Zá¾itky s domácími mazlíèky
Jak u¾ to bývá, i náš ¾ivot zpestøilo sou¾ití s domácími mazlíèky, u nás to byli pejsci a ptáèkové. Následující vzpomínka na nì je podìkování za obohacení našeho ¾ivota.
Papoušek rù¾ohrdlý
Papouška jsme mìli v dobì, kdy naši kluci, dvojèata byli dìti a mìli svùj pokojík, kde i on s nimi pobýval pøevá¾nì ve své kleci, ale nìkdy i volnì v místnosti.
Plnì ji¾ v té dobì nahradil teprve pozdìji zavedenou chùvièku, zaøízení pou¾ívané k monitorování dìtí pokud nejsou na dohled rodièù.Naprosto spolehlivì nás vyrozumìl, ¾e se bratøíci dostali do sporu. Zaèal vydávat speciální zvuky k této události a tak hlasitì, ¾e je nebylo mo¾né nikde v bytì pøeslechnout. Vykládali jsme si to tím, ¾e zøejmì usiloval zapojit se do pøetahování a š»ouchání.
Další jeho specialitou byla posedlost uklízet šuplíky. Pokud nìkterý šuplíèek nebyl zavøený, tak jej uklízel, vše vyhazoval, pokud to nešlo ze šuplíku vyhodit tak se danou vìc sna¾il zlikvidovat na místì a daøilo se mu to, zobáèek mìl ostrý.
Byl svérázný do konce svého ¾ivota, a v¾dy si vydobyl respekt. Kdy¾ jsme ho tøeba bìhem dovolených dali na hlídání k rodièùm man¾elky a opustil tam klec, tak ho dìda odchytával zásadnì v beranici a rukavicích. Pøi jiném hlídání pøedìlal budík na bezruèièkový, zøejmì pøedbìhl dobu, zavedení digitálních ukazatelù.
Také se mu povedl let za svobodou, pøeletìl nìkolik rodinných domkù a zahrad ne¾ se nechal odchytit u voliéry chovatele ptákù více ne¾ 600 m od nás.
Della
Delinka byla západosibiøská lajka s vlkošedou srstí, k nerozpoznání od vlka. Navštívili jsme s ní nìkolik výstav, kde v¾dy získala vše co bylo mo¾né, tìch medailí, ocenìní.
Stejnì nekoneèný byl i poèet dotazù kolemjdoucích zda jde o vlka a po našem zalhání, ¾e ano, následujících stejných scének ve smyslu, já ti to øíkal/a, ¾e je to vlk.
Pøesto, ¾e se narodila v Rusku, nesnášela alkohol, nemohla jej ani cítit. Potkání podroušeného èlovìka ji jinak klidnou a vyrovnanou vyvádìlo z míry a byl to vlastnì jediný dùvod mít ji mimo zahradu na vodítku.
Její oddanost rodinì byla pøíkladná.
D¾oník
Loskuták jeho¾ rodný jazyk nám zùstal utajený, ale èeskou výslovností se nejen vyrovnal, ale pøedèil i zde narozené, myslím pochopitelnì lidi. Jeho výslovnost „Dobrý den“ byla perfektní, k nerozeznání od lidí, kteøí pokud procházeli kolem našeho domu a zaslechli ho odpovídali v domnìní, ¾e jsme je zdravili my. Jeho specialitou bylo, ¾e konverzoval i sám se sebou, kladl si otázky a odpovídal na nì. Tøeba si dal otázku. Jak dìlá koèièka? A odpovìdìl mòoukáním. Nebo vyslovil otázku Jak se máš a odpovìdìl si i na ní sám.
Oslovoval jmény všechny èleny synovy rodiny, která o nìj peèovala. Kdy¾ byl v létì u nás na hlídání podaøilo se mu z voliéry na terase pøi krmení vyletìt do zahrady. Man¾elce se podaøilo jej odchytit, kdy¾ byla k nìmu jen o krok blí¾e ne¾ náš pejsek.
Nìkolik let také D¾oník pobýval na letním bytì, jak lze s nadsázkou nazvat jeho pobyty na chalupì ve voliéøe trvale umístìné venku, nebránící jeho konverzaci s volnì zde poletujícími ptáky.
Nicménì jeho touha po létání byla i dùvodem jeho nìkolikadenního odlouèení od rodiny syna. Podaøilo se mu z balkonu bytu synovy rodiny doletìt na lod¾ii protilehlého domu. Teprve po nìkolika dnech prozradil pokøikem svùj nový pobyt a navigoval syna s dcerou kam pro nìho dojít.
Myslím, ¾e tento let za svobodou nedomyslel jak se mu bude stýskat, jak mu bude scházet pùvodní rodina, ¾e ze stesku u pøechodných majitelù nepromluvil, ale o to více toho napovídal pøi setkání se synem po jeho nalezení.
Jesika
Jesika byla korela, drobounká, krásnì vybarvená a provázela nás velmi dlouhou dobu. V nadsázce jsme ji v jejím pokroèilejším vìku oznaèovali jako nesmrtelnou. Kolika let se do¾ila ani nevíme.
Byla té¾ svá, v¾dy poznala, kdy¾ man¾elka pøijela k domu, tøeba z nákupu. Rozpoznala zvuk našeho auta a spustila své hlasité projevy vítání.
