Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jane Austenová – anglická spisovatelka romantických pøíbìhù

Jane Austen od poèátku ovlivòovala mínìní lidí svými vtipnými postøehy z vyšší tøídy anglické spoleènosti pøelomu osmnáctého a devatenáctého století. V dobì vydání svých kní¾ek patøila k autorùm, vyhledávaných opravdu i nejvyšší anglickou spoleèností – dcera budoucího anglického krále Jiøího IV., princezna Charlotta Augusta (1796–1817) – patøila ke ctitelkám jejího díla. Ve Velké Británii samé bylo nìkolik vln zájmu o její dílo. Velcí angliètí spisovatelé ji obdivovali. Zájem ale neutichl dodneška – její romány byly zfilmovány u¾ i v 21. století. Její díla byla pøekládána u¾ v dobì, kdy vycházela – do francouzštiny v roce 1813. Romány byly pøelo¾eny asi do pìtatøiceti jazykù. Poslední pøeklad do dosud „nevyu¾itého jazyka“ – estonštiny – byl v roce 2006. U nás byl první pøeklad díla Jane Austen a¾ v roce 1932.


Jane Austen  (16. prosince 1775  -  18. èervence 1817)

Literární kritiky v rùzných zemích jsou zajímavé – od nadšeného pøijímání – jakési „austenománie“, pøes úsmìvné chápání zále¾itostí dávno pøe¾itých, a¾ k ironickému pohledu na zvyklosti pøedviktoriánské doby.

A také ponìkud zále¾í na pohledu za strany mu¾ù a ¾en, ani¾ by se pøíliš zdùrazòovaly emancipaèní stránky díla této spisovatelky – co asi ve své dobì mohla pro¾ívat ¾ena, která nemìla mnoho prostøedkù a nemìla jinou podporu ne¾ svou rodinu a pøíbuzné.

®ivotopisný informací zùstalo pomìrnì málo. Asi z tøí tisíc dopisù, které napsala svým pøíbuzným a pøátelùm, jich zùstalo asi sto šedesát. Její rodina vìtšinu dopisù spálila ve snaze, aby na „hodné tetì Jane“ nezùstaly ¾ádné pochybnosti. Tak se ¾ivotopisné údaje vìtšinou skládají z útr¾kù, koho a kde navštívila.

Jane Austen pøišla na svìt v sobotu 16. prosince 1775 na faøe ve Steventonu v Hampshire. Její otec George Austen (1781–1805) tam byl duchovní. Maminka Cassandra, rozená Leigh (1739–1827), pocházela ze zámo¾né venkovské rodiny. Jane byla pøedposledním dítìtem z osmi dìtí. Mìla šest bratøí, ale pouze jedinou sestru. Rodina byla velmi tìsnì semknutá, jak bývalo v té dobì obvyklé. O nìkterých sourozencích jsou podrobnìjší údaje. Nejblí¾e mìla k sestøe Cassandøe (1773–1845), která umìla malovat a byla po celý ¾ivot Janinou dùvìrnicí. Druhým sourozencem, který pro ni hodnì znamenal, byl Henry (1771–1852), který nejdøív slou¾il v oxfordské armádì, ale pøedevším byl Janiným literárním agentem. Hodnì se o ni, sestru i maminku v tì¾kých dobách starali bratøi Francis (1774–1865) a nejmladší Charles (1779–1852), kteøí oba slou¾ili v královském námoønictvu a dosáhli hodnosti admirála. O nejstarším bratrovi Jamesovi (1765–1819) je zmínka, ¾e se stal vikáøem. Druhý bratr v poøadí George (1766–1838) byl nìjak posti¾ený, byl neslyšící a míval epileptické záchvaty. Vyrùstal u nìjaké místní rodiny. Tøetího bratra v poøadí Edwarda (1767–1852) adoptovala rodina bohatého strýce, pøijal jejich jméno Knight.

Po nìkolika mìsících ji matka dala asi na rok a¾ osmnáct mìsícù k chùvì a kojné Elizabeth Littlewood, která bydlela nedaleko. Od mládí se rodina bavila poøádáním divadelních her, pøi nich¾ prý Jane velmi brzy úèinkovala. První údaj je z roku 1782, kdy poøádali divadelní pøedstavení „Matilda“.

