazena stejná ¾ena a to i tehdy, kdy¾ je ¾enských postav nìkolik. Jsou to obrazy tajemné, trochu smutné a vìtšinou velmi nì¾né, jako obraz vlevo: „La Robe marieé“. Delvaux, který byl synem známého advokáta a byl vlastnì pøedurèen pro jinou ¾ivotní dráhu velmi trpìl tím, ¾e jeho rodièe, zejména matka nikdy neakceptovali jeho první lásku Anne – Marie, zvanou „Tami“. V roce 1937 se o¾enil s jinou dívkou, Suzanne. Sòatek pro nìj znamenal emocionální fiasko. Zklamání a následné osamocení byly pro nìj kupodivu velkým zdrojem inspirace, vytvoøil v té dobì svá nejlepší díla, jako obraz „Jitøenka“ z roku 1938.
A¾ po válce, v roce 1947 se znovu potkal se svojí první láskou, opustil man¾elku, rozvedl se a a¾ v øíjnu 1952 se koneènì se svojí „Tami“ o¾enil. Nìkolikrát vystavoval spoleènì s René Magritte, ale pøíliš si spolu prý nerozumìli.
Pokud mám vùbec ráda surrealisty, (kterých je v rùzných variacích v umìní velmi mnoho a nìkteøí se, pokud ještì mohou, vehementnì brání tomu, aby byli historiky umìní mezi surrealisty zaøazeni) pak jsou to pøedevším tito dva velcí Belgièané.