Ú¾asný titulek, nebýt toho, ¾e otevírá den Je¾íšova soudu. Toho èasu stály proti sobì v Jeruzalémì tøi mocnosti – Øímané, zosobnìni prokurátorem Pilátem, který ovšem nemohl vystát ¾idovské hromotluky a „práskaèe“. Druhým pilíøem se stala ¾idovská velerada, která se zase nemohla smíøit s øímskou nadvládou a ¾alovala v sídle veleøíše i na samotného Piláta. Tento ¾idovský sbor se tedy ji¾ s velkým èasovým náskokem rozhodl Krista usmrtit. Nu a tøetím fenoménem se stal Je¾íš sám, jediná osobnost èistá a oproštìná od veškeré nenávisti. I ptali se èlenové velerady, jak se dovídáme v Janovì evangeliu „Co podnikneme?“, nebo v jiných pøekladech „Co máme dìlat? V¾dy» ten èlovìk koná mnoho znamení! Necháme-li ho tak, všichni v nìho uvìøí, a pak pøijdou Øímané a vezmou nám svaté místo i národ. Tehdy jim prohlásil jeden z nich, Kaifáš, který byl v tomto roce veleknìzem: Vy vùbec nic nevíte, ani nemyslíte na to, ¾e je pro vás lepší, kdy¾ jeden èlovìk umøe za lid, ne¾ aby zahynul celý národ.“ Co¾ si zapamatujeme, abychom pochopili v pointì této úvahy relativitu èasu a spravedlnost odplaty, jí¾ se mìlo dostat ¾idovské populaci Jeruzaléma o pouhé tøi desítky let pozdìji po ukøi¾ování Je¾íše.
Nicménì, jak èteme, „ten den rozhodli, ¾e ho sprovodí ze svìta.“ Co bylo v tomto okam¾iku rozhodující? Obava z øímské mocnosti? Mo¾ná to byla spíše obava, ¾e „všichni v nìho uvìøí“. Jako dnes i tehdy šly citové, ideové a etické otázky stranou, zejména, jednalo-li se momentálnì o uchování moci a vlivu v daném prostoru. V takových okam¾icích toti¾ padají škrabošky kryjící povahu v podstatì jen politických zájmù. Vùdèí postavy národa se zbavují skrupulí, nebo», jak èteme, v zájmu „národa“ padají i všechny mravní pochybnosti. I kdy¾ se tentokrát mìl stát obìtí nejušlechtilejší duch, který kdy ¾il na této zemi. Vìru snadno se rozhoduje o obìti tam, kde nemusíme být plátci zrovna my.
Abychom pochopili toto vynesení ortelu smrti, pøipomeòme si všechny skryté motivy, které vedly tehdejší mocipány k tak osudnému øešení. Uvidíme, ¾e zvrhlá motivace mìla a má neuvìøitelnì blízko i k dnešním amorálním pravidlùm moci. Byli to pøedevším farizeové, kteøí pøidávali k Zákonu ještì ústní tradici. Hledali cesty, jak se zbavit odpovìdnosti k rodièùm, jak se vyvázat ze závaznosti pøísahy, jak obcházet pravidla Zákona. A tak víra, která vedla národ z egyptského zajetí, která bìhem ètyøicetiletého putování pouští povzbuzovala národ v dìjinných zkouškách, zaèala docela prostì mezi tìmito doktrináøi vysychat. Duch Moj¾íšových knih, Bùh, který pøedstavuje výzvu, volání k odpovìdnosti, se prostì utápìl v nepøehledném labyrintu spletitých regulí. Pro Je¾íše ovšem Bùh nebyl pøedmìtem úvah a rituálù, ale nositelem sdìlení o víøe, co by dùvìøe, ¾e nejsem na svìtì – a to za ¾ádných okolností - sám. ®e nade mnou stojí vyšší øád, na jeho¾ soud se musím spolehnout. Je¾íšùv Bùh byl toti¾ zárukou, ¾e stojím na stranì dobra, které musí zvítìzit, jestli¾e polo¾ím na misky dìjinných vah i já svùj díl, dobrou vùli a pevné úsilí svého ¾ivota.