Na jaøe roku 1783, kdy¾ bylo Jane osm let a Cassandøe deset, byly dívky poslány na vychování do Oxfordu k paní Ann Cawley (1736–1787), vdovì po øediteli koleje Brasenose, která byla jejich vzdálenou pøíbuznou. S nimi jela i jejich dvanáctiletá sestøenice Jane Cooper. Je uvádìno nìkolik dùvodù, proè u¾ v létì pøemístila paní Cawley dívky do Southamptonu, ale s tím Austenovi souhlasili. Dívky se ale nakazily tyfem a Jane Austen byla ve vá¾ném nebezpeèí. Paní Cawley rodièe dívek na vá¾nost situace neupozornila, ale Jane Cooperová napsala domù a maminky si pro dívky pøijely. Teta Cooperová se ale nakazila a na podzim zemøela. Nìkteré prameny ale uvádìjí, ¾e zemøela sestøenice. Dívky pak byly po nìjakou dobu vychovávány pouze doma svými bratry a otcem, a kromì toho mìl pan Austen bohatou knihovnu, ze které si mohly dívky vybírat.

Rodièe brzy zjistili vlohy svých dcer, tak¾e pro Cassandru kupovali drahé papíry na malování a pro Jane na psaní. Cassandra také namalovala jediný portrét své sestry.

Uvádí se, ¾e v roce 1784 nastudovala rodina Austenova amatérsky komedii „Rivalové“ (The Rivals) od Richarda Brinsleye Sheridana (1751–1816) a dále novou hru Davida Garricka (1717–1779) „Bonton, aneb vznešený ¾ivot nad hvìzdami“ (Bon Ton, or High Life Above Stairs).

Znovu šly dívky do internátní školy na jaøe v roce 1785, tentokrát do Abbey School v Readingu v Berkshire. Pobyly tam pouze dva roky, proto¾e Austenovi na jejich další vzdìlání nemìli prostøedky. I tak se otec sna¾il pøilepšit ke svému pøíjmu duchovního vyuèováním i zemìdìlskými pracemi.

V internátní škole se dívky uèily francouzsky, ruèním pracím, tanèit, dále studovaly hudbu a pravdìpodobnì i divadlo.

Po návratu ze školy asi do sedmnácti let napsala Jane øadu drobných prací, které jsou nyní souhrnnì nazývány jako „Juvenilia“, uvedené ve tøech zápisnících. Jsou to vedle krátkých povídek básnì, modlitby a humorné parodie na souèasnou literaturu, které Jane psala pro obveselení rodiny. Napøíklad pøíbìh „Krásná Cassandra“ (The Beatifull Cassandra) je pochopitelnì vìnován s velkým humorem sestøe Cassandøe. Je to pøíbìh jednoho dne o dvanácti kapitolách, v nich¾ ka¾dá kapitola obsahuje jedinou vìtu.

Pojednání „Dìjiny Anglie od panování Jindøicha IV. do smrti Karla I.“ (The History of England from the Reign of Henry the 4th to the Death of Charles the 1st) je parodie na anglické dìjiny, stejnì, jak by se na dìjepis díval ka¾dý støedoškolák. „Jindøich IV. nastoupil na anglický trùn v r. 1399 pøedevším pro své vlastní uspokojení, po tom, kdy zvítìzil nad svým bratrancem a pøedchùdcem Richardem II., který mu trùn ponechal, aby na zbytek svého ¾ivota odešel do ústraní na hrad Pomfret (Pontefract), kde se mu stalo, ¾e ho zavra¾dili. Dá se pøedpokládat, ¾e Jindøich IV. byl ¾enatý, proto¾e mìl urèitì ètyøi syny, ale je nad mé síly informovat ètenáøe, kdo byla jeho man¾elka….“ Sestra Cassandra k tomu nakreslila králùv portrét vedle dalších dvanácti akvarelových miniatur. Je to práce asi z roku 1790.

Pozdìji se Jane k tìmto prvním pracím vrátila, pravdìpodobnì je zpracovávala pro své synovce a neteøe

V letech 1789 a¾ 1790 vydávali Janini bratøi James za pomoci bratra Henryho v Oxfordu èasopis „Tulák“ (The Loiterer). Henry se sna¾il o jeho prodej, co¾ pravdìpodobnì byla pro nìj urèitá praxe pro jeho budoucí èinnost Janina literárního agenta.

