Ostrava za ostnatými dráty

Vyšla nová kniha Ostrava za ostnatými dráty. Občanské sdružení Fiducia vydalo v prosinci 2013 knihu známého ostravského historika Vojtěcha Vlčka „Ostrava za ostnatými dráty. Rozhovory s  pamětníky nacistické a komunistické perzekuce“.

Slavnostní uvedení knihy za účasti autora publikace i pamětníků se koná  dne 20. ledna 2014 od 18:00 v Antikvariátu a klubu Fiducia. Ukázky z knihy přečtou herci Alena Sasínová-Polarczyk a Norbert Lichý.

Obsáhlá publikace o více než 400 stranách přináší řadu unikátních dobových dokumentů z archivů, fotografií a dalších atraktivních materiálů, přičemž mnohé jsou veřejně publikovány poprvé. Kniha zachycuje formou rozhovorů s pamětníky žijícími  v Ostravě a okolí jejich životní příběhy – na dramatických osudech jednotlivých osobností se velmi přesně ukazuje složitost českých dějin ve 20. století, s přihlédnutím k vývoji v Ostravě. Kniha je psána formou tzv. oral history – jde o 10 rozhovorů, konfrontovaných s archivními materiály z Archivu bezpečnostních složek, s materiály StB, se soudními rozsudky, doplněných fotografiemi a dalšími dokumenty.

Kniha je důležitou výpovědí jak o pohnutých osudech jednotlivých osobností, tak o složité minulosti města Ostravy a Ostravska obecně. Promlouvají v ní přímí účastníci složitých dějin českého národa za druhé světové války a komunismu. Většina těchto ostravských pamětníků se pohybuje ve věkovém rozmezí 80 až 90 let, takže kniha byla jednou z posledních šancí, jak zachytit pro budoucí generace jejich svědectví.
Všichni prožili velmi výjimečné osudy, které nejsou zajímavé pouze regionálně, ale obohatí zájemce o danou tematiku v celorepublikovém rámci.  

Mnozí z nich prošli nacistickými koncentračními tábory (Terezínem, Osvětimí), komunistickými lágry a věznicemi na Jáchymovsku či Příbramsku. Například Zdeněk Štich byl posledním žijícím pamětníkem útěku vězňů z Jáchymova, Rostislav Sochorec je synem jedné z prvních obětí komunistického režimu, poslance Rostislava Sochorce. Zdeněk Růžička zastupuje jednoho z posledních pamětníků brutálních praktik ostravské StB. Bohužel dvě osobnosti – Zdeněk Štich a Eva Vláhová – se vydání knihy nedožily.

Knihu graficky připravil známý konceptuální umělec a grafik Jiří Šigut, je vázána v pevné vazbě a vyšla v nákladu 600 kusů.

Kniha bude v prodeji od 21. ledna v antikvariátu Fiducia, knihkupectví Academia, Ostravském informačním servisu a v prodejnách Karmelitánského nakladatelství. Budete si ji rovněž moci koupit přes e-shop www.antikfiducia.com a e-shop Karmelitánského nakladatelství a Ostravského  informačního servisu.

Vydání knihy finančně podpořili: Statutární město Ostrava, MUDr. David Feltl, Nadační fond obětem holocaustu, Nadační fond Kousek po kousku, Antikvariát Fiducia, občanské sdružení Pant, Petr Pánek, Jiří Sovadina a Petr Šimíček.

* * *

Medailon autora publikace Vojtěcha Vlčka:
Narozen 6. 5. 1976 v Ostravě. Vystudoval obor historie-český jazyk na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Vyučuje na gymnáziu v Ostravě-Hrabůvce a externě na Ostravské univerzitě. Dlouhodobě spolupracuje s Českou křesťanskou akademií a Ústavem pro studium totalitních režimů na výzkumu perzekuce církví, řeholních řádů a třetího odboje. Je autorem knih Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964 (Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004), Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel. Rozhovory s kněžími a řeholníky pronásledovanými za komunismu v letech 1948–1989 (Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006), Totalitám navzdory (Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011), je spoluautorem a editorem publikací Ženské řehole za komunismu 1948–1989 (Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2005) a Dědictví. Kapitoly z dějin komunistické perzekuce v Československu 1948–1989 (Olomouc: Poznání, 2008). 

