Jednoho èervnového dne bylo úmorné vedro.Vìtšinu dne schovaná doma, noøila jsem se do bazenu a zalejvala kytky, hlavnì rù¾i stolistou, která letos zmohutnìla a kvete stovkami voòavých kvìtù. Vypìstovala jsem ji z pahýlu, vyrýpnutého u plotu jedné zahrádky a pøipomíná mi stejný keø, jaký býval u nás doma za altánem u plotu.
Veèer pøišla mela. Zahrada byla vm¾iku plná ledových krup a servaného listí, nìkde v okolí popadaly i stromy a všude vypadl elektrický proud, v celém støedoèeském kraji, a opravovali to ještì celý ètvrtek.
V noci ze støedy na ètvrtek 26. èervna jsem ovšem špatnì spala, vstala jsem tedy brzy a proto¾e proud poøád nešel, jela jsem ranním vlakem do Týnce, ¾e si tam dám kávu. Ale proud nešel ani tam, tedy jsem si koupila vèerejší rohlík a zapila ho vodou, sedla jsem si na nádra¾í na lavièku, krmila vrabce a èetla si celou hodinu a pùl, ne¾ pøijel zpo¾dìný Pacifik na Prahu. Ve vlaku jsem usnula, tvrdì jsem usnula. Probudila jsem se, dojí¾dìjíc do Braníka, ale já jsem chtìla vystoupit ve Zbraslavi!
Dobøe, vystoupím tedy v Braníku. Chu» na kafe u¾ byla tak neodbytná, ¾e jsem se poprvé v ¾ivotì odhodlala vejít do nádra¾ní restaurace, kupodivu pøíjemné; kávu mi dali do hrneèku keramického krásnì modrého a já si s ním sedla venku na slunce, ještì mírné, popíjela jsem, hledìla na siluetu branického pivovaru (bejvávalo) a èekala, a¾ zas pøijede nìjaký vlak zpìt ku Zbraslavi.
Pøijel vlak dobøíšský, nastoupila jsem a urputnì se bránila novému usnutí, proto¾e pøejet do Dobøíše, to by u¾ bylo zu moc. Ve Zbraslavi vešla jsem na most u¾ za plného slunce a byla jsem ráda, ¾e mám na hlavì klobouk; ovšem zavál vítr a klobouk mi uletìl. Velké štìstí: snesl se k zemi. Kdyby se byl vznesl, skonèil ve Vltavì pøímo pod keltskou Závistí. Jaký osud to mohl být! Šla jsem rovnou do èekárny zubárny, venku pøipalovalo.
Sedím, ètu si, sestra paní Wíznerová mì koneènì zavolala a usadila do køesla. Bylo však právì poledne a obì dámy se uklidily do vedlejšího budoáru, obìdvaly tam a štìbetaly, uklidnìné mým sdìlením, ¾e si musím ještì vyèistit zuby, nebo» díky neproudu netekla doma ani voda.
Køeslo je tu pohodlné. Zavøela jsem oèi a usnula. Siesta skonèila, doktoøice Rektoøice zahájila torturu a pøi tom mi vyprávìla, já jenom obèas hekla ééé nebo ááá, jako ¾e nesouhlasím nebo naopak souhlasím. Sestra Wíznerová po¾ádala mì o tøicet korun, vìnovala mi jednu reklamní zubní pastu a já vyšla z budovy do parného dne. Od jisté doby nikam nespìchám, v poklusu byla bych ještì dohonila vlak popolední, ale proè vlastnì?
Došla jsem na neútulné zbraslavské námìstí, vešla do pøíjemnì chladné cukrárny a schovala se u stolku pìknì v koutì s obligátní zmrzlinou, dortíèkem a kávièkou. Glykemii si zmìøím veèer. Tam jsem sedìla a mlsala a èetla si a koukala do novin, zda jsem náhodou nevyhrála ve Sportce nìjakou zajímavou sumu. Zase nic, poèkám do nedìle.
Po hodinì jsem sbalila své saky paky a šla vzhùru rozpálenou ulicí, na jejím¾ vrcholu mì lákala drogerie, ¾e si tam koupím šampon. Místo drogerie byl tam, ejhle, sexshop. Dala jsem se dosud nepoznanými ulièkami s kopce dolù k mostu, ale pøehnala jsem to. Vyšla jsem na silnici, oblouk mostu majíc nad hlavou. Poøád s sebou nosím fo»áèek, ale jak ho jednou nemám, hned sakra objeví se zajímavé téma - ten nádherný oblouk. A všude pøi silnici popadané køehké rozlo¾ité stromy oøechù. Vydrápala jsem se na most, došla volným krokem na nádra¾í a radovala jsem se, ¾e mé útrapy konèí. Za 15 minut pøijede vlak a za hodinku u¾ budu doma!
A tu vyšel na nástupištì pan výpravèí v èervené èepici a bílé košili. A pravil z oèí do oèí - promiòte, prosím, vlak z Vršovic bude mít 10 a¾ 15 minut zpo¾dìní. Nic nového, ráno to bylo stejné u vlaku z Èerèan. Zaèetla jsem se do knihy a tu pan výpravèí se objevil znovu. Je to mladý mu¾, drobnìjší postavy, milého chování. Ví, co se patøí, èervenou èepici mìl na hlavì i v tom vedru a pravil - promiòte, prosím, vlak z Vršovic bude mít zpo¾dìní asi 50 minut.
Nevydr¾ela jsem a optala se - pane výpravèí, a proè vlastnì takové zpo¾dìní? Ten milý èlovìk se malounko zarazil a potom pøece jen pravil - On zmizel strojvùdce a tak vlak nemù¾e jet.
Tedy: za¾ila jsem na trati Posázavského Pacifiku u¾ leccos, ¾e došla nafta, ¾e upadlo kolo, ¾e upadly dveøe, ¾e padly stromy na tra», ¾e ka¾dou chvíli místo vlakem jedeme autobusem, proto¾e tra» se opravuje, ¾e tunely se opravovaly tøikrát déle ne¾ se kdysi budovaly ... ale ¾e zmizel strojvùdce?
Dál jsem si èetla, ale poøád se mi ta otázka mezi øádky vracela. Kdy¾ se èervená èepice objevila znovu se smutným konstatováním, ¾e vlak poøád ještì stojí ve Vršovicích, ¾e nevyjel, zeptala jsem se - jak mù¾e zmizet strojvùdce? A pan výpravèí se svìøil, krèe pøi tom rameny a gestikuluje rukama - on nastal chaos, jeden strojvùdce nepøišel vèas a tak se šíbovalo se strojvùdcema z vlaku do vlaku a nakonec jeden chybìl! A tak náš vlak tam stojí.
Zahledìla jsem se na tajemnou Závist nad nádra¾ím - to byste, Keltové, koukali! A èas plynul a vedro houstlo a voda v lahvi mi docházela, kdy¾ pan výpravèí vybìhl ze své kanceláøe vesele a volal na celé nádra¾í - za deset minut je tady, za deset minut je tady vlak!
Vlak opravdu pøijel. Strojvedoucí svalnatý s dlouhými blond vlasy pøipadal mi jako Viking. ®e by ho sehnali z takové dálky tak rychle?
Jednoho èervnového dne bylo úmorné vedro.Vìtšinu dne schovaná doma, noøila jsem se do bazenu a zalejvala kytky, hlavnì rù¾i stolistou, která letos zmohutnìla a kvete stovkami voòavých kvìtù. Vypìstovala jsem ji z pahýlu, vyrýpnutého u plotu jedné zahrádky a pøipomíná mi stejný keø, jaký býval u nás doma za altánem u plotu.