V této dobì pravdìpodobnì byla Jane uvedena do spoleènosti, èím¾ zaèala v této dobì spoleèenské zábavy, které byly v její vrstvì obvyklé – návštìvy, plesy, kde, jak popisovala ve svých románech, se mohla mladá dáma seznámit s pøípadným budoucím man¾elem. Dokud se neprovdala, ¾ila takováto dáma s rodièi, pokud je mìla, popøípadì u svých sourozencù; v nejhorším pøípadì se stávala vychovatelkou.

Jane byla hrdá na to, ¾e si dokázala nìkteré vìci sama ušít. Po veèerech si rodina pøedèítala romány, pozdìji i její díla. Prý byla skvìlou taneènicí a tanec milovala.

V roce 1793 zaèala a pozdìji zavrhla krátkou divadelní hru, kterou pozdìji nazvala „Sir Charles Grandison, nebo Š»astný èlovìk, komedie v šesti jednáních“ (Sir Charles Grandison, or the Happy Man, a Comedy in 6 Acts), co¾ byla parodie na témìø souèasný dopisový román Samuela Richardsona (1689–1791) „Pøíbìh Sira Charlese Grandisona“ (The History of Sir Charles Grandison) o dokonalém, charakterním èlovìku, pravém gentlemanovi, kterému jeho konání dobra pøipravilo mnohé horké chvilky.

Mezi roky 1793 a 1795 napsala Jane Austen krátký dopisový román „Lady Susan“, který je pova¾ován za její nejpromyšlenìjší dílo. Je ponìkud jiný, ne¾ její ostatní práce, hlavnì v popisu titulní hrdinky, která je sobecká a chce pro sebe cynicky získat bez ohledu na pøátelství, vztahy, morálku všechny výhody, které se kolem ní vyskytnou.

Po dokonèení tohoto románu, jeho¾ dopisovou formu pozdìji zavrhla, zaèala psát „Elinor a Marianne“, nejdøíve opìt v dopisech. Pozdìji román pøepracovala a byl vydán pod názvem „Rozum a cit“ (Sense and Sensibility).

O vánocích 1795 navštívil Steventon synovec sousedù Tom Lefroy (1776–1869) z Irska, který právì dokonèoval právnická studia a mìl se stìhovat do Londýna, aby získal praxi advokáta. Podle nìkterých pramenù se do sebe zamilovali, podle jiných šlo pouze o flirt. V ka¾dém pøípadì Lefroyova rodina zaøídila, aby se s Jane u¾ nikdy nesetkal. Lefroy se koncem svého ¾ivota stal hlavou irského soudnictví.

Tomova teta Anne Lefroy (1749–1804) byla Janinou literární rádkyní a pøítelkyní. Je dost pravdìpodobné, ¾e tušila problémy, ¾e by se vztah mezi obìma mladými lidmi rozvinul, a zaøídila jeho odjezd. Pøes to pøátelství obou ¾en pokraèovalo.

Nìkteøí literární historikové tvrdí, ¾e byl pro Jane pøedlohou pro její další román, nejdøíve nazvaný „Pýcha a pøedsudek“ (Pride and Prejudice), pozdìji nazvaný „První dojmy“ (First Impression). Dokonce jsou známky toho, ¾e se její tatínek pokoušel poslat román londýnskému vydavateli Thomasi Cadellovi (1742–1802), který jej neètený vrátil, ale není jasné, zdali o tom jeho dcera vìdìla. Po kompletaci této práce se Jane vrátila opìt k románu „Elinor and Marianne“ a pøepracovala jej.

Jane se sestrou a rodièi navštívili Londýn a Kent - a postupnì, jak se bratøi ¾enili, navštìvovali jejich rodiny, ale i ostatní pøíbuzné. Tak je seznam míst, se kterými je jméno Jane Austen spojeno, pomìrnì rozsáhlý.

Po pøepracování „Elinor a Marianne“ zaèala Jane další významnou práci „Opatství Northanger“ (Northanger Abbey), co¾ mìla být satira na tehdy oblíbené gotické romány, pøedevším od spisovatelky Anne Radcliff (1764–1823).