* * *

CITACE Z KNIHY: Vlček Vojtěch: Ostrava za ostnatými dráty, Fiducia, Ostrava 2013  

Věroslav Dušek:
Jak vás přivítali v Dachau?
- Před branou jsem viděl živého člověka na ohni a obrovský zástup lidí s obrovskými flegmonami. Chudáky vězně, vyhrnuté nohavice až nahoru, nohy samý hnis, vředy, omrzliny. Panovaly tam kruté mrazy, sice slunečno, ale kolem dvaceti stupňů pod nulou. Takové suchozemské, drsné počasí…
- Okolí cihelny bylo oploceno ostnatým drátem. A kolem plotu tábora chodily Němky — ženy, matky! s dětmi do školy, které si přály vidět, jak tam esesmani a kriminálníci ubíjejí vězně.

Vedle esesmanů zabíjeli vězně nějací kápové, kriminálníci?

Ano, němečtí kriminálníci — zloději a vrazi, takzvaní Berufsvehrsbrecher — zelené trojúhelníky, anebo Arbeitssabotážníci — černé trojúhelníky, kteří zabíjeli motykami nebo umlátili hlavně ty slabší a starší vězně. Když někdo nemohl, tak ho dobili na místě, nebo utopili v blátě. Ale ty baby, s odpuštěním, a ta jejich děcka, stály u plotu a tleskaly, když mlátili a zabíjeli vězně. Nemohl jsem tomu uvěřit.

Jak to v Dachau vypadalo na konci války?
Jako v pekle. Tam, kde stál barák gestapa před lágrem, hořely dva velké ohně. V lágru čněly na Apelplatzu tři obrovské hromady mrtvol, několik metrů vysoké, páchlo to hrozně už u brány, poněvadž tenkrát bylo teplé počasí. Mrtvoly se rozkládaly, krematorium je nestačilo spalovat.

Proč tam leželo tolik mrtvých?
Umírali hladem, v táboře řádily epidemie — tyfus, paratyfus, žloutenka, tuberkulóza...

* * *

Luděk Eliáš:
Co vás čekalo po otevření dobytčáků?
Museli jsme rychle opustit vagony, padla i nějaká ta rána holí... Zavazadla jsme museli nechat ležet. Po výstupu jsme zjistili, že jsme na jakési nádražní rampě pod širým nebem, že na každé straně té rampy stojí řada esesmanů se samopaly. Měli i pár psů. Ti pruhovaní vězni nás řadili, do jednoho proudu muže, do druhého ženy. Děti šly s rodiči podle pohlaví. Pochodovali jsme v polotmě mezi ostnatými dráty. Posléze jsme zahnuli do jednoho oddělení, na cestu, která byla po obou stranách roubena řadami temných dlouhých dřevěných domů. Až časem jsme se dozvěděli, že to původně byly polní stáje pro koně. Dovnitř jsme byli směrováni po skupinách. Ženy na pravou stranu cesty, muži nalevo. Děti byly později odvedeny do samostatných ubikací. Jak jsem později zjistil, ocitl jsem se i s bratrem v táboře Auschwitz-Birkenau, oddělení B2b, blok číslo 9.

Dokdy jste byl v Osvětimi?
Do léta 1944. Tehdy koncem června byla vyhlášena selekce, muži z několika bloků museli nastoupit před jeden prázdný barák, svléci se donaha a pochodovat před skupinkou esesmanů. Údajně to byli lékaři v čele s doktorem Mengelem. A ti nás třídili. Doprava na práceschopné, doleva na práceneschopné — tedy konec. My s bratrem jsme se dostali na tu dobrou stranu, která byla poslána do sprch, pak nás ostříhali, oholili, dostali jsme pruhované hadry, nastoupili ke kolejišti a čekali na vlak. Každý z nás ještě vyfasoval dvě denní dávky chleba, do kterých se ti nejhladovější hned pustili.
Byli jsme jedním z mála transportů, které oddělení B2b opustily naživu. Krátce po našem odjezdu byl tento tábor zlikvidován, jeho zbylí obyvatelé byli zplynováni.

Hrozila vězni v táboře ve Schwarzheide smrt jako v Osvětimi? Co bylo pro vás největším ohrožením na životě?
Nebezpečné bylo, když byl vězeň zařazen dlouhodobě do komanda s mimořádně těžkou prací. Třeba tahání a zvedání pytlů s cementem. Lidé postupně ztráceli svalovinu, hubli až do úplného vyčerpání. Byli posláni na takzvanou marodku a pak je zřejmě odvezli, myslím, do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, jehož jsme byli odnoží.

