Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jsem rád za vše, co mi mùj „nový“ ¾ivot pøinesl

„Správnì vidíme jen srdcem.
Co je dùle¾ité, je oèím neviditelné.“
Antoine de Saint - Exupéry


Jako vìtšina lidí jsem si u¾il dìtství, pubertu i dospívání. Prošel jsem jako prùmìrný ¾ák základní a støední školou. Po vojnì jsem hned pracoval jako stavbyvedoucí u velké firmy v Hradci králové. V pøemýšlení o budoucnosti mì nikdy nenapadla tahle varianta do chvíle, ne¾ se stala událost, která zmìnila od základù celý mùj ¾ivot a jasnì ukázala, ¾e dlouhodobé ¾ivotní plány rozhodnì nepatøí mezi dosti dùle¾ité prvky mého ¾ivota. Došlo k tomu na podzim roku 2000, kdy jsem mìl tì¾kou autonehodu, kdy mì lékaøi v nemocnici nedávali ¾ádnou šanci na pøe¾ití. Nulovou.

Tímto okam¾ikem zaèaly rodinì, pøítelkyní, pøíbuzným a známým hrozivé dny a noci utrpení a nejistot: odejdu ze ¾ivota, nebo pøe¾iju? A jestli¾e pøe¾iju, tak v jakém stavu? Jako zázrakem jsem se zaèal vracet do ¾ivota a dodnes beru vše jako druhé narození. Neèekanì rychle, tedy po dvou mìsících, mì pustili z nemocnièní péèe do domácí léèby. Postupnì jsem se vracel do psychické a fyzické kondice. Vracela se také pamì», kterou jsem pøi nehodì naprosto ztratil. Bohu¾el jsem ale dle lékaøù nadosmrti pøišel o zrak a èich v dùsledku poranìní mozku, co¾ byl oproti pùvodním prognózám doktorù zázrak. Do konce ¾ivota mi také mìla zùstat a také stále zùstává, poúrazová diabetes insipidus, tzv. ¾íznivka. Nepøemýšlel jsem o tom, proè, ale nikdy bych neoèekával, ¾e v sobì najdu tak silnou vùli, která mi nedovolí odejít ze svìta. A kdy¾ u¾ jsem tu zùstal, tak existuje urèitì i nìjaké proto. Cítil jsem, ¾e se prostì musím sna¾it a chtít rychle se znovu všemu nauèit. Všemu – to v mém pøípadì znamenalo chodit, mluvit, jíst i myslet. Pøi jedineèných vánocích v tom roce si rodièe sestry a pøítelkynì uvìdomili, ¾e jsem se k nim vrátil do ¾ivota. Od té doby, co jsem byl zpìt doma v upraveném prostøedí pro nevidomého, pomalu jsem se sna¾il vrátit se k pùvodnímu stylu ¾ivota, ale bylo to tì¾ké.

Èasto jsem upadal do psychické krize a celé noci pøemýšlel, jak budu dál ¾ít, kdy¾ mám kolem sebe jen samou tmu, a zda je má existence na svìtì vùbec nutná. Noc se pro mì stala utrpením. Spojili jsme se s organizacemi nevidomých SONS a Tyfloservis, které mi zaèaly pomáhat zvládat úkoly v bì¾ném ¾ivotì. Uèil jsem se chodit s bílou holí, jak si zalí èaj, pracovat na ozvuèeném poèítaèi a další vìci pro nevidomého èlovìka. Po èase jsem mìl prvního vodícího psa a také jsem byl èlenem pardubického SONS, dnes TyfloCentra.

A co mì tenkrát nejvíce pomohlo a podr¾elo v aktivním ¾ivotì?

Poka¾dé øíkám blízkým i veøejnosti, ¾e v téhle tì¾ké dobì mého ¾ivota mi pomohla má rodina, pøítelkynì, pøíbuzní a známí. Bez nich bych se nedokázal vrátit do tzv. normálního ¾ivota. I kdy¾ pro všechny byl velmi tì¾ký úkol donutit mì nejdøíve k provádìní základních ka¾dodenních vìcí v mém èerném svìtì a postupnì následující nároènìjší mo¾nosti zrakovì posti¾eného. Rovnì¾ zvyknout si na neustálou pøítomnost úplnì nevidomého èlovìka v jejich blízkosti. Pøesto¾e nemù¾u vyrazit autem, kam bych mìl chu». Prohlídnout si nádherná mìsta, památky, výhledy z rozhleden, západ slunce, úsmìvy krásných ¾en a dalších spoustu vìcí, ¾iju pøesto naplno. Dlouhá léta pracuji v TyfloCentru Pardubice, o. p. s., co¾ je pro mne skvìlá mo¾nost, jak vyu¾ít své schopnosti a dovednosti vèetnì zrakového posti¾ení.

Zamìstnání také pøináší, ¾e mám umo¾nìno vyu¾ívat slu¾eb jako u¾ivatel v pracovní dobì. Zapadají tam i mé koníèky, nebo èinnosti, u kterých se cítím spokojený. I kdy¾ stále vidím naprostou tmu , jsem vdìèný za ka¾dou denní chvíli, za další nový den. V¾dy kdy¾ vstanu, tak si uvìdomím, ¾e jsem zdravý èlovìk, který má pøed sebou spoustu otevøených mo¾ností. Baví mì ¾ivot s mým u¾ tøetím vodícím psem. Pomáhá mi nejen v klidu chodit po mìstì, budovách a vyu¾ívat veškerou hromadnou dopravu.

Mùj pes mi pomáhá daleko lépe navazovat vztahy, ale pøedevším mi stále dává psychickou podporu. V¾dy je pro mne spolehlivým skvìlým pøítelem dvacet ètyøi hodin dennì, 365 dní v roce. Navíc mì ale velice baví jízda na dvojkole, plavání, výlety po naší zemi a rovnì¾ i dovolené v zahranièí. Také udìlat si oheò a popovídat si se známými lidmi u sklenky dobrého vína. Naslouchat okolním zvukù v pøírodì, ptáci, stromy, padající déš», tekoucí potok... Zajímají mne hlasy lidí i témata rozhovorù v mé blízkosti kdekoliv se pohybuji. Mám radost z ka¾dé malièkosti, která mì uvnitø hezky pohladí. Co bych si pøál do budoucna? Sice mám svá tajná pøání, ale jsem rád za vše, co mi mùj „nový“ ¾ivot pøinesl. Jsem spokojený s ka¾dým dnem, do kterého se probudím a s úsmìvem vstanu.

 
Petr Hromádko
* * *
Fotografie
www.tyflocentrum.cz a Chrudimský deník.cz
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 27.11.2020  11:05
 Datum
Jméno
Téma
 27.11.  11:05 Petr Hromádko Podìkování
 24.11.  15:22 Vesuvjana
 21.11.  20:16 Kvìta
 21.11.  18:13 Jaroslav
 21.11.  09:40 Von