V sousedství mìly obì sestry nìkolik pøítelkyò. Jedna z hodnì blízkých byla jejich sestøenice Eliza Hancock, provdaná de Feuillide, která se vrátila z Francie v roce 1890 po vypuknutí Francouzské revoluce. Její man¾el byl v roce 1794 gilotinován. Eliza, která byla inspirací pro nìkteré Janiny hrdinky, se pozdìji stala man¾elkou Janina bratra Henryho. Nìkteré z pøítelkyò obou sester se postupnì také staly jejich švagrovými.

Harris Bigg-Wither

V roce 1800 se Jane rozhodla k další revizi „Charlese Grandisona“. V prosinci 1800 oznámil pan Austen, ¾e odchází do penze, ¾e rodina opustí Steventon a pøestìhují se do Bathu, co¾ se stalo v kvìtnu roku 1801.

Pro Jane to byl otøes, proto¾e pova¾ovala faru v Steventonu za svùj jediný domov. Projevilo se to na její literární èinnosti – nedaøilo se jí psát tolik jako koncem devadesátých let. Taktak udìlala nìjakou revizi k „Susan“, zaèala a zase odlo¾ila nový román „Watsonovi“ (The Watsons).

Z vyprávìní Austenovy rodiny se zdá, ¾e se Jane v létì toho roku pøi návštìvì pobøe¾ního Sidmonthu zamilovala do nejmenovaného mladého duchovního, ale ten zemøel pár mìsícù na to, ani¾ by se podruhé setkali.

V prosinci 1802 navštívily obì sestry své pøítelkynì Aletheu a Catherine Biggovy, které ¾ily na zámku Manydown nedaleko Basingstoke. Zde se setkaly s mladším bratrem obou sleèen Biggových – Harrisem Bigg-Witherem, o pìt let mladším ne¾ Jane, který byl jako¾to jediný zbylý syn z rodiny dìdicem velkého panství. Bylo o nìm známo, ¾e zadrhával a ¾e se právì vrátil z Oxfordu, ani¾ by studia dokonèil. V dìtství prý nemíval dobré zpùsoby, byl netaktní, v øeèi agresivní, nebyl pøíliš pøita¾livý, a snad dokonce byl „pøíliš jednoduchý“. Po¾ádal Jane o ruku a ona k velké radosti všech pøijala. Pro rodinu Biggù to byla radost z toho, ¾e se jejich èlenkou stane nìkdo, koho znají, pro Austenovy by to znamenalo zlepšení jejich finanèní situace. Druhý den ráno ale Jane svùj souhlas odvolala a rychle se sestrou opustily zámek. Ujely k bratrovi Jamesovi, který se mezitím stal duchovním ve Steventonu. Nikde z té doby není zmínka, proè to udìlala, ale pozdìji ve své korespondenci uvádìla, ¾e „bez lásky – nikdy“.

Dokonèila román „Susan“, tj. první verzi „Northangerského opatství“ a Henry Austen ho nabídl na zaèátku roku 1803 londýnskému nakladateli Benjaminu Crosbymu. Ten za nìj zaplatil deset liber za vydavatelská práva a slíbil brzké vydání. Na dotazy, jak to s vydáním vypadá, odpovídal, ¾e je kniha v tisku, ale nic s ní nedìlal. V dubnu 1809 se Jane Austen rozzlobila a poslala nakladateli rozhoøèený dopis a tehdy mu nabídla nový rukopis knihy s po¾adavkem, aby pùvodní vrátil, aby pøípadnì mohla zadat vydání nìkomu jinému. Crosby odpovìdìl, ¾e se nezavázal knihu publikovat v nìjaké urèité dobì, jestli vùbec a ¾e si Jane za pùvodní cenu mù¾e vydavatelská práva odkoupit zpìt. V té dobì na to nemìla prostøedky a odkoupila je a¾ v roce 1816.