Pøes léto jsme ji ve voliéøe dopøávali pobyt mimo dùm. V té dobì nám známý nabídl k Jesice par»áka. Mysleli jsme, ¾e to pro ní bude dobré, ¾e ve dvou se to lépe táhne platí i pro korely a dali jme ji nového nápadníka do voliéry. Druhý, nebo tøetí den nás vyvedla z omylu.
Ráno jsme vidìli otevøená dvíøka do voliéry a v ní jen Jesiku. Nápadník byl pryè.
Dodnes jsme nepochopili jak mohli otvor do voliery otevøít a pouze chápeme z toho, ¾e ona tam pøes mo¾nost uletìt zùstala, ¾e ho nechtìla, prostì ho vyhnala.
Elsa
Fenka Elzinka byla Akita- inu, ¾íhaná, s hlavièkou jako méïa, nesmírnì pohledná, svádìjící k pohlazení. Pohlazení si však mohli dovolit pouze èlenové rodiny, od cizího by jen pokus o pohlazení zøejmì nedopadl nejlépe. O co více byla oddaná rodinì, o to ostøejší byl její postoj k ostatním lidem i psùm.
Svým statným zjevem budila respekt a také se tak projevovala. Na menší pejsky nereagovala, nepoštìkávala, pokud se lidé a pejskové chovali dle jejích pravidel. Prostì se nepøibli¾ovat k plotu naší zahrady, procházet støedem ulice. Porušení tìchto zásad nikomu neprošlo, nikomu to nedovolila, ka¾dého, kdo se pøiblí¾il ráznì zastrašila a odehnala. Od èlenù rodiny si naopak nechala líbit cokoli, nikdy neprojevila, ¾e by se jí od nás nìjaký projev vùèi ní nelíbil. Ilustrovala to pøíhoda na chalupì s nejmladším vnouèkem Pepíèkem. Byl tehdy velmi malý a tak, kdy¾ jsme byli uvnitø chalupy a on chtìl být venku, tak jsme Elsu pro jistotu uvázali u pergoly, aby k nìmu nemohla a nemohlo se nic stát. O to bylo vìtší mé pøekvapení co jsem vidìl, kdy¾ jsem po nìjakém èase vyšel z chalupy. Elsa stála uvázaná se sklopenou hlavou, ani se nehnula a Pepíèek ji mydlil po hlavì kšiltovkou co si sundal s dìtským pokøikem „já tì zabiju“.
To byla Elsa, k rodinì oddaná, rodinu chránící, od ka¾dého z rodiny pøipravená pøijmout cokoli.
Cinda a Anissa
Obì fenky západosibiøské lajky, obì psí krasavice s nádhernou srstí, obì podobné vlkùm,
obì bez jakékoli drezùry reagující nikoli na nìjaké nacvièené povely, ale na naše mluvení na nì. Obì nám dala pøekrásná štìòátka, získaly ocenìní na výstavách, obì nám poskytly mnoho radosti a pohody, jak doma tak na chalupì.
Obì se do¾ily vyššího vìku a na obì máme jen a jen ty nejlepší vzpomínky, vèetnì dlouholetého našeho èlenství v klubu chovatelù lajek a tím i poznání dalších chovatelù, milovníkù pejskù...
Áda a Jasmínka
Dva oøíškové, obì dámy, Adinka ji¾ postarší pøes 10 let, Jasmínka naproti tomu mladice.
Adinku jsme pøivezli z jedné okolní vesnice naší chalupy, peèuje o ni rodina syna, patronkou ji je vnuèka Kája, ale máme ji rádi všichni.
Jasmínka je z útulku v Táboøe.
Vìtšinu èasu jsou spolu na zahradì, dobøe se snáší a my se domníváme, ¾e jim je spolu dobøe.
Potvrzuje to i zkušenost, jak se vítají po pøíjezdech z chalupy, kam bereme jen Jasmínku.
Po dlouholetých zkušenostech s èistokrevnými pejsky s prùkazy pùvodu a dalo by se øíci i tím ovlivnìného pohledu na oøíšky se zejména Jasmínka postarala o naprostou zmìnu našeho pohledu na oøíšky.
To, co ona pøedvádí od prvého dne co jsme si ji pøivezli je k neuvìøení a pøiblí¾ení si vy¾aduje samostatný èlánek. Myslím, ¾e ve zkratce to vystihuje odpovìï man¾elky na dotaz, jaké je rasy? Zásadnì neøíká, ¾e je oøíšek, ale øíká, ¾e je to pejsek z deseti ras prošlechtìný.
Ano, ona má vlastnosti, kdy¾ ne z tìch deseti ras, tak z nìkolika rozhodnì a to ty nejlepší.
Od èlenù rodiny si naopak nechala líbit cokoli, nikdy neprojevila, ¾e by se jí od nás nìjaký projev vùèi ní nelíbil. Ilustrovala to pøíhoda na chalupì s nejmladším vnouèkem Pepíèkem. Byl tehdy velmi malý a tak, kdy¾ jsme byli uvnitø chalupy a on chtìl být venku, tak jsme Elsu pro jistotu uvázali u pergoly, aby k nìmu nemohla a nemohlo se nic stát. O to bylo vìtší mé pøekvapení co jsem vidìl, kdy¾ jsem po nìjakém èase vyšel z chalupy. Elsa stála uvázaná se sklopenou hlavou, ani se nehnula a Pepíèek ji mydlil po hlavì kšiltovkou co si sundal s dìtským pokøikem „já tì zabiju“.