Tam je zplynovali, zavraždili?
To nevím, ale vlídné zacházení je jistě nečekalo. Po velkých ztrátách jsme — tuším v říjnu — dostali posilu. Další transport z Osvětimi. Od nich jsme se dozvěděli, že transporty, které přijíždějí z Terezína, jdou přímo z vlaků do plynových komor.

Takže tam jste se dozvěděl, že tento osud potkal i vaše rodiče?
Ověřené jsem to neměl, mohl jsem ještě doufat, že je to nějak minulo. Vše se definitivně potvrdilo po válce, protože nacisté si vedli výbornou administrativu. Podle Terezínské pamětní knihy vím, kdy byli rodiče do Osvětimi odvezeni a kdy zemřeli. Bylo to s největší pravděpodobností 9. října 1944. Šlo o jeden z posledních transportů, kdy ještě fungovaly plynové komory. Protože v listopadu zřejmě už začali s jejich likvidací.

* * *

Zdeněk Růžička:
Jak proběhlo vaše zatčení?
Byl jsem na nemocenské, protože jsem měl žloutenku. Zrovna byly Vánoce, bratr zavřený, táta v červnu 1949 zemřel, takže u nás doma nepanovala zrovna veselá atmosféra. Toho 29. prosince 1949 po deváté ráno někdo zaklepal a za dveřmi stáli dva chlapi... Myslel jsem si, že je to kontrola kvůli nemocenské z práce. Tak jsem chtěl jít do kredence pro nemocenský lístek. To mi už nedovolili, skočili po mně a vyhrkli na mě: „Jste zatčený!“ A matka, jak dělala na stole v kuchyni nudle, vzala nůž a vyběhla na ně: „Toho syna už vám nedám!“ Zkroutili jí ruce a sebrali jí nůž. Vím, že matka byla nemocná se srdcem, a teď taková scéna. Takže i když jsem věděl, že jdu do té estébácké mlýnice a bude tam bombardovačka, měl jsem více strach o matku než o sebe.

Mlátili vás?
Ano, bušili do mě celý den, hlavně jeden z těch vyšetřovatelů — Krhut, druhý, jmenoval se Walder, byl takový inteligentnější. I z vedlejších místností se ozýval řev. Krhut mě mlátil pěstí do hlavy a pak bejčákem po rukou. Pak přišel jakýsi jejich nadřízený, prohlédl si mě a říká: „Pozor na krev, chlapci. Chlapci, pozor na krev!“ Já jsem měl úplně rozšlehané a nateklé ruce, jak mě přes ně šlehali. Do večera mě vyšetřovali a pak mě přivezli na noc do věznice krajského soudu.

Věděl jste o metodách vyšetřovatelů ostravské StB?
Ano, komunikovali jsme s ostatními zatčenými na záchodě přes patra. Vždycky někdo musel hlídat, aby nás bachaři neslyšeli. Další věci jsem se pak dozvěděl v lágru od bráchy a jiných muklů. Nejhorším týráním prošli ti hlavní aktéři procesů. Vydírali je asi takto: „Tak budeš mluvit? Nebudeš mluvit? Tak si tě pověsíme tady na mříž na okně.“ Dali mu oprátku a začali ho tahat a škrtit. Nebo jiná metoda: „Nebudeš mluvit? Tak jedem ven. Zastřelen na útěku. To chceš, že?“ Když jsem byl u jednoho výslechu, zaslechl jsem, jak se bavili vyšetřovatelé mezi sebou. A ten jeden říká: „Kdo to tam tak řve?“ Ten druhý: „To je ten zrzavý z Vratimova.“ A první se doptával: „A co ten Polomský, jak si vede?“ Ten druhý reagoval: „Prosím tě, ten mluví, na koho si vzpomene. To bysme museli zavřít půl Ostravy.“
Jak jsme byli na tom krajzáku, tak nás hlídal jeden takový celkem solidní starší bachař, prý byl za války v koncentráku. Ten, když viděl, co se tam děje, říkal: „Synci, co to s váma robí,“ a skoro plakal. Když vyšetřovatelé domlátili některé zatčené, nosili je pak v dekách na celu.
Když jim rozbili nohy a ruce, tak ti chlapi nemohli ani chodit. Zabalili je tedy do dek a házeli je na podlahu. Právě o tom vykládali chlapi u nás v podniku, že tam přišli na estébárnu na noc brigádníci, komunisti, a teď si začali v kruhu s tím zatčeným házet a mlátit jeden přes druhého. To znamenalo „bouchnout do reakcionáře“.