V Bathu zaèala, ale nedokonèila svùj román „Watsonovi“ (The Watsons), o invalidním duchovním a jeho ètyøech neprovdaných dcerách, co¾ byla v podstatì trpká studie o ekonomickém postavení ¾en v té dobì. - Fragmenty tohoto rukopisu byly jediným dílem, které bylo a¾ do loòska v soukromých rukou. 14. èervence 2011 byly prodány v aukèní síni Sotheby za témìø milion liber. Novým majitelem je významná oxfordská knihovna Bodleian Library.

Celá rodina èasto cestovala k ¾enatým bratøím i k pøátelùm, hlavnì v létì. Právì na Janiny devìtadvacáté narozeniny se zabila pádem s konì Janina pøítelkynì Anne Lefroy. Janin tatínek zemøel náhle za pìt nedìl poté – a pro Jane a její rodinu to nebyla jen citová rána, ale i ekonomický problém. Nìkteøí literární historikové se domnívají, ¾e obì tyto události zpùsobily, ¾e Jane pøerušila práci na „Watsonových“.

Hned v bøeznu se paní Austen s obìma dcerami pøestìhovaly poprvé. Synové maminku se sestrami sice podporovali, ale nebyli schopni platit pravidelnou podporu, pøesto, ¾e tøeba Henry se stal po vystoupení z armády bankéøem. Podruhé se stìhovaly koncem ledna 1805. V roce 1806 se stìhovaly do Cliftonu, dnešního pøedmìstí Bristolu, pak do Southamptonu, nejdøíve do Francisovy domácnosti, pozdìji si pronajaly další byt. A¾ do doby, kdy bratøi našli pro své pøíbuzné bydlení v Chawtonu v Hamshire, Jane nic nenapsala. Dùm v Chawtonu ze šestnáctého století byl majetkem jejich bratra a syna Edwarda Austena Knighta a ostatní bratøi se sna¾ili dùm upravit, aby byl pokud mo¾no pohodlný. Dnes je to muzeum Jane Austen.
 

Dùm v Chawtonu

V roce 1809 se tam dámy pøestìhovaly spolu se švagrovou jejich bratra Jamese, Marthou Lloyd. Bylo to místo, kde vznikla všechna díla, kterými se Jane proslavila. Na rozdíl od pøedchozích bydliš» to bylo místo klidné, bez mo¾nosti spoleèenských kontaktù, tak¾e dámy udr¾ovaly pouze svá pøedchozí pøátelství a styky.

Brzy Jane zaèala revidovat své døívìjší spisy a neúspìšnì se je pokusila za pomoci bratra Henryho vydat. A¾ v roce 1810 souhlasil londýnský vydavatel Thomas Egerton s vydáním románu „Rozum a cit“ (Sense and Sensibility), co¾ byla poslední verze døívìjšího díla o sestrách Elinor a Marianne, kde ka¾dá ze sester pøedstavovala jednu z vlastností uvedených v názvu. Bylo to ale na náklady spisovatelky a kniha vyšla v roce 1811 pod jménem autora „od jedné lady“ (By a Lady). I kdy¾ kniha nebyla bestselerem, znamenala pro Jane malý výdìlek. Mezitím pracovala Jane na dalším románu „Mansfieldský park“ (Mansfield Park), který byl souèasnou verzí pohádky o Popelce.

V roce 1810 nastalo v Anglii období regentství, kdy král Jiøí III. (1738–1820) byl prohlášen za šíleného a místo nìj vládl princ Waleský, budoucí Jiøí IV.

Vedle èastých stìhování ¾ily také dámy, buï všechny, nebo jen nìkteré u svých pøíbuzných. Podrobný ¾ivotopis Jane Austen je plný smrtí jejich švagrových i pøátel. Zvláš» bolestnì nesla smrt své sestøenice a švagrové Elizy, man¾elky jejího nejmilejšího bratra Henryho v roce 1813.

V roce 1813 vyšla u Egertona také anonymnì poslední verze románu „Pýcha a pøedsudek“ (Pride and Prejudice). Také „Mansfieldský park“ vyšel u Egertona v roce 1814 a do pùl roku byl vyprodán. Tentokrát byla autorkou „Autorka Rozumu a citu a Pýchy a pøedsudku“, èím¾ bylo jasnì dáno najevo, ¾e Jane Austen zaèíná být vyhledávanou spisovatelkou. Ovšem její knihy byly vyhledávány pouze ètenáøskou veøejností, literární kritikové byli chladní, spíše odmítaví.

