Chvála domácích mazlíèkù
Domácí mazlíèkové - to» jistì téma velmi vdìèné, chvályhodné, ale pro mne velmi zrádné. Zdaleka to toti¾ není pole neorané, ba právì naopak. Na tomto poli pøece orali a sklízeli své nepøekonatelné úspìchy velikáni naší i svìtové literatury. Za všechny staèí jmenovat Karla Èapka s jeho Dášenkou a bohu¾el mo¾ná ménì známého amerického spisovatele, humoristu, satirika a karikaturistu Jamese Thurbera.
Pouštím se tedy do pøedem prohraného boje, ale svou malou chválu si neodpustím, i kdy¾ mohu chválit pouze mazlíèky rodin svých dìtí a dalších pøíbuzných èi známých. V mém prvním man¾elství jsme toti¾ mìli pouze nìkolik let andulky. Ty ale neskonèily dobøe, za co¾ asi mohl jitrocel, „ponìkud“ pokropený deštíkem tìsnì po èernobylské tragedii na jaøe v roce 1986…
Mnohem lépe ale dopadli s andulákem v rodinì mé druhé ¾eny, kterou jsem tehdy ještì ani neznal. Její malá dcera nauèila mluvit Pepina tak, ¾e umìl nìkolik desítek slov a dokonce v nìkolika krátkých roztomilých vìtách. Prý si je opakoval ka¾dý den veèer v kleci tak dlouho, a¾ usnul a obèas ze svého bidélka spadl. Kdy¾ pøišel nìkdo poprvé na návštìvu, divil se, kdo to ve vedlejším pokoji mluví. Pepino mìl klec na zdi poblí¾ okna do dvora na Malé stranì v pùdním bytì, a kdy¾ bylo v létì okno pootevøené, chodilo rùzné zpìvné ptactvo k Pepinovi na øímsu „na návštìvu“. Domácí ptáèek byl spoleèenský, rád navazoval dru¾bu a zaèal pronášet své nauèené sentence. Kdy¾ mu ale „divocí“ a svobodní ptáèkové z pochopitelných dùvodù odpovídali pouze svým ptaèím náøeèím, v¾dy se naštval a hezky po papoušèím jim „z plných plic“ vynadal!
Vlastnì ani nevím, zda se ptáèkové dají pova¾ovat za zvíøata, která pøece máme rádi proto, ¾e jsou chlupatá a mají hebkou srst, jak se zpívalo v jedné hezké písnièce pro deti. Ale nejprve musím prozradit, ¾e jsem se v mládí, a ještì dlouho potom, psù dosti bál a toho strachu mì definitivnì a chvályhodnì zbavila a¾ v mých pìtapadesáti letech Bettyna.
Byla to zlatá kokršpanìlka, kterou si poøídila první partnerka mého syna se svou maminkou. Mimochodem – tu synovu skoro tchyni jsem si jako vdovec posléze vzal! Betty se èinila u¾ jako štìnì. V pøedsíni se¾rala panièkám nìkolik drahých italských botièek, propašovaných zeza ¾elezné opony, pøi sebemenší nepozornosti pak jedním hltem slupla pøipravenou syrovou roštìnku a nic jí nebylo! I v naší rodinì se „nádhernì“ uvedla hned svými prvními dvìma kousky. Pøi první návštìvì v našem bytì, stále ještì coby malièké štìnì, jaksi neudr¾ela ani jednu potøebu a my se najednou divili, co to cítíme. Pravda, udìlala to decentnì, za køeslem a chvíli jsme „to“ hledali! A pøi první návštìvì naší zahrady v Kuntraticích se Bettyna rozhlédla, pøibìhla k záhonu s èerstvì zasazenými sazenièkami salátu, udìlala nìkolikrát chramst-chramst – a jaké byly! Já se pak na Bettynku nemohl zlobit vùbec, nebo» to vypadalo, ¾e má radìji mu¾ské osazenstvo rodiny, ne¾ ¾enské. Jak by ne, ¾e? V té dobì jsem ještì pravidelnì pøedpovídal poèasí v televizi a vìøte nevìøte – ten tehdy ještì malý tvor, který vidí jen èernobíle a obrazovka ho jinak moc nelákala, mì poznal po hlase a nervóznì mì hledal po celém bytì! Další hafany si pak poøídily rodiny našich dìtí a jejich pøíhody by se daly chválit do aleluja. Pøejdìme ale ke chvále koèièek, kterých jsem dùvìrnì poznal mnohem více.
Zajímavých a roztomilých koèièích pøíhod, domácích i sousedských, bylo samozøejmì habadìj, sem se ale vejde jen jedna. Vrcholný stravovací zá¾itek jsme jednou za¾ili u pøátel na chalupì. V hlavní roli vystoupil jejich krásnì svìtle zrzavý kocour s nádhernýma jantarovýma oèima, a ¾e je to rovnoprávný èlen domácnosti snad ani netøeba zdùrazòovat. Tento kocour se pøi naší návštìvì jednou pøevedl v plné parádì. Ve svìtnici na chalupì jsme si pochutnávali na kávì a nìjakých koláècích, kdy¾ domácí mazlíèek usoudil, ¾e se mu málo vìnujeme a zaèal vy¾adovat pozornost. Kdy¾ to nepomáhalo, vyskoèil dokonce na stùl, co¾ prý dìlává, a naší hostitelce rozlil kávu, co¾ prý nedìlá. Koláèkù si ani nevšiml.
Kupodivu dostal pouze vyhubováno a ura¾enì se na chvíli vzdálil. Zøejmì jsme mu ale udìlali pøi naší svaèince chutì, nebo» po chvíli pøišel s myškou v zubech, usadil se pod stolem a zbaštil ji, pouze ocásek nechal! Nìkomu by se to mo¾ná nelíbilo, ale nám to pøišlo pouèné. Pøece nebude èlen rodiny jen tak pøihlí¾et, kdy¾ páníèkové a návštìva debu¾íruje. Normálnì prý ty myšky toti¾ pouze vyrovnával pøed chalupou na prahu a tím vylepšoval jídelníèek místních vesnických kocourù a koèek, kteøí se tak nemuseli namáhat. I kdy¾ nemohl plodit potomky, pøesto byl prý mezi místní koèièí komunitou velmi oblíbený…
Co dodat na konec této chvály? Snad jen to, ¾e málokdo obohatí tak chvályhodnì naše ¾ivoty, jako zejména tito ètyønozí domácí mazlíèkové. A tak i ta pøehršel rùznorodých obrázkù je snad zcela oprávnìná!