* * *

Zdeněk Štich:
V Jáchymově proběhl 21. března 1952 proces Státního soudu v Praze Karolík a spol., při němž byli souzeni vězni, kteří měli něco společného s tímto útěkem. K trestu smrti byli odsouzeni Boris Volek a Ladislav Plšek — ti opravdu utekli, taky dozorce Jožka Karolík, který byl údajně k vězňům příliš vstřícný a měl jim napomoci k útěku. Všichni tři pak byli popraveni. Karel Kukal dostal dvacet pět let.

Co se stalo s vámi?
Mě odvezli do Jáchymova, kde mě tak zmlátili, že jsem přestal mluvit, ztratil jsem vědomí a ochrnul jsem. Nic kolem sebe jsem nevnímal, jen jsem dýchal. Tak mě převezli do vězeňské nemocnice do Karlových Varů, kde mě v tom stavu viděl Karel Kukal, a odsud později do vězeňské nemocnice do Plzně. Jinak bachaři se prý dle slov těch, co se o mě starali, bavili tím, že o mé nohy, které jsem necítil, si zhasínali cigarety. Když jsem se pak probudil, byl jsem úplně vygumovaný, ztratil jsem zcela paměť. Já jsem se pak učil ve svých dvaceti čtyřech letech číst a psát. Všechno znova. Vždyť já jsem maturoval z francouzštiny, ale neuměl jsem francouzsky ani slovo, a už jsem se ji ani nenaučil. Všechno od nuly. Co jsem se zkrátka znovu nenaučil, to jsem neuměl. Jinak naši zoufale sháněli informace, co se mnou je, a teprve v červenci 1952 dostali zprávu, že ležím v plzeňské nemocnici. Když mě mohli navštívit a viděli, v jakém jsem stavu, tak maminku to úplně zlomilo.

* * *

Eva Vláhová:
Vzpomínáte si na otcův soudní proces?
Probíhal o Vánocích 1954 u Krajského soudu v Ostravě, což bylo pro nás jako pro rodinu dvojnásob smutné. Tátu soudili se dvěma jeho přáteli — architektem Otakarem Kučerou a Josefem Pospěchem — a obvinili je, že se scházeli a připravovali pokus o rozvrácení lidově demokratického státního zřízení. Tenkrát probíhalo několik procesů s těmi bývalými sociálními demokraty. Maminka šla na to přelíčení a později nám říkala, že táta byl statečný, že nepřiznával vinu. Zůstal nezlomený, hrdý. Tátu odsoudili na jedenáct let. Máma ho viděla od zatčení po tom půlroce poprvé...

Jak jste prožívala návštěvu otce v táboře na Bytízu?
Musely jsme cestovat dva dny a pro mne to byl zpočátku zajímavý výlet. Byla jsem nadšená, poprvé jsem viděla Prahu, a protože jsme tam nikoho neměly, spaly jsme v hotelu v Hybernské. Maminka se mnou pochodila po Praze, byla jsem nadšená. Pak jsme ale nasedly na vlak a jely jsme do Příbrami. Tenkrát nám hodně pouštěli ve škole filmy o gestapu, nacistech a koncentračních táborech, běžely i často v kinech. A najednou jsme přijely na Bytíz a já jsem tomu nemohla uvěřit, bylo to úplně stejné jako v těch filmech, jako bych přijela do nějakého koncentráku, třeba do Osvětimi. Lágr obehnaný ostnatými dráty, kulometné střílny, estébáci v kožených botách, psi, samopaly. Byl to pro mě šok.

Jaké bylo setkání s otcem?
Přišly jsme na ubikace a já jsem otce okamžitě poznala, i když vypadal takový starší. Zavedli nás do nějaké návštěvní místnosti, kde stály stoly, a seděli jsme naproti sobě. Vždycky vězeň — estébák, vězeň — estébák a rodinní příslušníci naproti. Já jsem tátu hned poznala, on mě nepoznal, poněvadž jsem už byla vysoká, a tak jsem se k němu hned hnala a chtěla jsem ho obejmout.. Ale ten dozorce na mě zařval: „Jestliže se budete dotýkat, tak návštěva bude přerušena.“ Dovedete to pochopit, že jsem nesměla ani po několika letech odloučení obejmout svého otce?! Návštěva trvala jen patnáct minut a my jsme za ním cestovaly dva dny! To jsou věci, které se vám zapíšou do paměti na celý život. Přesně to v člověku vytvoří tu nenávist vůči komunistům. Ve mně to zůstalo vepsáno už jako v malém děcku.

Ilona Rozehnalová