Jane zaèala pracovat na dalším románu „Emma“. Bylo to období, kdy se princ regent obzvláštì zajímal o literaturu. Tehdy podpoøil i skotského spisovatele Sira Waltera Scotta (1771–1832), který se cítil poctìn. Princ byl obdivovatelem pøedchozích románù Jane Austen, stejnì jako jeho dcera a vyjádøil pøání, aby mu bylo další dílo vìnováno, a to pøes Janinu anonymitu. Jane musela souhlasit. Na rozdíl od Scotta poctìna nebyla, proto¾e si Jeho Výsosti naprosto nevá¾ila pro jeho rozmaøilý ¾ivot. Román „Emma“ vyšel v prosinci roku 1815, opìt bez uvedení jména autorky – jen „Od autorky Pýchy a pøedsudku“. Pojednával o bohaté mladé dámì, ponìkud panovaèné, která se pokoušela øídit ¾ivoty svých bli¾ních a postupnì zjiš»ovala, ¾e to nejde.

Tentokrát vyšel u známìjšího vydavatele Johna Murraye, u nìho¾ také pøíští rok vyšlo druhé vydání „Mansfieldského parku“. „Emma“ ale byla finanènì úspìšnìjší. Pøání regenta Jane sdìlil jeho kaplan a knihovník James Stanien Clarke, jeho¾ jméno, a¾ na tuto spojitost s Jane zcela zapadlo. Jane zøejmì dával pokyny, jak má psát, proto¾e ona mu písemnì odpovídala, ¾e tì¾ko mù¾e psát o mu¾ském svìtì a mu¾ské konverzaci, proto¾e je nezná; domnívala se toti¾, ¾e mu¾i spolu rozmlouvají na vìdecké úrovni, co¾ je téma, o kterém ona moc nezná. Ale ponìkud ironicky si napsala „Plán románu“ (Plan of a Novel) podle nará¾ek z rùzných stran – osnovu „dokonalého románu“, zalo¾ená na mnohých radách knihovníka.

V té dobì mìla u¾ Jane tolik prostøedkù, aby mohla odkoupit od Crosbyho zpìt román „Susan“ a zaèala ho pøipravovat k vydání. Jeho jméno pro vydání bylo „Northangerské opatství“ (Northanger Abbey). Také psala román „Pøemlouvání“ (Persuasion), který u nás vyšel pod názvem „Pýcha a pøemlouvání“, ale pracovní název byl „Elliotovi“ (Elliots).

Po bitvì u Waterloo, i kdy¾ pro Anglii vítìzné, se zmìnily podstatnì hospodáøské pomìry a oba bratøi, kteøí nejvíce maminku a sestry podporovali, byli nuceni ohlásit bankrot. Henry se nechal vysvìtit na knìze, aby mìl vùbec na ob¾ivu. Všichni bratøi mìli velké ztráty a Jane si nemohla z finanèních dùvodù dovolit vydat své k vydání pøipravené práce „Northangerské opatství“ a „Pøemlouvání“.

U¾ na jaøe 1815 mìla nìjaké zdravotní potí¾e, Cassandra ji vzala do lázní Cheltenham. V létì 1816 se zaèala cítit vá¾nì nemocná a pøes její snahu v práci pokraèovat a podílet se pracích v domácnosti se její zdraví stále zhoršovalo.

V lednu 1817 zaèala psát román „Sanditon“, jak ho po její smrti nazvala rodina. Pùvodní název byl „Bratøi“ (Brothers). Byl to takový spisovatelèin pokus konverzaèního románu na téma, jak pøebudovat obyèejné mìsto na vìhlasné láznì øadou rodin, jejich¾ vztahy byly rùznì propletené a charaktery jejich èlenù výraznì vykreslené. Je to psáno pohledem hlavní hrdinky, mladé dívky Charlotty, která mìsto navštíví a stane se pozorovatelkou místních dramat. Ale z románu za svùj ¾ivot stihla napsat pouze prvních jedenáct kapitol. S prací na „Sanditonu“ musela pøestat v bøeznu 1817. Cítila se tak špatnì, ¾e koncem dubna napsala svou krátkou poslední vùli.
 