Co se farizeù týèe, tito doktrináøi pøedstavovali v oèích prostého lidského spoleèenství vlastenecké hnutí namíøené proti øímské moci a jakousi noblesní vrstvu, která vìøí hloubìji ne¾ všichni ostatní. Byl to však jen lehký nános líèidla, které obyèejný èlovìk nedokázal prohlédnout. Farizeové byli ovšem, jak se doèítáme v evangeliích, mocenskými pleticháøi se svou vlastní doktrínou – a tedy vnìjší a okázalé obøadní projevy sotva hýbaly citovou strunou jejich duše. V jejich dílech ovšem obèas zasvitne perla, které farizeové nedbali. V Talmudu napøíklad èteme ú¾asnou moudrost, ¾e Bùh stvoøil zprvu jednoho èlovìka, „abychom se nauèili, ¾e kdo jediného èlovìka zabije, jako by znièil celý svìt, a kdo jediného èlovìka zachrání, celý svìt zachraòuje.“ Co¾ je ponìkud paradoxní, vzpomeneme-li na soudní proces s Je¾íšem, který byl spíš atentátem ne¾ právním pojednáním. Ani jeden z mocných Izraele se touto myšlenkou neøídil v okam¾iku, kdy mìla velerada rozhodnout o vynesení tragického ortelu smrti právì nad Je¾íšem. Ostatnì jako „vyvolení“ se nemìli ani stýkat s „národem zemì“, jak farizeové oznaèovali ®idy, kteøí nenále¾eli k této spoleèenské a rádoby duchovní elitì.
Koneènì farizeové se museli s Je¾íšem utkat ještì v jednom velmi významném problému, toti¾ z pozic své vìrouèné pýchy. Tento høích pýchy kvalifikoval G.K.Chesterton jako stav, v nìm¾ jsme s to „vidìt se bez jakékoli proporce k Vesmíru“. A tu také nalézáme, co vlastnì dìlilo v nejhlubší podstatì Krista od mocných Izraele. Byla to propast mezi pýchou a pokorou. Kristus vìdìl víc ne¾ jeho souèasníci a vidìl se tedy ve správné proporci k metafyzickému øádu, který nás pøesahuje. Jen v tomto pomìøování a vazbì mù¾eme toti¾ nahlédnout na mo¾nosti vlastního ¾ivota. Høích pýchy naopak vyvolává v èlovìku dojem, ¾e on sám je støedem svìta ba Kosmu, ¾e on je tím správným rozhodèím v otázce víry a morálky. A farizeové tak podlehli vlastnímu sebeklamu, ¾e oni jediní mají pravdu. A nezbývalo tedy mnoho èasu, aby oni sami okusili smrt køí¾e, na nìho¾ svými odsudky, naléháním na Piláta, pøibili Je¾íše.
Byla to prostì mocenská klika jak se patøí – se stranickou neústupností, s trváním na dogmatech a zaujatostí vùèi všem, kdo¾ mohli jejich svrchovanou pozici ohrozit. A tady tkví celé tajemství obecné nenávisti farizeù, velerady a sektáøsky vedeného spoleèenství. V pøípadì Kristova soudu a umuèení na køí¾i mìl ovšem celý Izrael oèekávat tì¾ký úder Bo¾ích trestù. Alespoò Starý zákon byl v tomto smyslu velmi výmluvný. Ubìhlo pak u¾ jen zhruba tøicet let a císaø Vespasianus oblehl a dobyl Jeruzalém. V oble¾eném mìstì, které kdysi ukøi¾ovalo Je¾íše, bylo uvìznìno na 600.000 ®idù, pøes hradby byla shazována tìla nebo¾tíkù, a stromy kolem mìsta Øímané pokáceli, aby mìli dostatek døeva na køí¾e. Dennì tak popravovali ve stylu Velkého pátku na pìt stovek lapených obhájcù Jeruzaléma – ovšem¾e pøed oèima zoufalých obráncù. Nakonec se dostalo do zajetí jen 97 tisíc bojovníkù – mnozí z nich putovali do Øíma v triumfálním procesí, v nìm¾ byl, krom ¾idovských váleèníkù, nesen i sedmiramenný svícen chrámu se všemi naloupenými poklady. Avšak i apoštolové byli nuceni opustit domovskou pùdu a plnit Je¾íšùv pøíkaz, aby se koneènì vydali do svìta a šíøili radostnou zvìst evangelia. Tím také odpovìdìli na pùvodní dotaz pøednesený veleradì. „Co podnikneme…?“