Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Kouzelný vypravìè „Právì skonèilo televizní vysílání poøadu Lovy beze zbraní a já Vám pod silným dojmem dìkuji za toho nádherné vysílání. U¾ dávno jsem v televizi nevidìl a neslyšel nìco tak krásného, jako byla tato èerná hodinka – za tu pohodu, kterou jste nám svojí poezií pøipravili, patøí dík tìch statisícù, kteøí Vám nenapsali – všem kteøí byli této relace zúèastnìni. Müllerovi za peèlivou pøípravu, Štaudovi za pìkné zábìry a re¾iséru Mudrovi za citlivé a pravé televizní øízení celého poøadu. (U¾ jenom to le¾érní posazení úèinkujících!) Štochlovo vyprávìní bylo tak pøirozené, jak napínavé povídání Luskaèovo, a Jaromír Tomeèek byl tak poetický, jak ve svých kresbách Mirko Hanák.
Tomeèkovo citlivé vyznání jsem poslouchal se zatajeným dechem. Prostì, vycítil jsem, ¾e se dívám na poøad, jaký hned v televizi neuvidíme. Cítil jsem výjimeènost tohoto vysoce hodnotného vysílání, a proto jsem se rozhodl, ¾e Vám napíšu.
Zcela Váš R. A. Dvorský.“
Dopis R. A. Dvorského, který pøišel hned po vysílání prvních Lovù beze zbraní spolu s mnoho dalšími, v jednom však nemìl pravdu. Tento poøad se udr¾el na televizní obrazovce více ne¾ dvì desítky let. A k prvním vypravìèùm pøibývali další a další, ale ti první se mezi nì èasto vraceli.
Jedním z nejèastìjším návštìvníkù byl fotograf Sláva Štochl. Umìlec, který v sobì spojoval citlivost èlovìka obdivujícího pøírodní krásy s pohotovostí reportéra odhodlaného zachytit neopakovatelné okam¾iky dramatických pøíhod ze ¾ivota zvìøe.
Vydal øadu fotografických publikací – poslední vyšla v øíjnu 1989 s názvem Lovcem ¾ivé krásy a Sláva mi ji pøi poslední návštìvì u nìho v Praze, v bouølivých dnech sametové revoluce, vìnoval. Sláva se toti¾ stal nejen kouzelným vypravìèem poøadù Lovy beze zbraní a jiných ostravských poøadù, ale nám všem byl opravdovým kamarádem.
Kdy¾ jsem na Štìdrý veèer 1990 pøála Slávovi a jeho Mánièce veselé Vánoce a hodnì zdraví, øíkal mi: „Pøedstav si, ¾e u¾ jsme zùstali z tìch prvních lovcù s Jaromírem Tomeèkem sami. Mìli bychom se opìt pøed kamerou sejít a zavzpomínat na ty, kteøí u¾ odešli.“
Asi u¾ mu bylo po tìch kamarádech z Lovù velmi smutno. A tak se Sláva – tahle legenda èeskoslovenské fotografie 28. prosince 1990 vypravil za nimi.
Nám odešel kamarád a nejen dlouholetý spolupracovník ostravské televize, ale také legenda Èeskoslovenské fotografie.
Tento nekrolog byl uveøejnìn v lednu 1991 v Nové svobodì.
O poøadu Lovy beze zbraní jsem u¾ psala. Poøad jsme po prvé vysílali 23. listopadu 1962. A pøesto, ¾e u¾ je to tak dávno, doká¾u si v pamìti vybavit tehdejší situaci. Se Slávou pøijela i jeho ¾ena Mánièka a malý pejsek. Mìla jsem èerné šaty a Mánièka se mne jen tak mimochodem zeptala, jestli mám pro tento odìv dùvod. „Mám, zemøela mi holèièka Zuzanka“. Mánièka zesmutnìla a poznamenala: „Nám taky, nám taky“. A¾ pozdìji mi Sláva øekl, ¾e jejich jedinou dceru Zuzanku sklátila rakovina v patnácti letech.
Mo¾ná, ¾e tato oboustranná ztráta utu¾ila naše pøátelství, dokonce jsme si postavili i stejnou chatu, Štochlovi v Plané, my v Beskydách. Jen Sláva Mánièku moc chránil. Nikdy o jejich Zuzance nesmìlo padnout ani slovo, ani kdy¾ jsme spoleènì trávili dovolenou na Slapech. A kdy¾ se nám narodila vnouèata, moc prosil, abychom o nich nehovoøili, proto¾e Mánièce by pøišlo líto, ¾e vnouèata nemají.
Nìkdy na zaèátku druhého tisíciletí jsem pobývala nìkolik dnù v Praze a samozøejmì, ¾e jsem jeden veèer vìnovala Mánièce. Byl to moc pìkný veèer a Mánièka našla všechny Zuzanèiny fotky – byly nádherné, jednak moc pìkný objekt a potom – tatínek byl pøece fotograf – a povídaly jsme si hlavnì o ní. Jako kdyby se otevøelo stavidlo a tabu jejího odchodu bylo zcela prolomeno. Nebyl tam Sláva, aby nás zarazil a Mánièka byla oèividnì š»astná, ¾e si mohla o Zuzance koneènì popovídat. Mánièka u¾ tehdy dotahovala i devadesátý rok, chatu vìnovala pøátelùm, i domek v Praze odkázala své kosmetièce. A kdy¾ jsem se na ni pozdìji nemohla dovolat, obrátila jsem se na rodinu Hrušínských, proto¾e jsem vìdìla, ¾e je vázalo velké pøátelství. Dovolala jsem se na mladou paní a ta mi sdìlila, ¾e Mánièka zemøela. Projevila jsem lítost, ale dostalo se mi této odpovìdi: „Prosím vás, v¾dy» u¾ mìla devadesát dva rokù!“ Vidíte, a mnì to pøi té poslední návštìvì vùbec nenapadlo. Mánièka mìla elán jako mladice.
Sláva Štochl a jeho ¾ena Mánièka byli vzácní lidé a já jsem ráda, ¾e jsem aspoò takto mohla na nì vzpomenout.
Pamìtníci, vzpomínejte!
Kouzelný vypravìè
Dopis R. A. Dvorského, který pøišel hned po vysílání prvních Lovù beze zbraní spolu s mnoho dalšími, v jednom však nemìl pravdu. Tento poøad se udr¾el na televizní obrazovce více ne¾ dvì desítky let. A k prvním vypravìèùm pøibývali další a další, ale ti první se mezi nì èasto vraceli.