Winchesterská katedrála

Koncem kvìtna odjela se sestrou na léèení do Winchesteru. Zde zemøela v pátek 18. èervence 1817. Pohøbena byla podle pokynù bratra Henryho 24. èervence ve winchesterské katedrále.

Dùvody její smrti jsou uvádìny rùznì. Pùvodnì se vìøilo, ¾e zemøela na Addisonovu chorobu, co¾ je selhání nadledvinek. Ona sama své potí¾e pøièítala problémùm se ¾luèníkem a revmatismu. Souèasní lékaøi uva¾ují o Hodgkinovì chorobì, jiní o tuberkulóze, zpùsobené pitím nepasterizovaného mléka. Pravdìpodobnìjší ale budou poslední výzkumy, které naznaèují, ¾e by mohlo jít o recidivu jejího tyfem onemocnìní z dìtství, které se vyvinulo do Brill-Zinsserovy choroby pøi nìjakém stresu, kterých mìla Jane Austenová dost.

Vydání jejích zbylých dokonèených románù se podaøilo bratrovi Henrymu a¾ v roce 1818. Byly to „Northangerské opatství“ a „Pøemlouvání“. K nim tentokrát dopsal Henry Austen dodatek, v nìm¾ zveøejnil sestøinu toto¾nost, jako¾to autorky obou románù. Nejdøíve se romány prodávaly dobøe, ale pøed r. 1820 zájem poklesl. V r. 1832 koupil autorská práva další vydavatel a romány zaèaly vycházet a byly neustále v tisku, i kdy¾ èastìji byly prodávané romány Waltera Scotta a pozdìji Charlese Dickense.

V polovinì devatenáctého století dokonèila román „Watsonovi“ pod názvem „Mladší sestra“ (The Younger Sister) neteø Jane Austenové Catherine Anne Hubback (1818–1877), dcera bratra Francise, která pozdìji emigrovala do Spojených státù.
V r. 1869 vydal synovec Jane Austenové James Edward Austen-Leigh (1798–1874) „Vzpomínky na Jane Austenovou“ (A Memoir of Jane Austen), kde pøedstavil spisovatelku jako drahou, vá¾enou, staropanenskou tetu. V dùsledku toho obliba jejích románù prudce stoupla, proti èemu¾ protestovali vá¾ní a fundovaní literární kritikové, ale veøejnost o její díla stála. Vznikaly rùzné fanouškovské kluby.

Poslední nedokonèené dílo Jane Austenové „Bratøi“, pozdìji nazvané „Sanditon“ vyšlo poprvé v roce 1925. Dokonèila ho na základì zachovaných fragmentù australská spisovatelka Marie Dobbs, o ní¾ není nic dalšího známo, ba ani to, zda jméno, pod ním¾ knihu dokonèila, je její pravé.

O zájmu o dílo a ¾ivot Jane Austenové svìdèí, ¾e ve Velké Británii pùsobí od roku 1940 v Chawtonu Spoleènost Jane Austenové (The Jane Austen Society of United Kingdom), která byla zalo¾ená s cílem zachránit a rekonstruovat dùm, ve kterém Jane bydlela a uèinit z nìj muzeum. Spoleènost poøádá mnohé akce.

Další spoleènost je v Severní Americe a zahrnuje spisovatelèiny obdivovatele ze Spojených státù i Kanady. Je to JASNA – Jane Austen Society of North America, která byla zalo¾ená v New Yorku v roce 1979 a má asi ètyøi tisíce èlenù a šedesát pìt regionálních skupin. Tato spoleènost peèuje pøedevším o další vydání spisovatelèiných knih, pøedevším formou online.

Díla Jane Austenové byla zfilmována a vydána u¾ mnohokrát. Její romány oceòují pøedevším ¾eny, proto¾e je jim blízký pohled spisovatelky na svìt ¾en i mu¾ù pøes dobu dvou set let. Podstata chování ani charakteru se bìhem promìny vnìjších okolností pøíliš nemìní.
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 20.12.2020  23:41
 Datum
Jméno
Téma
 20.12.  23:41 Evussa Jsem ani nevìdìla...
 17.12.  14:38 Marta
 16.12.  05:35 Jolana